Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Dnes mi kamarádka Karolína poslala mailem odkaz na You Tube s komentářem, že je to "opravdu strašně legrační" :-))) Podle mne asi tak nějak normálně, ale nadchla mne ta dětinská radost, se kterou to Kája napsala. Je skvělé, jak se lidé umějí radovat z mála, nemyslíte? Káji, tímto Tě při dnešku znovu zdravím :-), a kdo by chtěl vidět to strašně legrační video, ať koukne: http://www.youtube.com/watch?v=qXo3NFqkaRM Zítra se s holkama vracím zpět domů, rodiče v pátek přilétají, tak malamutíci snad jednu noc sami vydrží. Jako vždy to tu rychle uteklo, ale musím přiznat, že s pěti pejskama je to už opravdu náročné, stále nechápu, jak to dělají majitelé tolika a více hafanů, jak je venčí, jak si se všemi stihnou...
Loni, 18. 1. 2009, se narodila Taffy, Tafule, Tafča, Taffynka, Tafouš, Tafáč, Taff, Tafulka, a když mě zlobí, tak z legrace i Bestie, Mrcha, Mrška, Potvora, Koza jedna (jak říkával s láskou i mně můj děda) apod. :-) Ať už se ale třeba i zlobím, veškerá oslovení jsou samozřejmě myšlena v dobrém, můj život se s příchodem Taffy otevřel zcela nové dimenzi, bez níž by zbylo prázdné místo. Jsem moc ráda, že jsme se rozhodli právě pro rotvíčky a v den Tafčiných narozenin se možná hodí krátká rekapitulace. Ještě jsem nikdy nenapsala, jak se liší naše dvě holčičky, co je pro kterou charakteristické a čím mě třeba zlobí :-) Taffa má moc krásnou hlavu, je to asi její největší přednost, co se týká...
Každou zimu rodiče odlétají za sluníčkem do teplých krajů. Pro velký úspěch je to letos už třetím rokem po sobě Egypt. Já osobně nesnáším létání, sice jsem to už párkrát musela podstoupit, ale zanechalo to na mně nenapravitelné následky... Intermezzo 1: Můj první let byl do Portugalska. Letěli jsme na pár dnů do Lisabonu, našemu prvnímu potomkovi bylo pár let, a tak jsme se rozhodli se vyvětrat a nechat vnoučka prarodičům. Manžel tehdy pronesl něco v tom smyslu: "Chtěli vnoučata, tak ať se starají." :-) Z Prahy do Lisabonu tehdy přímý let nebyl, takže jsme přestupovali v Bruselu. Pilot to při mém prvním startu vzal s takovou vehemencí, že dva ze tří dnů v Lisabonu jsem měla zalehlé uši. Z Bruselu jsme pak zažili tak silné...
Minulý blog nebyl veselý (Annie se stále nenašla...) a obávám se, že ani dnes nenapíšu nic moc humorného, ale kdo ví... ;-) Neudála se sice žádná tragédie, ale náladu mám takříkajíc pod psa. V sobotu ráno, 9. 1. 2010, jsme s Taffy vyrazili na výstavu do Olomouce, a přestože jsme nečekali vítězství, výsledek předčil naše veškerá očekávání... Celá akce, která vlastně začala již v pátek přesunem po zasněžené D1 na Vysočinu k rodičům, měla od počátku adrenalinový ráz. Míjeli jsme auta v příkopu (a večer si je připomněli v televizních novinách), jeli průměrně 70 km v hodině a já s každým předjetým kamionem strachy vrůstala do sedačky... Odpoledne jsem u rodičů únavou málem...
Poslední dny mi je velice málo do smíchu. Začalo to tím, když mi na Nový rok zavolala kamarádka Katka. Hned z jejího hlasu jsem poznala, že něco není dobře. Napůl plačky mi popsala, co se stalo: Na Silvestra v podvečer, než stihli vzít jejich mladou fenku bernského salašnického psa domů, parta dětí odpálila rachejtle přímo u jejího výběhu. Annie se tak vyděsila, že přeskočila plot a utekla kdovíkam. Dnes je to už pět dnů, a Annie doma stále není. Už nevím, jak mám Katce dodat naději, co poradit, jak pomoci... Udělali úplně vše – vyvěsili po širokém okolí plakátky s fotografií i slíbenou odměnou, v noci po dvou hodinách vstávají a objíždějí místa, kde prý jeden den lidé Annie viděli...
Dnes byl u nás v Kunicích velmi krásný den a jsem si jistá, že ostatně na většině míst v Česku. Pokud nejsme na horách, tak mi vůbec nevadí, že není nachumeleno. Pakliže totiž takhle skvěle mrzne, mráz i z obyčejného bodláku, křoví a rákosu vykouzlí úchvatnou ojíněnou dekoraci. Velmi si nyní užívám procházek v této zimní pohádce. Holkám se po dvou hodinách venku udělá námraza na vouskách a na hlavě. Asi jak vydechují, tak jim pára na vráskách přimrzá... Každopádně se mi to dost líbí, přijdou mi tak ještě rozvernější než obvykle. V takovém krásném počasí podnikáme hodně daleké výlety, a protože z Kunic...
Když jsme si Ginger coby dvouměsíční štěně dovezli domů, při první veterinární prohlídce paní doktorka zjistila, že má pupečníkovou kýlu. Bylo to pro mne dost nepříjemné překvapení, pan chovatel nám tuhle skutečnost nesdělil (a skutečně si myslím, že je slušnost takováto fakta uvést – od koupi bych necouvla; „zakopaný pes“ je ale možná v tom, že v případě operace by měla být o její cenu snížena kupní cena psa...). U takto malých pejsků se čeká, jestli se cca do dvou měsíců kýla sama neztratí, respektive nevtáhne se a nezaroste břišním sádlem. Někteří majitelé pejsků se stejným problémem doporučují na kýlu přimáčknout knoflík a ten pak něčím...
Je spousta věcí, které člověku nejdou – někdo je špatný řidič, někdo neumí bruslit a někdo se třeba do konce života nenaučí psát správně čárky v českých větách ;-). Mít psa zní jednoduše. Laik si asi jako jedinou povinnost pejskaře představí venčení, sem tam nějaké očkování a starost o žrádlo. Takto zkreslený pohled na věc jsem měla kdysi asi také. Nyní však coby majitelka dvou mladých psů vidím spoustu překážek, které máme před sebou, a je na mně, zda a jak se mi je podaří překonat. I přes nějaké ty zkušenosti nyní řeším věci, které mne dříve ani nenapadly... Tohle je tak trochu hloupost (ať nezačnu navážno ;-), ale už jste někdy zkoušeli vyfotit štěně? Štěně je jako...
V pondělí 28. 9. 2009, tedy v den státního svátku, jsme se rozjeli směrem Vídeň. Když se mne manžel už dříve ptal, kam to vlastně pojedeme, odpovídala jsem mu, že kousek za Vídeň. „Kousek“ ale nebylo úplně to správné slovo, jeli jsme celkem blízko k maďarským hranicím… Počasí však přálo, babí léto nám ukazovalo své nejkrásnější tváře a v kraji vinic, malebných rakouských statků a sklípků plných burčáku nám cesta utekla jako nic. Pro Ginger jsme dojeli kolem poledne, vyřídili potřebné formality a rychle se vydali zpět, protože doma nás čekala Taffy a hromada povinností a práce. První cesty s Ginger autem jsem se celkem obávala, Taffy poprvé mnohokrát zvracela, a díky tomu...
Od soboty 13. září jsem začala s Taffy chodit na cvičák v Říčanech-Strašíně. Původně jsem chtěla s výcvikem začít už před prázdninami, ale nějak mi nedošlo, že přes léto se necvičí. Nechala jsem tedy vše na září s vědomím toho, že nám nic neuteče (protože doma s Taffy trénuji denně a v září Taffy bylo teprve 8 měsíců). První hodina byla mírně chaotická, přišlo opravdu hodně lidí s pejsky různě starými i různě velkými. Po zaplacení poplatku si nás tedy instruktoři nejdříve rozdělili do skupin – právě podle věku a velikosti psů. S námi ve skupině není bohužel žádný další rotník, ale jsou tam němečtí a belgičtí ovčáci, irský vlkodav, setr, velký knírač ad. Taffy...
