Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Krátce jsem se na jiném místě těchto stránek zmínila o tom, jak jsme přečkali silvestrovskou noc. Psala jsem o tom, jak se Žížala pokoušela lovit rachejtle létající po obloze, a jak by je naopak Taffy nejraději sprovodila ze světa. Ani jedna z holek nemá reakci na střelbu, nikdy tam nebyl ani náznak něčeho nežádoucího. Ale ohňostroje a petardy Taffy opravdu vadí, nevím, jestli pro ten hvízdající zvuk, intenzitu bouchání, barevná světla... Pravdou však je, že jakmile přijde tenhle příšerný den (kvůli pejskům ho nemám už pár let ráda, jako Taffy se chovají i malamutíci; první pes, kterému to u nás nevadí, je Ginuška), Taffy je celá nesvá a sotva se dojde vyvenčit. Jak jsem zmiňovala – povedlo se mi dostat ji ven...
Tak jsme se dočkali! Tak se děti dočkaly! A tak jsem se i já dočkala – konečně Vánoce! :-) Věřím, že jste všichni ve zdraví přežili předvánoční chaos a blázinec, který se s tímto obdobím už jaksi tradičně pojí. Přestávají mi vadit „lákavé“ nabídky vánočních nezbytností v obchodech prakticky od konce léta, zvykám si a nevnímám je – kdo jim podlehne a chytí se, bude možná ostatním tak trochu pro blázny, ale na druhou stranou si může oddychnout a nemusí před Vánocemi bojovat mezi pološílenými davy o poslední vánoční dárky ;-) Já jsem se dříve pokoušela vyřešit všechny dárky a dárečky během listopadu, ale poslední dobou se mi to také ne vždy...
Chtělo by se mi začít psát něco o tom, jak dlouhá cesta je k tomu, než se člověk dočká štěňátek, má-li psa s průkazem původu a chce mít rovněž „papírová“ mimina. Odpustím si ale filozofické úvahy a skočím rovnýma nohama tam, kde jsem skončila minule – a to bylo čekání na malé myšáčky... Čekání to bylo pro mne nekonečné – Taffy sice měla termín porodu 12. 12., což odpovídalo 63. dnu od prvního nakrytí, ale pan doktor Láznička byl podle velikosti štěňátek na ultrazvuku přesvědčený o tom, že štěnda jsou z druhého krytí o den později. Takže termín jsme vlastně měly 13. 12. I přesto jsem ale už od pátku 9. 12. čekala, že to přijde každou chvilku – nachystala jsem si milion zbytečných...
Včera u nás byla odpoledne Hanka, aby mi nafotila Tafáčka ještě s bříškem. Chudinka se už sotva valí, ale jak včera viděla míček (kterým jsem se ji snažila napoutat), tak by lítala břicho nebřicho, je to blázínek :-) Nicméně včera počasí opravdu nepřálo, bylo zamračeno, sem tam i vzduchem poletovalo H2O a Taffy se také moc předvádět nechtěla. Má teď lumpice hodně volný režim, má v podstatě vše dovolené, a tak toho zneužívá a dělá si, co chce. Jak správně včera pravila Hanka: „...počkej, ono se Ti to vrátí...“ ;-) Nojo, já vím, že důslednost je důslednost... Od druhé poloviny Taffynčiny březosti s ní necvičím a ani raději nepoužívám žádné povely, protože je mi přesně jasné, že Taffka má teď svou...
Dost často se mě v posledních dnech mnozí kamarádi a známí ptají, co Taffynka a jak se chystáme na štěňátka. Musím konstatovat, že se nám ty cca dva měsíce březosti nějak moc rychle přehouply a pomalu se připravujeme na den „D“. Nevím ovšem (a sem tam mne to i malinko udiví), jestli se nějak cíleně chystá Taffynka – fyzicky sice zjevně ano, ale psychicky evidentně ne… Včera jsem odjela s dětmi a Gin na jeden den k rodičům na Vysočinu, Taffy zůstala vzhledem ke svému požehnanému stavu doma a fungovala jako stavební dozor Pepčovi při jeho kutilských pracích na zahradě. Dnes mi Pepča hlásil, že se Taffy, kromě svého oblíbeného metání sudů na trávníku, okamžitě vyválela v nějakém hov…ně a že ji pak musel celou...
Všimli jste si někdy jako kynologové, či prostě hovorově „pejskaři“, kolik ustálených slovních spojení se v češtině váže k našim čtyřnohým miláčkům? Je jich mnoho, zajímavý je však u nich jeden rys – přestože pes dnes bývá nahlížen jako nejvěrnější přítel člověka, většina těchto frazémů má negativní konotaci – přeloženo do srozumitelného jazyka: většina těchto ustálených slovních spojení (zpravidla s přeneseným významem) je záporných. Podívejte se například na tyto: Zbít někoho jako psa. Počasí, že by ani psa nevyhnal., psota, psinec. Každý národní jazyk je živý systém, který v sobě od svých počátků...
Když jsem včera vyzvedávala svého jediného (a jedinečného :-) synka ze školy, překvapilo mne hned více věcí zároveň. Přestože jindy patřím k těm nebožákům rodičům, kteří přijdou k družině mezi prvními, ale vždy odcházejí poslední, včera jsem na Jeníčka téměř nemusela čekat. (Obvykle před školou stepuji i půl hodiny a nepomáhá nic, počínaje psychickým nátlakem, jako že „Jeníčku, to Ti není maminky líto? Musím tu stát na dešti, v té zimě...“, a výhrůžkami konče. Poprvé mám vyhráno, když spatřím Jendu jít do šatny. Tam ale ještě deset minut počítá bačkory ostatních dětí, háčky na oblečení a zatoulané pytlíky s tělocvikem... Za...
O víkendu jsme změnili působiště našich dýňových bubáků – ze zídek okolo domu jsme je přesunuli do kontejneru na bioodpad. V květinářství jsem objednala adventní věnec a nakoupila pár dekorací pro blížící se advent a Vánoce. Stromy na zahradě jsou již téměř holé, je na ně nezvyklý pohled uprostřed jejich nahoty po půl roce bohaté zeleně. Trávník každé ráno pokrývá silná vrstva námrazy, křupe mi pod nohami, když ráno venčím holčičky a jim se líbí válet v ní sudy. Taffynku krotím, nevím, jestli si uvědomuje, že má bříško plné malých myšiček, ale pohled na ni, jak jezdí ze svahu po zádech a jančí, mi s ohledem na nenarozené chlupáčky...
V pátek se k nám po roce absence nahlásila má kamarádka Káťa. Je to pohodová a úžasná ženská, která má nadhled nad věcmi obyčejného i neobyčejného lidského živoření. Známe se od základky a naše osudy prostě chtějí být spolu. Pojí nás výjimečný vztah, nemusíme o pouto, které mezi námi je, nijak záměrně pečovat (jako že bych si říkala: „Měla bych zavolat Katce, už jsme se dlouho neslyšely...“). Je pro nás obě fajn, jsme-li v kontaktu často, ale nic se neděje, neslyšíme-li se i déle. Poslední dobou totiž čas nějak strašně rychle utíká a už se stírá rozdíl mezi pár dny a měsíci... Vše je opravdu relativní a proměnlivé... Káťa...
Z práce se obvykle vracívám domů kolem půlnoci, a přestože se těším na rodinný krb, útulno naší domácnosti a pohodu po dni plném stresu a napětí, zpravidla mne doma čeká opačná realita. Jen přijedu k bráně, vyběhne mi naproti hladový Krtek (náš kocourek :-), který i kdyby se umňoukal, nebude vyslyšen a nezbývá mu, než si pod vousky žbrblat „Kdo si počká, ten se dočká... Kde se ta blonďatá zase courá?!“. Po vstoupení do chodby poklidím rozkopané dětské i manželovy botičky, pověsím poházené prádlo a mířím do kuchyně. Mé minulé antré však bylo jiné než ta předchozí... Daleko silnější... Jen co jsem otevřela dveře, dostala jsem ránu – tak...
