Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Včera jsem jela domů z práce dost vyčerpaná… Vůbec celý den jsem měla náladu pod psa a nemohla se z ní dostat – až navečer jsem se trochu oprostila od bezdůvodného splínu, asi pod vidinou postele, knížky a spánku. Mé plány však byly překaženy, místo knížky jsem se od půl dvanácté hodinu naháněla po zahradě s Taffáčkem… Už několik nocí nás holky budí dost intenzivním štěkáním. V jednu hodinu, ve dvě, v půl třetí ráno… Několikrát jsem k nim vstávala a pátrala venku po nějakém nezvaném narušiteli – napadali mě dva alíci, kteří se k nám naučili před dvěma týdny chodit, protože cítili hárající Ginušku. My s Pepčou jsme...
Z dovolené na Jadranu jsme se v pořádku vrátili a mám už jen pár postřehů, které bych chtěla zaznamenat, snad pro vzpomínku někdy v budoucnu :-). 1. Čím více byly dětičky zamilované do života pod hladinou a slunečných horkých dnů, my s manželem jsme byli o to tesklivější po domovu – po vlastní posteli, kterou chováme s plynoucím časem ve stále větší úctě, já po své kávě ráno a oba po větší pestrosti dne, než je jen bezbřehé povalování se u stejně bezbřehého moře... 2. Četli jste Smrt v Benátkách Thomase Manna? Myslím, že je to jeho nejlepší próza, novela, která – když zjednoduším na tu nejsušší interpretaci – vypovídá...
Mám fobii z létání, a tak jsou všechny naše výlety s manželem či rodinné dovolené dané tím, že nezvládnu více než dvě hodiny v letadle. Když jsme přemýšleli, kam vzít dětičky za sluníčkem, vybírali jsme kvůli mně z destinací, kam se dá relativně jednoduše dojet autem, a uchránit mne tak psychického stresu z toho, že nemám pevnou půdu pod nohama… :-D Když jsme si před dvěma lety dovezli ze Slovinska Taffynku, tato země nám natolik učarovala, že jsme se rozhodli se sem vrátit a seznámit se s ní blíž. Přestože má tato jihoslovanská perla pouze 45 km mořského pobřeží, je každý jeho metr nepopsatelně malebný – zpěněné hřebínky mořských vln omývají obrovské...
Všechno na světě se mění... Naše přítomnost je zákonitě minulostí i budoucností současně, je to nezadržitelná, impozantní změna, v každý zlomek času ukazující nám jinou tvář. I v tom nejniternějším pohledu jsme jiní, stále nové je naše okolí a nikdy už nic nezažijeme stejně – jednoduše to prostě nejde. Už jsem v některém z blogů psala o tom, že většinou jsem tak zaneprázdněná, že nemám čas uvědomit si ty drobné, prchavé momenty, z nichž se však naše životy skládají... Snažím se zpomalit a všímat si věcí, které mám příležitost vidět jen jednou a které mým dnům dávají úplně jinou barvu a nádech. Fascinují mne drobnosti, třeba kameny na cestě, které...
V úvodu tohoto blogu bych chtěla poděkovat třem účastníkům CACITu Dobříš 2011, jmenovitě panu Jiřímu Markovi, Bohuslavu Adámikovi a Janu Kunclovi za skvělou reprezentaci plemene. Myslím, že v konkurenci 39 psů nám rozhodně ostudu neudělali a všichni sportovní kynologové jistě vědí, o kolik obtížnější je práce s rottweilerem než například s maliňáčkem :-) Zde pár výsledků a informací: 1. místo: Jaromír Vácha, BOM Arrow Red Vixen – 96/90/90, celkem 276 bodů 2. místo: Jarmila Mária Pallot, BOM Gille – 95/90/88, celkem 273 bodů 3. místo: Miloslav Lebruška, BOM Brit Vědusk – 94/90/88, celkem 272 bodů 10. místo: Jiří Marek, Goran od Syrůvky – 87/86/89 – celkem 262 bodů 30. místo:...
11. 7., pondělí: Včera jsem se odpoledne s holčičkami vydala již na náš druhý výcvikový tábor ve slovenském Jelenci. Tato vesnička leží kousek za Nitrou, a protože jsem v ní už několikrát byla, předpokládala jsem, že cestu najdeme tak nějak bez problémů. ...kdybych se ale bývala byla poučila z mých předchozích cest na toto místo, nemusela bych pro tentokrát skončit v Maďarsku... Bohužel toto není nadsázka ani vtip, v Bratislavě vždy tápu a nejsem si jistá směrem, tentokrát jsem očekávala ukazatele na Trnavu (už vím, že cedule na Nitru v Bratislavě nejsou), ale protože jsem na ně nenarazila, jela jsem přímo za nosem a v šoku jsem dojela až na maďarské hranice. Naše cesta měla i další nečekané zpestření, a to v podobě policejního pohovoru s...
„...a kdy už tam budem´?!“ Tuto obligátní a nenáviděnou otázku všech rodičů s ratolestmi na cestách jsme čekali poněkud později, než poprvé přišla, a ještě ke všemu to bylo od Jeníka, tedy od toho z našich dvou dětí staršího, a – jeden by proto řekl – rozumnějšího, takže se dalo předpokládat, že cesta bude obzvlášť výživná... ;-) Jeňula se dotazoval příjezdu do cíle ještě před Plzní, a vzhledem k tomu, že za námi byla necelá hodina cesty, zatímco před námi ještě další čtyři, měli jsme vyhlídky nikoli růžové, ale spíš tak temně fialové... „...a kdy už tam budem´?!“ zaznělo za chvíli tentokrát od Natálky, krátce nato pro změnu opět od...
Už od Vánoc spím průměrně tak tři, čtyři hodiny denně, a každý den vstávám s pocitem, že víc unavená už být nemůžu... Následující dny mne ale vždy spolehlivě přesvědčí o opaku. Děsí mne to, že v devět hodin ráno usínám za volantem cestou do práce, a musím si udělat pauzu, abych po deseti minutách jízdy neusnula. V redakci se neobejdu bez Red Bullu a kávy (i když už jejich účinek ani nevnímám) a kolegové do mne s obavami hučí, že se sebou musím něco udělat, že se mám vykašlat na ostatní, být sobecká, nikomu nepomáhat a myslet jen sama na sebe, protože to takhle už dlouho nepůjde, prý zkolabuji někde za pochodu (...a já myslím, že pokud ano – tak na obranách, už jsem tam několikrát málem vypustila duši...
Hanka si mě nedávno dobírala tím, že prý vždycky uzavírá sázku o to, kdy napíšu blog – jestli v den, kdy ho slíbím napsat, nebo o den později ;-) K tomu musím říct, že i když to vypadá jako záměr (nalákám si vás na stránky, a pak nic, takže musíte přijít znovu ;-), žádná taktika v tom není, já prostě jen dost často nestíhám. S dobrým úmyslem oznámím blog, protože jsem přesvědčená, že vše stihnu, ale pak se mé denní možnosti obrátí úplně jinam a já jdu spát s výčitkami, že blog nemám – často pak vstávám ještě dříve než před mou obvyklou pátou ranní, abych blog napsala a vložila dřív, než si ráno zapnete...
Teprve v pondělí začaly zase holčičky po prodělané infekci psího kašle cvičit, a naplutí do výcviku pro mne bylo dost nepříjemným zjištěním – obě byly jak zpomalený film, nepřesné a hned unavené, pauza udělala svoje. Vyděsila jsem se, protože v tu dobu už jsem měla na sobotu obě nahlášené na BH do Mělníka. Nicméně depresím jsem nepropadla a říkala si, že uvidím, jak to rozcvičíme do pátku... – a skutečně se holky den ode dne vracely do své pracovní kondice, v pátek jsem z toho měla opravdu dobrý pocit, Tafulka i Žížalka cvičily s radostí, neměla jsem obavy nastoupit dnes na zkoušky. Mělník jsem si vybrala proto, že byl od nás nejblíž. Váhala jsem, zda nejít s Gin na FPr1, a vyzkoušet si...
