Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Pokud bych mohla žít v jiné zemi, byla by to pro mnohé mé kamarády překvapivě Velká Británie. I když mám moc ráda Německo, zejména Lipsko (protože jsem tam studovala), žít bych tam asi nechtěla – stačí mi jednou za čas nějaký nostalgický výlet, projít si známá místa, načerpat energii města a nasát jeho atmosféru. V Londýně jsem byla poprvé před patnácti lety (připadám si jako opravdový pamětník, když toto píšu, ale dvacet mi už prostě není, co se dá dělat ;-) a spadla jsem tam při zbrklém přecházení silnice mimo přechod tak nešikovně, že jsem si zničila pravé koleno... Ale jinak jsem vždy měla na Londýn jen ty nejhezčí vzpomínky, po Praze je to pro mne nejkrásnější...
Prázdniny už dávno skončily a škola je v plném proudu. Tentokrát jsem se na začátek školního roku celkem dost netěšila a bude to tak výhledově myslím setrvalý stav. Honzík je totiž ve třetí třídě a už loni to byl ve škole docela mazec – denně úkoly, učení a přípravy. Na tom by nebylo nic až tak divného, ale náš Honzík je nad nějakou školu povznesený, má evidentně vyšší cíle, než je to, aby měl nachystané věci a srovnané je ve správných přihrádkách. Takže s ním denně válčím a začíná to hned ráno. „Honzíku, vstávat! Jdu se převlíknout, a než přijdu, tak buď nachystaný, ať můžeme jít na snídani!“ Toto bývají...
Pro rok 2012 byla pořádáním klubové výstavy RKČR pověřena pobočka Viktoria, jmenovitě Kateřina Ludvíková. Počasí měla myslím objednané a vymodlené, protože bylo celý den až nečekaně krásně, jako by zase pro jednou mělo být meteorologům dokázáno, jakou váhu mají jejich prognózy. Mírně kapat začalo až v úplném závěru dne, při obranách a speciální letošní soutěži o kombi vítěze. Ale po pořádku :-). Do Novosedel jsme s Hankou dorazily celkem podle plánu a bez komplikací, jižní Čechy vykukující zpod závojů mlhy byly opravdu kouzelné, moc jsem si užívala cestu krajem rybníků a krásných luk. První šprýmek nás od tety Kačky (nebo jak si to potměšile...
Znáte takový ten stav, kdy strašně dlouho něco odkládáte, až najednou k té činnosti získáte jakýsi odpor, blok – prostě se vůbec nemůžete odhodlat pustit se do ní? Tak tohle se mi asi teď stalo s psaním – přestože to je pro mne jindy relax a vyčištění si hlavy, tak dlouho jsem nepsala, že mám najednou pocit, že to už neumím... Přitom na tom nic není a je to stejné jako s jinými věcmi, ke kterým si člověk uměle vypěstuje nějaký odstup – když se pak do nich pustí, jde to jak po másle a během chvilky je po všem... Nedávno se mi přesně tohle stalo s psaním obecní kroniky – tak dlouho jsem to odkládala, až jsem se opravdu denně trápila výčitkami, ale neuměla jsem prostě sednou ke stolu a věnovat se tomu. Udělala jsem to asi až po půl roce, během...
Mistrovství světa IFR, veliká událost, největší v životě každého, koho pohltil svět rottweilerů, ať už je to majitel, chovatel, fanoušek nebo opravdu aktivní sportovní kynolog. Letošní ročník byl pro celý rotvíkářský svět určitě ještě více očekávaný než jindy, protože se akce konala ve městě původu plemene, v německém Rottweilu, nejstarším městě spolkové země Bádensko-Württembersko. Myslím, že mnozí již z tohoto důvodu očekávali opravdu velkolepou akci, dopilovanou do nejmenších detailů, i vzhledem k věhlasné německé preciznosti (ale ne vše bylo, jak by mělo, bohužel…). Čeští fandové kromě toho jistě věřili silnému týmu, složeného z již mnoha závody prověřené...
Než jsem napsala poslední dva blogy, dala jsem si v psaní pauzu. Tato přestávka byla způsobená souhrou událostí, které se okolo mne děly – některé byly více šťastné, jiné méně. Jednou z těch hezkých věcí byla svatba mého bratrance Míši a jeho Anetky, o nichž v blozích dost často píšu. Chtěla bych jim i na tomto místě ještě jednou popřát do života hodně tolerance, nadhledu a optimismu, s nimiž určitě zvládnou i ty složité situace, které prostě v životě přicházejí. Neznám jiný pár, který by spolu byl od střední školy, ale věřím, že si jsou prvními a i posledními partnery. Člověk sice nikdy neví, co v životě přijde, většina holčiček si asi v určitém věku...
Konečně se dostávám k tomu, co už dlouho nosím v hlavě, a vzhledem k tomu, že tam nosím celkem dost věcí, je na čase z ní něco vyndat, resp. vložit na papír :-). První prázdninový týden k nám na návštěvu přijely dvě z mých krásných holčiček, a to divočák Aprilka a něžňulka Abbey. První před bránou zastavilo auto Pepy, a než jsem k ní došla, pohopkávala už před ní Aprilka, největší blázínek z vrhu. Vím, že stále dokola píšu, jaká je divoška, ale příznačnější pojmenování pro ni nemám :-) – šijou s ní všichni čerti, je to temperament oblečený do černého kožíšku, a musím říct, že moc...
„Poletíš sama, nedá se nic dělat, to prostě zvládneš!“ zavelela před několika měsíci Zdenička, má mladší sestřička žijící v Norsku. Definitivně tak odpískala mé pokusy o to, že bych raději snad ani neletěla… Zdenička totiž úspěšně dokončila své dálkové studium univerzity v Liverpoolu (University of Liverpool, ve městě jsou celkem tři vysoké školy :-) a na promoci si pochopitelně přála někoho z rodiny. A tak jsem se začala psychicky chystat na letadlo, ve kterém jsem měla ještě ke všemu sedět bez jakékoli blízké duše (a vidina toho, že budu mít čas zabývat se tím, jak jsme vysoko, co to je za podivné chvění, proč se tak klepou křídla a jestli letadlo nespadne, mi úplně dobře nedělala…). Nicméně...
Nedávno mi telefonovala jedna kamarádka, majitelka a chovatelka RTW, a s neskrývanou nechutí v hlase mi říkala o „chovatelce“, která má už počtvrté během dvou let nakrytou fenu, navíc ještě ke všemu s nemocnou štítnou žlázou (a to se ještě před časem tato osoba na internetových diskuzích dušovala, jak ji nikdy nebude krýt, že to by jí neudělala apod.), avšak protože to ani chovatelský řád ČMKU, ani RKČR nezakazuje, nemocná fena byla nakryta, a ne pouze jednou... 4. 4. 2010 se narodilo prvních 5 štěňat vrhu A, o necelý rok později, 9. 3. 2011, přivedla stejná fena na svět dalších 8 štěňat a ještě téhož roku, 5. 10. 2011, to byl vrh C téže chovatelské stanice s 10 štěňaty. Minulý měsíc byla...
„Slyšíte...?“ ptal se nás taťka, když jsme seděli na zahradě pod pergolou a užívali si večera – toho, že jsme se po docela dlouhé době zase sešli všichni a že jsme schovaní před tím příšerným deštěm, který nás skrápěl celou cestu z Prahy až na Vysočinu... „A co, dědo?“ ptal se hned Honzík, a prolomil tak ticho, které po dědově otázce zavládlo – všichni jsme se zaposlouchali a přirozeně se zahleděli do korun borovic, zahalených do stoupající mlhy. „Já taky nic neslyším...“ připojila se Natálka, a tak děda s vykutáleným úsměvem ve tváři odpověděl: „Vy to vážně neslyšíte? To praskání? To je přeci jehličí, jak skrz něj vyrůstají hříbky!“ :-) ...a tak...
