Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Nikdy nevím, jak přesně zní ono přísloví o čertovi a té hromadě... Jestli jich je hodně nebo jedna veliká... Nicméně si poslední dobou říkám, že ono je to vlastně jedno, jestli je jeden velkej životní průšvih, který vás odrovná, nebo se sčítají jednotlivé karamboly různé závažnosti, které vás nakonec položí taky... Myslím, že u mne to začalo všechno už loni nepovedenou cestou s Gin do Finska. A protože jsem tvrdohlavá a snažím se nevzdat, na druhý pokus se sice zadařilo, ale jak nešťastně to dopadlo, asi všichni víte... Ještě deset dnů před porodem zdravá štěňátka, sice o něco menší, ale to bylo tak stabilně od začátku březosti. No a když porod ne a ne přijít, tak jsem Gin vzala na sono naposledy, a...
Tento blog bude krátký, ale o to více bude fotek :-). Posílám touto cestou plnou náruč kytek z naší zahrady své sestřičce na sever do Skandinávie – Zdeničko, ještě jednou všecko nejlepší k narozeninám!!! :-) Pusu velikou :-) S těmi tulipány, co jsou na fotkách, mě letos Pepča pěkně vypekl... Rok co rok sázím do truhlíků muškáty – ne že bych byla až taková kytička a zahradník, ale nemám ráda neestetické věci a nepořádek, pro svou duševní pohodu potřebuji kolem sebe mít hezké věci, uklizeno a načančáno :-). V reálu to neznamená, že bych podle pravítka rovnala faldy na záclonách, jak to dělala maminka jedné mé spolužačky ze základní školy (a to...
„...a napiš už nějaký blog – třeba pro mne nebo Žiži...“ napsala mi kromě jiného včera Zdenička. Slíbila jsem jí to, vlastně se k tomu poslední dobou chystám téměř každý den, ale vždycky musím dát přednost něčemu mnohem důležitějšímu. Možná to ale není ten nejideálnější postup, že? :-) Strašně dlouho jsem nepsala, je to až k neuvěření... Nepsala jsem třeba o letošních horách, o tom, jak jsme si jako obvykle vyrazili s Míšou a Anetkou do Pasek nad Jizerou k nim na chajdaloupku, o tom, jak jsem se vysekala cestou z lyžáků tak, že mě Míša musel dojít zachránit a vymotat mi nohy, abych se vůbec postavila :-) Byl to prostě velmi báječný týden s našimi blízkými, který je pro...
V sobotu 23. března 2013 se konala mimořádná členská schůze v motorestu Rohlenka. Předcházela jí členská schůze v lednu, kdy z funkce odstoupili pan Karel Mošnička a paní Božena Dubská. Po nich se před mimořádnou členskou schůzí vzdala funkce ÚPCH také paní Olga Vítková. Mimořádná členská schůze RKČR byla tedy schůzí volební. (Předesílám, že tento můj blog není žádnou oficiální zprávou, je mým osobním pohledem s vynecháním důvěrných věcí nového předsednictva – a tak tomu bude i do budoucna, na těchto stránkách se nedočtete žádné interní informace předsednictva RKČR, děkuji za pochopení :-). Mimořádné členské schůzi předcházelo velmi...
Čekali jste už někdy na něco tak dlouho nebo od tak časných hodin, že to evidentně překračovalo hranice všech zvyků a obvyklých norem? Nepočítám frontu třeba na zmrzlinu, u autobusu, před koncertem apod. Myslím několikahodinové čekání, úmorné, za všech podmínek a povětrnostních vlivů… Tak to přesně jsem před pár dny absolvovala. O školu, kam chodí synek do třetí třídy a holčička do přípravné, je příliš velký zájem, a dětí, které jsou ze spádové oblasti, je nadbytek – velký počet jich proto nebude moci být přijat. Vedení školy se tedy rozhodlo, že při splnění všech kritérií budou děti přijímány podle pořadí, v němž přijdou k zápisu. Tato informace spustila mezi rodiči...
Nepamatuji si blogy, které jsem napsala, resp. nepamatuji si všechny osobní detaily, které jsou v nich vyzrazeny. Ale tuším, že některé věci jsem už skutečně někde zmínila – jako že třeba nesnáším letadla (když jsem jejich součástí) a naopak velmi miluji Máchovské jezero (zejména když jsem jeho součástí). Po Mácháči mívám takový absťák, že se někdy prostě seberu, holky naskočí do auta a jedeme tam na vycházku – pocourat se po pláži, užít si samoty a nádherného klidu. Zpravidla se tam totiž takhle neplánovaně vydávám, když není sezona, v lesích nepotkáte živáčka a turisty připomínají sem tam jen vybledlé letáky zvoucí na letní akce. Náš...
„No dobré ráno!“ pozdravil mě před pár dny téměř v poledne hlas jedné mé kamarádky, která se evidentně ještě hrabala v peřinách, zatímco můj den už pár hodin docela slušně běžel. Poslouchala jsem, jak se protahuje a zívá, přičemž mě paralelně s tím vybízela k nějakému setkání. Dost mi zvedla svým brebentěním náladu a najednou se ve mně zlomilo to, že jsem skoro dva měsíce nepsala, prostě jsem zničehonic dostala náladu zase něco naťukat do klávesnice. Žádné nářky, splíny a deprese, prostě jen tak si chvilku popovídat :-). Musím říct, že jsem náladu k tomu dostala vlastně už včera, dost mě pobavil citát Marka Twaina, který mi poslal jeden kamarád. Týká se to mé...
Jako člen RKČR a majitel úžasného plemene rottweiler jsem stále nováček – zažila jsem proto také jen tři členské schůze – v roce 2011 u nás v Říčanech (a na tuto schůzi vzpomínám zejména v kontextu jednoho hlasování, kdy si část lidí zvednutou rukou objednávala lívance :-), loni v motelu Jestřábec u Velkého Meziříčí (schůze mi přišla celkem poklidná, což pak vynahradila cesta sněhovou kalamitou zpět domů) a včera v Chrudimi. Na schůzi jsem jela sama, vypravila jsem se vstříc zážitkům, a tušila jsem, že nebudou úplně pozitivní. Nicméně chvilkami mé očekávání silně předčila realita... Schůze se konala na Masarykově náměstí v jednom historickém (rozuměj „zašlém“)...
Znáte to, jak si člověk něco naplánuje, a pak je to úplně jinak? Přesně tohle se stalo mně před týdnem… Naplánovala jsem si pár dnů volna, abych se stihla nachystat na Vánoce – dokoupit nějaké maličkosti, pak je zabalit, doma uklidit a vůbec se zklidnit a užívat si nadcházející období, které mám spojené výhradně s klidem, pohádkami a jídlem (no, možná je to spíš tak trochu obžerství, ale to nevadí :-). Samozřejmě všecko dopadlo tak, jak jsem nechtěla – v práci jsem si výhodně pořídila bacila extrémní kvality a koupila jsem to se vším všudy… Dvě kolegyně seděly v práci v kulichu a jejich kýchání a křaplavý hlas mě děsily, nicméně i za nimi jsem se musela...
Tento blog bude tak trochu chaotický a každý pes jiná ves :-), ale budiž – kdo chce číst, nechť čte, a kdo ne, nemusí ;-). Domů z práce jezdím hodně pozdě, kolem půl dvanácté až dvanácté, dětičky už dávno spinkají a já se snažím ještě dohonit všecko možné. A tak poklízím zbytky po působení mé tříčlenné party za dobu mé nepřítomnosti, chystám dětem svačiny na druhý den, naplním mističku našemu nenažranému kocourovi (v životě jsem neviděla nenasytnější kočku… :-) a nakrmím třeba také gekony. Naposledy jsem ale udělala chybu – protože gekoni obývají společně s dětmi jeden pokoj, nechci tam v noci svítit, vzbudit dětičky, a krmím je tedy po tmě, jen se světlem...
