Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Na Nový rok si zásadně nedávám žádná předsevzetí, protože vím, že když opravdu nebudu chtít, stejně se nic nezmění. Ale na co věřím, je rčení „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Už hodně let proto dávám velký pozor na to, abychom k sobě byli 1. ledna ještě hodnější než jindy, abych měla vše v pořádku, trochu se učila (to když jsem ještě chodila do školy) a trochu pracovala. Letos jsem se celý den na 1. ledna chystala aspoň symbolicky usednout k práci a pohnout s resty, které se mi vlečou už nějakou dobu. Bohužel zůstalo jen u toho chystání se (a v důsledku toho se dostavil i pocit špatného svědomí) a musím konstatovat, že zmíněné novoroční rčení se v tomto ohledu, bohužel, zatím...
Tuhle výstižnou větu pronesla jedna moje kolegyně z práce, a přestože je to už pár dnů, nemůžu ji nějak pustit z hlavy – přijde mi totiž nepřekonatelně trefná a vtipná zároveň. Asi každý to máme v práci někdy na hranici únosnosti, a to zejména pokud jde o naši psychickou stabilitu ;-) Proto myslím, že uvedený citát je ještě velmi slušným vyjádřením toho, co velmi často cítíme/cítíte? bohužel každý... :-))) Tento týden u nás začal s příslibem dobré nálady. V pondělí jsem jela do práce a s radostí pookřávala každým dalším pohledem na zelený kousek země. Dva měsíce nevidět trávu, to už je na konzultaci u doktora Chocholouška... :-) A asi bych k němu skutečně...
Už loni jsem s Taffy navštívila národní výstavu v Olomouci. Je to první česká výstava v roce a vzhledem k ročnímu období se dá předpokládat, jaké bude počasí, a tedy i doprava na místo. Stejně tak jako minulý rok vystavovatelům počasí nijak nehrálo do karet, loni byla sněhová kalamita a vzpomínám si, že my jsme tehdy s děsem v očích vyjížděli někdy okolo čtvrté hodiny ráno, abychom vůbec dojeli. Letos sice přišla sněhová nadílka už dříve, ale aby vše nebylo tak jednoduché, hrozilo zase nebezpečí ledovky. Myslím ale, naštěstí, že teploty nad nulou většině z nás nakonec umožnily relativně bez problémů docestovat a výstavy se zúčastnit. Loni jsem byla dost...
Dnes ráno jsem si četla mail od jedné kamarádky, která psala, že u nich bylo včera večer takové náledí, že by se na něm dalo bruslit. Přesně podobnou scenérii vykouzlilo počasí i u nás. Když jsem venčila holky a otevřela jim garáž, vylítly ven svou obvyklou kosmickou rychlostí, ale jakmile se jejich tlapky setkaly s namrzlou dlažbou, nastal boj o rovnováhu a už už to vypadalo, že to dopadne jedna nula pro náledí. Jak jsem je tak viděla, zamotané do všech svých končetin a těžce chytající balanc, byla ve mně malinká dušička, aby se zase něco nestalo. Včera jsem totiž konečně dostala požehnání od pana doktora Musila z Brodu, že Taffy je úplně v pořádku, tak bych nerada další komplikace... Rány se hezky zhojily, jen bohužel ty jizvičky budou chtít...
Úvodem dnešního krátkého povídání chci ještě jednou (nám :-) všem do nového roku popřát, aby byl šťastný, a pakliže by už mělo přijít něco ne zcela radostného, tak ať to zvládneme s co nejmenšími újmami. Loňský rok naší rodině přinesl spoustu překážek, a podívám-li se zpět, jsem strašně ráda, že je vše za námi a že jsme to snad i zvládli. Ke konci roku jsme si s manželem říkali, že jsme zažili nejhorší rok za tu dobu, co jsme spolu (a já asi vůbec...), tak hlavně ať už přijde rok 2011, který prostě musí být lepší než jeho starší kolega. Říkali jsme si, že pak už budeme jenom šťastní, zdraví a bohatí :-))) Tak, dnes máme 1. 1. 2011 a...
Co jsem vám to včera chtěla ještě o našich Vánocích napsat? Naštěstí se už neudálo nic nečekaného, a tak přidám jen pár střípků vzpomínek, abych si třeba za pár let připomněla, jak u nás Vánoce v roce 2010 vypadaly... Každý rok řeším, co dát na Vánoce rodičům – maminka neporadí, a kam až si vzpomínám, každoročně slyším odpověď „Já nic nepotřebuju, no vážně!“ Úplně mě nadchla metoda jedněch našich kamarádů. Monika totiž už před lety na dresu manželových rodičů prohlásila: „Co s nima, starejma pardálama, všecko maj... Tak jsme se dohodli, že vystříháme písmena abecedy, ta si vylosujeme a každý koupí dárky od písmen, která má!“ Tak...
Dnes dopoledne mi má sestřička Zdenička s jistou výčitkou v hlase připomínala, že jsem už včera slíbila blog, a kde nic, tu nic... Prý napíšu, že bude blog, ale tentýž den se zpravidla nic neobjeví :-) Hmm, až takový stratég nejsem... Když napíšu, že bude blog, skutečně na to celý den myslím a chystám se jej napsat, někdy to ale v návalu povinností prostě nevyjde, tak se nezlobte ;-) Vánoce nám uplynuly jak mávnutím kouzelného proutku, a mně už zase nezbývá než se těšit na příští. Ty letošní byly ale obzvlášť krásné... Jak dětičky rostou, vše dostává určitý ráz a pravidlo – nemusíme už řešit, v kolik hodin naplánovat štědrovečerní večeři,...
Kunice se ztratily v závějích sněhu, jsou obklopeny špinavými zledovatělými hradbami podél silnic a olizují je sněhové jazyky, jakýmkoli směrem se vydáte. Mé každodenní putování do práce je adrenalinovým sportem s nejistým koncem, přičemž největší zábava na mě čeká hned před naším domem... Abyste rozuměli – abychom při rekonstrukci nezkazili typickou tvář našeho domu, nechali jsme garáž orientovanou tak, jak byla navržena původním architektem. V důsledku toho jde ale jen velmi těžko zajet do garáže, takže auta parkujeme před domem. V zimě je pak každé ráno musíme vylovit ze sněhové jeskyně, odmrazit a pak se pokusit prorazit si cestu do civilizace. Traktor, který prohrnuje silnici okolo příjezdu k nám, nám ho navíc zasype...
Už jsem jistě v některém z blogů psala o své posedlosti Vánocemi. Myslím, že hraničí s obsesí, protože jen co pomine Štědrý den, já se těším a chystám na ten další příštího roku. Největší tesknota po Vánocích na mne zpravidla dopadá uprostřed léta, kdy teploty atakují třicítku a na vánoční stromeček by normální člověk ani nepomyslel. Jinak ovšem cvok jako jsem já – během nejteplejších letních dnů sním o zasněžené zahradě, žhnoucím krbu a nicnedělání u televize. O to mi totiž jde asi nejvíce... Vánoce mám odmala spojené s pohádkami, maximální pohodou a lenošením před obrazovkou. Zejména tedy poté, co jsme se...
Minulý týden v pondělí jsem byla s Taffy objednaná k MVDr. Musilovi na kliniku do Českého Brodu. Ráno jsem jako obvykle vstala kolem páté, nachystala snídani rodině a mezitím vypustila ven holky – vždy je nechám jen na cca pět minut proběhnout, aby si došly na záchod, a pak jdou ještě pospávat, na vycházku chodíme později. Velmi krátce poté, co se holky vyřítily z garáže, jsem je uslyšela štěkat. Nebyl to „hlídací“ štěkot, ale takový doráživý, jako když holky blafají na ježka... Honem jsem vyběhla ven a mé tušení, že se děje něco nekalého, se mi potvrdilo. Holky poskakovaly venku před hromádkou něčeho hnědého, o čemž jsem si nejdříve myslela, že je to deka, kterou mají na...
