Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Než jsem napsala poslední dva blogy, dala jsem si v psaní pauzu. Tato přestávka byla způsobená souhrou událostí, které se okolo mne děly – některé byly více šťastné, jiné méně. Jednou z těch hezkých věcí byla svatba mého bratrance Míši a jeho Anetky, o nichž v blozích dost často píšu. Chtěla bych jim i na tomto místě ještě jednou popřát do života hodně tolerance, nadhledu a optimismu, s nimiž určitě zvládnou i ty složité situace, které prostě v životě přicházejí. Neznám jiný pár, který by spolu byl od střední školy, ale věřím, že si jsou prvními a i posledními partnery. Člověk sice nikdy neví, co v životě přijde, většina holčiček si asi v určitém věku...
Konečně se dostávám k tomu, co už dlouho nosím v hlavě, a vzhledem k tomu, že tam nosím celkem dost věcí, je na čase z ní něco vyndat, resp. vložit na papír :-). První prázdninový týden k nám na návštěvu přijely dvě z mých krásných holčiček, a to divočák Aprilka a něžňulka Abbey. První před bránou zastavilo auto Pepy, a než jsem k ní došla, pohopkávala už před ní Aprilka, největší blázínek z vrhu. Vím, že stále dokola píšu, jaká je divoška, ale příznačnější pojmenování pro ni nemám :-) – šijou s ní všichni čerti, je to temperament oblečený do černého kožíšku, a musím říct, že moc...
„Poletíš sama, nedá se nic dělat, to prostě zvládneš!“ zavelela před několika měsíci Zdenička, má mladší sestřička žijící v Norsku. Definitivně tak odpískala mé pokusy o to, že bych raději snad ani neletěla… Zdenička totiž úspěšně dokončila své dálkové studium univerzity v Liverpoolu (University of Liverpool, ve městě jsou celkem tři vysoké školy :-) a na promoci si pochopitelně přála někoho z rodiny. A tak jsem se začala psychicky chystat na letadlo, ve kterém jsem měla ještě ke všemu sedět bez jakékoli blízké duše (a vidina toho, že budu mít čas zabývat se tím, jak jsme vysoko, co to je za podivné chvění, proč se tak klepou křídla a jestli letadlo nespadne, mi úplně dobře nedělala…). Nicméně...
Nedávno mi telefonovala jedna kamarádka, majitelka a chovatelka RTW, a s neskrývanou nechutí v hlase mi říkala o „chovatelce“, která má už počtvrté během dvou let nakrytou fenu, navíc ještě ke všemu s nemocnou štítnou žlázou (a to se ještě před časem tato osoba na internetových diskuzích dušovala, jak ji nikdy nebude krýt, že to by jí neudělala apod.), avšak protože to ani chovatelský řád ČMKU, ani RKČR nezakazuje, nemocná fena byla nakryta, a ne pouze jednou... 4. 4. 2010 se narodilo prvních 5 štěňat vrhu A, o necelý rok později, 9. 3. 2011, přivedla stejná fena na svět dalších 8 štěňat a ještě téhož roku, 5. 10. 2011, to byl vrh C téže chovatelské stanice s 10 štěňaty. Minulý měsíc byla...
„Slyšíte...?“ ptal se nás taťka, když jsme seděli na zahradě pod pergolou a užívali si večera – toho, že jsme se po docela dlouhé době zase sešli všichni a že jsme schovaní před tím příšerným deštěm, který nás skrápěl celou cestu z Prahy až na Vysočinu... „A co, dědo?“ ptal se hned Honzík, a prolomil tak ticho, které po dědově otázce zavládlo – všichni jsme se zaposlouchali a přirozeně se zahleděli do korun borovic, zahalených do stoupající mlhy. „Já taky nic neslyším...“ připojila se Natálka, a tak děda s vykutáleným úsměvem ve tváři odpověděl: „Vy to vážně neslyšíte? To praskání? To je přeci jehličí, jak skrz něj vyrůstají hříbky!“ :-) ...a tak...
Můj volný čas v poslední době nepatří jenom pejskům, ale hodně ho věnuji také jednomu neziskovému občanskému sdružení, které vzniklo při základní škole, kam chodí náš Honzík (www.stopyricany.cz – jen tak pro zajímavost :-). Po jedné ze schůzek, kam jsem byla zvána jako zástupce třídy mého dítka, se ukázalo, že organizace s hezkým posláním vlastně nefunguje, a tak jsem byla požádána, jestli bych nepomohla… Ještě s pár lidmi se tedy o něco snažíme, a přestože nám to celkem vychází, sem tam nestojí štěstí úplně na naší straně… ;-) Pátek 1. 6. – Mezinárodní den dětí. Naplánovali jsme velkou akci – odpoledne plné...
Náš druhý výlet za Velkou cenou Rottweilu měl jeden významný atribut, který naše kynologické cesty s Hankou velmi ovlivnil – tímto faktorem navíc byla Magda Moravcová, chovatelka a majitelka chovatelské stanice Ballotada. Do poslední chvíle jsme sice nevěděly, zda opravdu pojedeme, nicméně nakonec vše dopadlo a v pátek dopoledne jsme se srazily u nás doma, abychom na jedné palubě vypluly vstříc novým zážitkům. Magda si u nás nechala zaparkovanou svou psí dodávku, byla spokojená, že ji má v bezpečí, a já ještě více, zejména poté, co mi po jejím odjezdu u nás zůstaly na dlažbě dvě krásné, obrovské skvrny od oleje ;-). Čekám, kdy budu svým drahým mužem vyzvána, abych...
V Barceloně ani ve Španělsku jsem nikdy nebyla, a uposlechnout jedno z mnoha národních přísloví, které praví, že: „Lehni si, stonej a uvidíš, kdo to s Tebou myslí dobře!“, tak jsem ještě do předvčerejška ležela doma v posteli a testovala náklonnost svých bližních... Víkend před Světovou výstavou ve Španělsku se totiž Pepča s Honzíkem vrátili z rybářských závodů pořádně nachlazení, a tak – aby nebyl můj výlet za světovými rotvíky příliš růžový – jsem se den před odletem, ve čtvrtek, už ráno vzbudila s ukrutnými bolestmi v krku, rýmou a jasnými příznaky nemoci. Takže jsem s krkem plným bacilů, očima angorského králíka, ucpanými dutinami a vypětím všech sil pobalila...
Včera jsem zajela s Natálkou k rodičům na Vysočinu, kluci byli v Břeclavi na rybářských závodech, a tak jsme my s Naty měly doma dámskou jízdu – v sobotu jsme myly okna a v neděli jely na oběd k babičce a dědovi. První, co mi bylo sděleno, tak formou otázky s výčitkou to, zda už budu jezdit jenom na otočku, když už se i tak objevíme sotva jednou za dva měsíce… …a chvilku poté mi maminka řekla, že už ani na ten internet nic nepíšu… Ano, poslední dobou toho mám hodně, nějak se nabalují věci okolo pejsků a i další jiné akce, do kterých jsem nějakým způsobem zapojená. A co je tedy u nás nového? Po téměř půl roce nicnedělání, respektive přípravy na štěňátka a starání se o ně jsme zase...
Když se daří, tak se daří – i takový by mohl být název tohoto blogu. V neděli jsem byla na Mezinárodní výstavě psů v Českých Budějovicích a obávám se, že na ni jen tak nezapomenu… Samotný den byl pěkně vypečený od prvního momentu, kdy jsem otevřela oči. Vzhledem k množství akcí, které podnikám, pomalu přestávám spát. Mobil mě v neděli budil okolo páté ráno, nejdříve jemně a s citem, po chvíli už ale notně neuroticky a vyloženě si koledoval o to, že jím mrsknu do opačného rohu místnosti. Neudělala jsem to, neboť mi i přes mou rozespalost došlo, že by mi chyběl, jen co bych se vyhrabala z peřin. S přemáháním jsem tedy ukončila jeho spílání a úplně automaticky, bez...
