Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Včera jsem měla podivný telefonát – volal mi manžel ze zahrady, ať si vezmu hrábě a přijdu za ním. Tušila jsem, že je na obzoru zase nějaký průšvih. A byl… Na úplném konci naší zahrady, za rybníčkem, pod letitou jedlí, holky vyhrabaly veškerou trávu, v dešti rozbahněné půdě vytvořily krátery, které by ani divočáci nesvedli. Opravdu dílo hodné minimálně divokých prasat… Včera jsem tedy vše uklidila, uhrabala, vyházela vytahané vodní rostliny z jezírka a nakonec se i trochu radovala, že to na tu zkázu vypadá docela hezky. Dnes dopoledne jsem holky na chvilku vypustila bez dozoru (potřebovala jsem vyndat prádlo z pračky), a když jsem pověsila čerstvě vyprané prádlo ven a Ginuša se mi prohnala...
Před dvěma týdny jsem měla strašně zvláštní sen. Zdálo se mi o našich třech malamutech, já jsem v tom snu byla také a všichni jsme někam běželi. Odehrávalo se to v noci, obloha však nebyla černá, ale tmavě modrá, nebyla na ní jediná hvězdička, prostě vypadala jen jako taková kulisa. Všude byly hory sněhu, pravidelně vysoké a krásně načechrané. Přes tyto sněhové kopce jsem musela s pejskama běžet, něco nás hnalo stále dopředu, nešlo to zastavit a chvíli si odpočinout. Athos s Luckym běželi, ale na poslední hromadě sněhu stála Easynka, už nemohla, jen se na nás z dálky dívala. Já jsem ji volala, ale nemohla jsem celý ten kolotoč zastavit. Zajímavé je, že z celého tohoto snu jsem neměla nijak zlý pocit, vše bylo...
Původně jsem se chystala napsat vám pár vět už včera – za domem nám rozkvetla obrovská stoletá lípa a já se denně utápím v její omamné vůni. Přestože jsem silný alergik a od jara se musím cpát prášky, abych přežila všechny ty pyly, jimiž nás naše zahrada a okolní příroda zahrnují, lipová vůně je pro mne naprosto úchvatnou esencí. Čekám na ni každý rok a opravdu se jí opíjím, nořím se do ní a chce se mi vznést se. Nejvíce jsem si lipové nádhery užila před deseti lety na stipendiu v Lipsku. S kolegyní jsme bydlely v krásné vilce kousek od centra, přímo v lipové aleji! Náš byteček byl až ve čtvrtém patře, takže okna jsme měly přímo...
Od maturity je pro mne červen opravdovým začátkem letních prázdnin. Na vysoké jsem touto dobou už mívala všecko hotové, případně byla nějaká zkouška nechaná na září, což mě zas tak netrápilo... S dětmi tuto dobu využíváme k výletům do oblastí, které jsou v létě přecpané turisty (a zpravidla je mám nostalgicky spojené s dětstvím; jde například o Máchovo jezero a Vranovskou přehradu), a vůbec se tak nějak chystáme na letní lenošení, zcela nesené v duchu koupání, buřtíků a grilování, houbaření, večerního chytání světlušek, stezek odvahy, zmrzliny, melounů, třešní a jahod... Po mé nešťastné havárii stále nemám opravené auto... :-(...
Malinko jsem se odmlčela a nejdříve se tedy chci omluvit všem, které jsem „navykla“ na mé každotýdenní povídání a kteří nedostali svou pravidelnou dávku :-) Co je u nás nového? (Když mi tuto otázku někdo položí, zpravidla ve mně vzbudí velikou nechuť vůbec promluvit, byť je u nás tolik novinek, že nevím, s čím dřív začít…) Dnes jsem se s kamarádkou Zdeničkou a její Quartou z Ringu opět vydala na stopy, manžel potřeboval auto (druhé stále nemáme spravené), takže jsem se vydala na smluvené místo pěšky. Připadám si kolikrát jako cvok – oblečená děs a hrůza (s holkama nosím ty nejhorší věci, stále jsem od nich špinavá a poskákaná, nemá cenu...
Tento blog pro mne bude asi tak trochu jako sezení u psychologa, velmi mi totiž pomáhá se vypsat z toho, co nepříjemného mne potkalo. A minulý týden se mi stala věc, která mě zcela jistě zásadně poznamenala na celý život… Když se mi stane něco špatného, často si potom říkám, že je dobře, že už to mám za sebou… Nejsem fatalista, ale přesto myslím, že každý z nás má nějaký svůj osud – karty jsou někým nahoře prostě rozdány a pak už do velké míry záleží jen na našem umění včas je vložit do hry, vnímat spoluhráče, pamatovat si strategii apod. Jinak bych to asi také opsala slovy, „co se má stát, se stane“. Minulý pátek jsem dopoledne s holkama vyrazila na stopy, pořádně jsme...
Dnes ráno jsem v doprovodu naší Anetky (přítelkyně mého bratrance a má obětavá společnice na výstavách) vyrazila s Taffy i Ginger do Litoměřic na mezinárodní výstavu psů Nord Bohemia Canis. Trasu jsem měla zjištěnou tak nějak přibližně, ale co, říkala jsem si, pojedeme na sever a nějak tam dojedeme – a také že jsme dojely, všechny cesty vedou do Litoměřic ;-). Kolem deváté jsme měly zaparkováno, vyzvednuté obálky s diplomy i katalog a věděly jsme, kde máme kruh. Byl na dlažbě, docela velký (po zkušenosti s předchozími výstavami mi už asi přijdou všechny kruhy velké…), okolo spousta laviček, tak jsme si jednu zabraly a pohodlně usazené pozorovaly mraveniště okolo. Po chvilce ale začalo opravdu hodně pálit sluníčko, tak...
Kdo by si podle názvu tohoto blogu třeba myslel, že jde o nějakou metaforu či jiný druh obrazného pojmenování, byl by vedle jak ta jedle. Chci se skutečně podělit o zážitek se zelenými drštkami. Poznání této poživatiny bylo pro mne totiž natolik působivé, že se o tom musím zmínit. Kamarádka Zdenička, která s námi chodí na cvičák, mi dala pro holky už před časem vyzkoušet nějaké maso, a to přímo od firmy, která ho dodává pejskařům. Je sice určené pro psy, nicméně jde o pěkné, čisté, voňavé maso. Ovšem až na zelené dršťky, což jsem ale tehdy nevěděla… Objednala jsem tedy holkám pár kilo masa a na doporučení Zdeničky vzala i dva balíčky rybích pilin a právě těchto drštek –...
Před pár dny se mě v práci kolega ptal (ahoj, Vojtí :-), jestli už jsem napsala další blog. Opět trochu nestíhám... Ale vzhledem k tomu, že dnes nejsou kvůli špatnému počasí obrany, tak mám nějaký čas navíc a zkusím něco málo napsat. Úplně ze všeho chci nejdřív moc poděkovat Hance Touškové (www.hargulak.estranky.cz) za skvělé překvapení, které mi nachystala. Předevčírem mi přišla domů obálka – myslela jsem si, že je to CD s fotkami. Tak jsem Hance dnes mailem děkovala a naštěstí i připojila větičku, že jsem to ještě neviděla (jinak by to vypadalo, že si vymýšlím ;-). V obálce totiž nebylo CD, ale úžasná cedulka na dveře „pozor pes“, na níž jsou obě holčičky. Nejlepší...
Dnešní odpoledne jsme strávily s holčičkami a ostatními kamarády na cvičáku. Čím déle sem s nimi jezdím, tím lépe se zde cítím. Více se poznáváme a atmosféra je příjemná, legrácky, výměna zkušeností, kafíčko a chvilka práce s pejsky. Tento blog chci věnovat pár lidem z cvičáku, kteří jsou mi hodně blízcí, pomáhají mi a dodávají chuť do dalšího výcviku. Vlasta Kniha – k Vlastovi jsem přišla jak slepý k houslím. Loni v říjnu jsem nás s Taffy nahlásila na takový ten tradiční výcvik pro začátečníky, ale rozladilo nás to obě – co týden, to jiný cvičitel,...
