Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Onehdy mi psala moc milý mail jedna kamarádka, s níž jsem se seznámila loni na letním výcvikovém táboře na Slovensku. Je to šarmantní osobnost, okouzlí vás jak svým zjevem, tak hlavně svým jednáním, chováním k ostatním lidem, rozhledem a životními zkušenostmi. Vyprávěla mi o tom, jak se naučila vyrovnat se s lidskou blbostí. A protože je u mne toto téma vstupem mezi některé české rotvíkáře stále aktuální, kousek tohoto mailu vám zde ocituji (ale jako správný optimista věřím, že tupců a la Petr Novotný je málo, poznala jsem už mnoho skvělých lidí, za což jsem Taffynce a Ginušce vděčná). Ahoj Drahuško, ak Ti mám pravdu povedať, mne veľmi pomohla náhoda naučiť sa...
Když jsem ještě nedávno psala či uvažovala o tom, že jednou budeme mít štěňátka, nějak jsem si nepřipouštěla bližší časový horizont – určitě jsem na začátku letošního roku neměla nalajnováno, že první štěnda budou ještě tentýž rok. Ale vzhledem k těm několika zkouškám, které jsem s holkama absolvovala, hlavně vzhledem k úspěšné zkoušce ZM, bonitaci a vzhledem k blížícím se třetím narozeninám Taffynky mi došlo, že není na co čekat. Navíc pokud chci s Gin příští rok víc pracovat, ideální je pokusit se o štěňátka už nyní, přes zimu je správně vypiplat a od jara moci zase pořádně cvičit. Jsem ráda, že jsme všechno zvládly a mohla jsem...
Už vícekrát jsem psala o zážitcích svých kamarádů, kolegů z práce. Tento blog bych dvěma z nich chtěla věnovat – mají totiž příhody, které mi přijdou opravdu vtipné (a smíchu není nikdy dost :-) a stojí za to, aby byly zaznamenány :-). Tento týden jsem se hodně pobavila s kolegou, který se jmenuje Honza. Je to strašně příjemný, mladý kluk, kterého jiný náš kolega velmi trefně označil za „drobného intelektuála“ :-). Tento drobný intelektuál Honza mi vyprávěl příhody z dětství, má totiž značně svérázného, řekla bych – lehce poťouchlého, tatínka, kterého sem tam osvítí Duch svatý a přijde s geniálními nápady... Jednou...
Mám kamaráda, vášnivého cyklistu, a už vícekrát mi vykládal o tom, co vše lze na kole zažít... Jedním z problémů, který může nastat, je setkání se psem. Samozřejmě zde není řeč o vychovaném a správně socializovaném psovi, který je zvyklý na lidi a jejich činnosti, od svého majitele se vzdaluje pouze do určité, páníčkem dovolené vzdálenosti, a je ovladatelný – tj. na povel se nechá přivolat. Naopak je zde řeč o psech, kteří od svých majitelů utíkají, resp. bezprizorně pobíhají (často bez zájmu majitele), a tak mohou být pro své okolí nebezpeční a obtěžující. Když pak takový pes, navíc například se štěkotem a ve sprintu, prohání cyklistu,...
Již na jaře jsem se rozhodla, že úplně vynechám výstavy do té doby, než uděláme nějaké zkoušky (výcvik považuji u rottweilerů za mnohem důležitější než běhání v kruhu na výstavách, byť je pěkné předvedení psa také veliké umění). Vystavování je náročné časově (kolikrát jsem už vstávala třeba i ve tři hodiny ráno, jen abych včas dojela na místo a měla rezervu pro případ sněhové kalamity, zácpy či dalších nepředvídatelných jevů), finančně (vstupní poplatek na mezinárodní výstavu v Česku činí průměrně 700 Kč do první uzávěrky, za dva psy je to už víc, a s výdaji na cestu to je celkově dost drahý špás) i organizačně (děti musíme „udat“...
Minulý týden u nás byla na návštěvě Zdenička, má drahocenná sestřička, trvale žijící ve skandinávském Norsku – v (podle mne) nejhezčí evropské zemi a donedávna i nejbezpečnější... Vzhledem k naší časové vytíženosti a i vzhledem k té spoustě měst, polí, lesů a luk, které máme mezi sebou, se nemůžeme vídat až tak často. O to více se pak ale snažíme společný čas užít. I tentokrát byly plány namyšlené dobře, jen jsme se nějak nemohly vejít do těch čtyřiadvaceti hodin, které jsme měly denně k dispozici. Co jsme však musely stihnout, bylo nakupování. Norsko je poměrně drahá země, a tak Zdeničce připadá vše v Česku neskutečně levné. Když jsme ještě bydleli v Praze na...
Minulý týden jsem s holčičkami strávila na výcvikovém táboře nedaleko Rumburku. Přežily jsme cestu tam: Od mého chybného neodbočení z dálnice, přes hledání té nejkratší náhradní cesty, které se ve finále změnilo v okružní jízdu přes každou jednotlivou prdelku Litoměřicka, až po bloudění v lesích nočního šluknovského výběžku, zlověstně hučícího nepokoji mezi místními lidmi. Přežily jsme i pobyt: Ze špíny ve srubu, kde jsme bydlely, si Taffy i přes mou snahu vygruntovat odvezla zánět v uších. Já jsem třetí den stravování v tamní jídelně trávila opakovaně nějakou dobu na záchodě a celý den polykala žaludeční nevolnost – za vše vděčím kuchyni...
Včera jsem jela domů z práce dost vyčerpaná… Vůbec celý den jsem měla náladu pod psa a nemohla se z ní dostat – až navečer jsem se trochu oprostila od bezdůvodného splínu, asi pod vidinou postele, knížky a spánku. Mé plány však byly překaženy, místo knížky jsem se od půl dvanácté hodinu naháněla po zahradě s Taffáčkem… Už několik nocí nás holky budí dost intenzivním štěkáním. V jednu hodinu, ve dvě, v půl třetí ráno… Několikrát jsem k nim vstávala a pátrala venku po nějakém nezvaném narušiteli – napadali mě dva alíci, kteří se k nám naučili před dvěma týdny chodit, protože cítili hárající Ginušku. My s Pepčou jsme...
Z dovolené na Jadranu jsme se v pořádku vrátili a mám už jen pár postřehů, které bych chtěla zaznamenat, snad pro vzpomínku někdy v budoucnu :-). 1. Čím více byly dětičky zamilované do života pod hladinou a slunečných horkých dnů, my s manželem jsme byli o to tesklivější po domovu – po vlastní posteli, kterou chováme s plynoucím časem ve stále větší úctě, já po své kávě ráno a oba po větší pestrosti dne, než je jen bezbřehé povalování se u stejně bezbřehého moře... 2. Četli jste Smrt v Benátkách Thomase Manna? Myslím, že je to jeho nejlepší próza, novela, která – když zjednoduším na tu nejsušší interpretaci – vypovídá...
Mám fobii z létání, a tak jsou všechny naše výlety s manželem či rodinné dovolené dané tím, že nezvládnu více než dvě hodiny v letadle. Když jsme přemýšleli, kam vzít dětičky za sluníčkem, vybírali jsme kvůli mně z destinací, kam se dá relativně jednoduše dojet autem, a uchránit mne tak psychického stresu z toho, že nemám pevnou půdu pod nohama… :-D Když jsme si před dvěma lety dovezli ze Slovinska Taffynku, tato země nám natolik učarovala, že jsme se rozhodli se sem vrátit a seznámit se s ní blíž. Přestože má tato jihoslovanská perla pouze 45 km mořského pobřeží, je každý jeho metr nepopsatelně malebný – zpěněné hřebínky mořských vln omývají obrovské...
