Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
O víkendu jsme změnili působiště našich dýňových bubáků – ze zídek okolo domu jsme je přesunuli do kontejneru na bioodpad. V květinářství jsem objednala adventní věnec a nakoupila pár dekorací pro blížící se advent a Vánoce. Stromy na zahradě jsou již téměř holé, je na ně nezvyklý pohled uprostřed jejich nahoty po půl roce bohaté zeleně. Trávník každé ráno pokrývá silná vrstva námrazy, křupe mi pod nohami, když ráno venčím holčičky a jim se líbí válet v ní sudy. Taffynku krotím, nevím, jestli si uvědomuje, že má bříško plné malých myšiček, ale pohled na ni, jak jezdí ze svahu po zádech a jančí, mi s ohledem na nenarozené chlupáčky...
V pátek se k nám po roce absence nahlásila má kamarádka Káťa. Je to pohodová a úžasná ženská, která má nadhled nad věcmi obyčejného i neobyčejného lidského živoření. Známe se od základky a naše osudy prostě chtějí být spolu. Pojí nás výjimečný vztah, nemusíme o pouto, které mezi námi je, nijak záměrně pečovat (jako že bych si říkala: „Měla bych zavolat Katce, už jsme se dlouho neslyšely...“). Je pro nás obě fajn, jsme-li v kontaktu často, ale nic se neděje, neslyšíme-li se i déle. Poslední dobou totiž čas nějak strašně rychle utíká a už se stírá rozdíl mezi pár dny a měsíci... Vše je opravdu relativní a proměnlivé... Káťa...
Z práce se obvykle vracívám domů kolem půlnoci, a přestože se těším na rodinný krb, útulno naší domácnosti a pohodu po dni plném stresu a napětí, zpravidla mne doma čeká opačná realita. Jen přijedu k bráně, vyběhne mi naproti hladový Krtek (náš kocourek :-), který i kdyby se umňoukal, nebude vyslyšen a nezbývá mu, než si pod vousky žbrblat „Kdo si počká, ten se dočká... Kde se ta blonďatá zase courá?!“. Po vstoupení do chodby poklidím rozkopané dětské i manželovy botičky, pověsím poházené prádlo a mířím do kuchyně. Mé minulé antré však bylo jiné než ta předchozí... Daleko silnější... Jen co jsem otevřela dveře, dostala jsem ránu – tak...
Onehdy mi psala moc milý mail jedna kamarádka, s níž jsem se seznámila loni na letním výcvikovém táboře na Slovensku. Je to šarmantní osobnost, okouzlí vás jak svým zjevem, tak hlavně svým jednáním, chováním k ostatním lidem, rozhledem a životními zkušenostmi. Vyprávěla mi o tom, jak se naučila vyrovnat se s lidskou blbostí. A protože je u mne toto téma vstupem mezi některé české rotvíkáře stále aktuální, kousek tohoto mailu vám zde ocituji (ale jako správný optimista věřím, že tupců a la Petr Novotný je málo, poznala jsem už mnoho skvělých lidí, za což jsem Taffynce a Ginušce vděčná). Ahoj Drahuško, ak Ti mám pravdu povedať, mne veľmi pomohla náhoda naučiť sa...
Když jsem ještě nedávno psala či uvažovala o tom, že jednou budeme mít štěňátka, nějak jsem si nepřipouštěla bližší časový horizont – určitě jsem na začátku letošního roku neměla nalajnováno, že první štěnda budou ještě tentýž rok. Ale vzhledem k těm několika zkouškám, které jsem s holkama absolvovala, hlavně vzhledem k úspěšné zkoušce ZM, bonitaci a vzhledem k blížícím se třetím narozeninám Taffynky mi došlo, že není na co čekat. Navíc pokud chci s Gin příští rok víc pracovat, ideální je pokusit se o štěňátka už nyní, přes zimu je správně vypiplat a od jara moci zase pořádně cvičit. Jsem ráda, že jsme všechno zvládly a mohla jsem...
Už vícekrát jsem psala o zážitcích svých kamarádů, kolegů z práce. Tento blog bych dvěma z nich chtěla věnovat – mají totiž příhody, které mi přijdou opravdu vtipné (a smíchu není nikdy dost :-) a stojí za to, aby byly zaznamenány :-). Tento týden jsem se hodně pobavila s kolegou, který se jmenuje Honza. Je to strašně příjemný, mladý kluk, kterého jiný náš kolega velmi trefně označil za „drobného intelektuála“ :-). Tento drobný intelektuál Honza mi vyprávěl příhody z dětství, má totiž značně svérázného, řekla bych – lehce poťouchlého, tatínka, kterého sem tam osvítí Duch svatý a přijde s geniálními nápady... Jednou...
Mám kamaráda, vášnivého cyklistu, a už vícekrát mi vykládal o tom, co vše lze na kole zažít... Jedním z problémů, který může nastat, je setkání se psem. Samozřejmě zde není řeč o vychovaném a správně socializovaném psovi, který je zvyklý na lidi a jejich činnosti, od svého majitele se vzdaluje pouze do určité, páníčkem dovolené vzdálenosti, a je ovladatelný – tj. na povel se nechá přivolat. Naopak je zde řeč o psech, kteří od svých majitelů utíkají, resp. bezprizorně pobíhají (často bez zájmu majitele), a tak mohou být pro své okolí nebezpeční a obtěžující. Když pak takový pes, navíc například se štěkotem a ve sprintu, prohání cyklistu,...
Již na jaře jsem se rozhodla, že úplně vynechám výstavy do té doby, než uděláme nějaké zkoušky (výcvik považuji u rottweilerů za mnohem důležitější než běhání v kruhu na výstavách, byť je pěkné předvedení psa také veliké umění). Vystavování je náročné časově (kolikrát jsem už vstávala třeba i ve tři hodiny ráno, jen abych včas dojela na místo a měla rezervu pro případ sněhové kalamity, zácpy či dalších nepředvídatelných jevů), finančně (vstupní poplatek na mezinárodní výstavu v Česku činí průměrně 700 Kč do první uzávěrky, za dva psy je to už víc, a s výdaji na cestu to je celkově dost drahý špás) i organizačně (děti musíme „udat“...
Minulý týden u nás byla na návštěvě Zdenička, má drahocenná sestřička, trvale žijící ve skandinávském Norsku – v (podle mne) nejhezčí evropské zemi a donedávna i nejbezpečnější... Vzhledem k naší časové vytíženosti a i vzhledem k té spoustě měst, polí, lesů a luk, které máme mezi sebou, se nemůžeme vídat až tak často. O to více se pak ale snažíme společný čas užít. I tentokrát byly plány namyšlené dobře, jen jsme se nějak nemohly vejít do těch čtyřiadvaceti hodin, které jsme měly denně k dispozici. Co jsme však musely stihnout, bylo nakupování. Norsko je poměrně drahá země, a tak Zdeničce připadá vše v Česku neskutečně levné. Když jsme ještě bydleli v Praze na...
Minulý týden jsem s holčičkami strávila na výcvikovém táboře nedaleko Rumburku. Přežily jsme cestu tam: Od mého chybného neodbočení z dálnice, přes hledání té nejkratší náhradní cesty, které se ve finále změnilo v okružní jízdu přes každou jednotlivou prdelku Litoměřicka, až po bloudění v lesích nočního šluknovského výběžku, zlověstně hučícího nepokoji mezi místními lidmi. Přežily jsme i pobyt: Ze špíny ve srubu, kde jsme bydlely, si Taffy i přes mou snahu vygruntovat odvezla zánět v uších. Já jsem třetí den stravování v tamní jídelně trávila opakovaně nějakou dobu na záchodě a celý den polykala žaludeční nevolnost – za vše vděčím kuchyni...
