Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Všechno na světě se mění... Naše přítomnost je zákonitě minulostí i budoucností současně, je to nezadržitelná, impozantní změna, v každý zlomek času ukazující nám jinou tvář. I v tom nejniternějším pohledu jsme jiní, stále nové je naše okolí a nikdy už nic nezažijeme stejně – jednoduše to prostě nejde. Už jsem v některém z blogů psala o tom, že většinou jsem tak zaneprázdněná, že nemám čas uvědomit si ty drobné, prchavé momenty, z nichž se však naše životy skládají... Snažím se zpomalit a všímat si věcí, které mám příležitost vidět jen jednou a které mým dnům dávají úplně jinou barvu a nádech. Fascinují mne drobnosti, třeba kameny na cestě, které...
V úvodu tohoto blogu bych chtěla poděkovat třem účastníkům CACITu Dobříš 2011, jmenovitě panu Jiřímu Markovi, Bohuslavu Adámikovi a Janu Kunclovi za skvělou reprezentaci plemene. Myslím, že v konkurenci 39 psů nám rozhodně ostudu neudělali a všichni sportovní kynologové jistě vědí, o kolik obtížnější je práce s rottweilerem než například s maliňáčkem :-) Zde pár výsledků a informací: 1. místo: Jaromír Vácha, BOM Arrow Red Vixen – 96/90/90, celkem 276 bodů 2. místo: Jarmila Mária Pallot, BOM Gille – 95/90/88, celkem 273 bodů 3. místo: Miloslav Lebruška, BOM Brit Vědusk – 94/90/88, celkem 272 bodů 10. místo: Jiří Marek, Goran od Syrůvky – 87/86/89 – celkem 262 bodů 30. místo:...
11. 7., pondělí: Včera jsem se odpoledne s holčičkami vydala již na náš druhý výcvikový tábor ve slovenském Jelenci. Tato vesnička leží kousek za Nitrou, a protože jsem v ní už několikrát byla, předpokládala jsem, že cestu najdeme tak nějak bez problémů. ...kdybych se ale bývala byla poučila z mých předchozích cest na toto místo, nemusela bych pro tentokrát skončit v Maďarsku... Bohužel toto není nadsázka ani vtip, v Bratislavě vždy tápu a nejsem si jistá směrem, tentokrát jsem očekávala ukazatele na Trnavu (už vím, že cedule na Nitru v Bratislavě nejsou), ale protože jsem na ně nenarazila, jela jsem přímo za nosem a v šoku jsem dojela až na maďarské hranice. Naše cesta měla i další nečekané zpestření, a to v podobě policejního pohovoru s...
„...a kdy už tam budem´?!“ Tuto obligátní a nenáviděnou otázku všech rodičů s ratolestmi na cestách jsme čekali poněkud později, než poprvé přišla, a ještě ke všemu to bylo od Jeníka, tedy od toho z našich dvou dětí staršího, a – jeden by proto řekl – rozumnějšího, takže se dalo předpokládat, že cesta bude obzvlášť výživná... ;-) Jeňula se dotazoval příjezdu do cíle ještě před Plzní, a vzhledem k tomu, že za námi byla necelá hodina cesty, zatímco před námi ještě další čtyři, měli jsme vyhlídky nikoli růžové, ale spíš tak temně fialové... „...a kdy už tam budem´?!“ zaznělo za chvíli tentokrát od Natálky, krátce nato pro změnu opět od...
Už od Vánoc spím průměrně tak tři, čtyři hodiny denně, a každý den vstávám s pocitem, že víc unavená už být nemůžu... Následující dny mne ale vždy spolehlivě přesvědčí o opaku. Děsí mne to, že v devět hodin ráno usínám za volantem cestou do práce, a musím si udělat pauzu, abych po deseti minutách jízdy neusnula. V redakci se neobejdu bez Red Bullu a kávy (i když už jejich účinek ani nevnímám) a kolegové do mne s obavami hučí, že se sebou musím něco udělat, že se mám vykašlat na ostatní, být sobecká, nikomu nepomáhat a myslet jen sama na sebe, protože to takhle už dlouho nepůjde, prý zkolabuji někde za pochodu (...a já myslím, že pokud ano – tak na obranách, už jsem tam několikrát málem vypustila duši...
Hanka si mě nedávno dobírala tím, že prý vždycky uzavírá sázku o to, kdy napíšu blog – jestli v den, kdy ho slíbím napsat, nebo o den později ;-) K tomu musím říct, že i když to vypadá jako záměr (nalákám si vás na stránky, a pak nic, takže musíte přijít znovu ;-), žádná taktika v tom není, já prostě jen dost často nestíhám. S dobrým úmyslem oznámím blog, protože jsem přesvědčená, že vše stihnu, ale pak se mé denní možnosti obrátí úplně jinam a já jdu spát s výčitkami, že blog nemám – často pak vstávám ještě dříve než před mou obvyklou pátou ranní, abych blog napsala a vložila dřív, než si ráno zapnete...
Teprve v pondělí začaly zase holčičky po prodělané infekci psího kašle cvičit, a naplutí do výcviku pro mne bylo dost nepříjemným zjištěním – obě byly jak zpomalený film, nepřesné a hned unavené, pauza udělala svoje. Vyděsila jsem se, protože v tu dobu už jsem měla na sobotu obě nahlášené na BH do Mělníka. Nicméně depresím jsem nepropadla a říkala si, že uvidím, jak to rozcvičíme do pátku... – a skutečně se holky den ode dne vracely do své pracovní kondice, v pátek jsem z toho měla opravdu dobrý pocit, Tafulka i Žížalka cvičily s radostí, neměla jsem obavy nastoupit dnes na zkoušky. Mělník jsem si vybrala proto, že byl od nás nejblíž. Váhala jsem, zda nejít s Gin na FPr1, a vyzkoušet si...
Každé místo je něčím výjimečné, jedinečné a nenapodobitelné... Rodiče žijí v malebné vísce na Vysočině, obklopené vysokými skalními srázy okolo Dalešické přehrady, lesy vonícími pryskyřicí a v noci světélkujícími závoji světlušek. Jeden z mých dvou potomků ale evidentně toto přírodní kouzlo neshledával dostačujícím, a rozhodl se přinést sem jinou světovost... ;-) Někdy mám pocit, že těm mým dvěma lidským miláčkům neustále jenom něco nakazuji, zakazuji, že je omezuji v jejich osobnostním rozletu a příliš je držím v sevření morálních a etických hodnot, které jsem převzala vlastně v téměř totožné podobě od svých rodičů. Ale...
Na závod v Rottweilu, spojený s poznáním tohoto města, jsem se těšila dlouhou dobu, vlastně asi od okamžiku, kdy jsme se Hankou domluvily, že pojedeme, že by to mohlo být fajn. Jak už jsme spolu na pár akcích byly, začínáme mít určitý scénář, který se částečně pokaždé opakuje. Já vždy nachystám plnou tašku svačin, které pak po dvou dnech házím do koše, protože máme strach, že když bychom je vybalily, začnou před námi utíkat ;-), obzvlášť teď v tomhle teple jsem to malinko přepískla… Hančina maminka navíc vybaví svou holčičku několika krabicemi nejrůznějších dobrot, to aby daleko od domova netrpěla ;-), a dopadá to tak, že Hanka celý den fotí a já stále něco uzobávám, takže jsem...
Dobrá hospodyňka prý pro peříčko i za plot skočí, ovšem v mém případě by to buď nepřežil ten plot, nebo – a to je ta pravděpodobnější varianta – bych se při svém talentu přizabila já. Pro peříčka tedy přes plot raději neskáču, ale před pár dny jsme si s kolegy vyprávěli o zážitcích s našimi domácími mazlíčky, a tak jsem si vzpomněla, že já jsem kvůli peříčku jednou šplhala dokonce až po střechách sedmipatráků... Odmala jsem toužila po nějakém „zviřátku“, jak by řekl pan Nárožný, a protože jedna babička pracovala ve výzkumném ústavu a já byla její první vnoučátko, měla slabost pro veškerá má ztřeštěná přání, a tak i mé...
