Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
V neděli jsem měla jít s holčičkami na první zkoušky... Denně jsme od dubna cvičily, i před prací jsem vstávala tak, abych se ještě stihla otočit na cvičáku, kolegové si se mnou povyměnili služby, abych měla v květnu dost času na výcvik, Pepča převzal více povinností s dětmi, babičky a dědové každý víkend opatrovali naše dvě zlatíčka... Poslední dva finišové týdny pro mne byly hodně náročné, denně jsem spala tak čtyři hodiny, abych stihla vše okolo rodiny, práce a pejsků. Zúčastněným tohoto maratonu musím moc poděkovat, i když to bylo z určitého úhlu pohledu tak trochu marné... Ale všecko má snad svůj smysl, ne? Holčičky si náš cvičební režim hodně užívaly, jsou zvyklé i normálně, že...
...všechno je jednou poprvé – jak děsné to klišé, které stále používáme. Takových jsou mraky a já k nim řadím i svá dvě životní motta „Co Tě nezabije, to Tě posílí!“ a „Všechno zlý je k něčemu dobrý!“ Smysl těchto slovních spojení je už tak zautomatizovaný, že lidé, kteří je vysloví, si často ani neuvědomují význam toho, co sdělují, a kvůli nim se stává z jazyka vata, slovní vycpávka pro momenty, kdy nevědí, co říct. A když pak chce stejné obraty použít někdo, kdo přesně ví, co má na jazyku, tak musí použít právě tyto otřepané fráze, ze kterých už ostatní lidé udělali klišé... Je to ale asi jako...
Jistě budete souhlasit, že ohledně Zpravodaje RKČR jsem toho napsala hodně a že už je tak nějak „přezpravodajováno“. Souhlasím a omlouvám se, ale tento blog musím tomuto tématu ještě jednou věnovat, neboť kauza vzniklá jedním z mých blogů je u konce, tento text je definitivní tečkou za hypotetickou spoluprací. Kdo nezaznamenal dříve, tak připouštím, že jsem se současné redakce asi trochu necitlivě, avšak nezáměrně dotkla blogem č. 60 – Zpravodaj RKČR. Kdo nechce, ať nevěří, ale nebylo skutečně mým cílem někoho poškodit, neznala jsem a neznám ani paní Růžičkovou, ani Zubíkovou, nenapadá mne tedy důvod, proč bych někomu záměrně ubližovala. Je to ale asi dáno mou profesí – jsem zvyklá o všem otevřeně psát a mluvit, nikomu však...
Nedávno jsme se s Hankou domluvily na pokec u oběda, a tak jsem se za ní vydala na pražskou Flóru, kde pracuje. Přijela jsem jako vždy s malým předstihem. Využila jsem tedy času k návštěvě Olšanských hřbitovů, které teoreticky sice znám dobře, ale přiznávám (je to veliká ostuda), nikdy jsem zde nebyla. V Olšanech odpočívá mnoho významných osobností české kultury, cítila jsem proto velkou povinnost seznámit se s tímto místem. ...sice pozdě, ale přeci... ;-) Jen co jsem sestoupila z hlavní třídy branou do vnitra hřbitova, jako bych přešla do jiného světa – za zdmi zůstalo cinkání tramvají a spěch lidských kroků, z rozpálené ulice jsem se ocitla v chladivém přítmí staletých...
Nejsem pověrčivá, ale i kdybych byla, nepřišla bych na lepší nápad, jak zahnat kletbu pátku 13., než ve společnosti kamarádů. Akce u nás byla naplánovaná dlouho dopředu, dávno před posledním, naprosto spontánním mejdanem. Včera jsme se u nás sešli v malinko pozměněné sestavě oproti minulu, ovšem základní stavební kámen našeho pracovně-zábavního týmu, elitní reportér Vojtech von Bohacek, nesměl chybět, stejně tak i jako VIP noční zpravodajka Zuzanka Smiešková. Přidali se k nám také záchrana poledních televizních novin – reportérka Silvinka Škábová – a nejlepší zahraniční reportér Michal Malysa. Se Zuzíkem opět přijel její šarmantní...
Včera večer jsem měla schůzku s kamarádkou Karolínou, svou bývalou kolegyňkou z fakulty a taktéž redaktorkou. Shodou okolností jsme v Praze bydlely kousek od sebe, ale vůbec jsme o sobě nevěděly, až jsme se „náhodou“ potkaly. Myslím, že „náhody“ neexistují, že vše je pro každého z nás už někde dávno napsáno, jenom my ten předem daný scénář neznáme, a tak věci, které neočekáváme a jsou pro nás překvapivé, nazýváme náhodami. Ale díky těmto každodenním (jak nepatrným, tak i obrovským) situacím mimo náš plán je život stále napínavý, zajímavý a někdy i krásný – negativním věcem se bohužel nevyhneme, ale aspoň si pak lépe uvědomíme to,...
Milá kynologická většino, zejména myslím rotvíkářská, obracím se k Tobě coby kamarádka jedné velmi šikovné a známé fotografky (minimálně mezi chovateli a majiteli RTW), kterou znechutily poměry v kruzích jejího milovaného plemene natolik, že se jen velmi opatrně účastní jakéhokoli dění. Už se tomu nedivím... Krom toho, že jsem „kamarádka fotografky“, nenávidím okrádání lidí a přivlastňování si cizích zásluh. Proč tento blog? Příští bude opět uvolněný a veselý, slibuji... Pomáhám paní Buriánkové a Vítkové s prací na Katalogu plemeníků, dělám to moc ráda a je to pro mne čest. Součástí...
Dnešní pohled z okna mne ujistil v tom, že se naplnily mé obavy a přijdu o své floristické snahy – každý jednotlivý květ mé okrasné zahrádky byl pokryt vrstvou námrazy, a už jsem jasně viděla, jak jsou květinky ohnuté, mráz s nimi neměl slitování. Trošku mi to zkazilo náladu, nikterak však mrazivé ráno neubralo na optimismu Taffy a Gin. Oběma jako by teplota pod nulou napumpovala do oběhu dávku adrenalinu – jen co se tryskem vyřítily z domu, začaly kroužit po zahradě, obě několikrát uklouzly, jak nestíhaly v té rychlosti vybrat zatáčky, ale smály se a jankovaly, že i já jsem se odvrátila od sežehlých rostlinek a poddala jsem se dovádění mých dvou bláznivek. Už předevčírem byl venku po ránu...
Dnes jsem vstávala o půl páté, přesně ve 4:26. Ne proto, že by se mi už chtělo nebo bych musela, ale nemohla jsem dýchat – večerní prášky na alergii přestaly působit, a tak jsem ráno v tuto velmi časnou dobu utíkala z ložnice pryč, abych svým kýcháním nevzbudila Pepču. K snídani jsem spolkla tabletku a připadala jsem si jak z Chemie od Xindla X („Mám se fajn, je mi skvěle, jsem zdravý duch ve zfetovaným těle, jsem ranní ptáče, co zobe už od rána ibalgin, aspyrin, zyrtec a guarana.“ :-))). Tak jsem v klidu přichystala rodině snídani, udělala Jeníkovi svačinu do školy, vyvenčila holčičky a nakrmila kocoura. Když jsem se už asi tak půl hodiny šlechtila v koupelně, začali se probouzet ostatní. V dobré náladě proběhly ranní...
Nejlepší akce jsou ty neplánované. To se opět potvrdilo v sobotu večer… Byla jsem v práci a jedna má kolegyňka měla nějaké chmury na duši, tak jsem jí nabídla, ať jede na noc k nám, že si posedíme, popovídáme a bude fajn :-). „Fajn“ to tedy skutečně bylo, protože se k nám ještě přifařil můj nejoblíbenější kolegáček Vojtík, a aby nám nebylo smutno, cestou jsme vyzvedli ještě dalšího nepostradatelného člena naší pracovní partičky – reportérku Zuzanku Smieškovou, která měla s sebou přítele Péťu. V této pětičlenné sestavě jsme v Průhonicích vzali útokem Billu a pokračovali až k nám. Počasí úžasně spolupracovalo, před námi se do...
