Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Minulý týden jsme poprvé v letošním roce vyrazily čmuchat. Pravda je, že mne by to asi ještě nenapadlo, ale přijela jsem s holkama na cvičák, a bylo rozhodnuto. Na poli za lesem už ležely jen poslední, nepatrné zbytky sněhu a v novém roce jsme byly jedny z prvních, kdo se tu chtěl o něco pokusit, takže jsme měly k dispozici čistý a téměř netknutý terén. První na stopu vyrazila Taffy a náš výcvikář i já jsme byli mile překvapeni, jak pěkně jí to po těch několika měsících prodlevy jde. Před zimou se již Taffy hodně zlepšila, ale nečekala jsem, že to zůstane na stejné úrovni. Vysloužila si tedy velkou pochvalu a na svou stopu vyrazila Ginuška. Gin je ještě bláznivý štěně, pořádnou stopu za sebou vlastně ani neměla....
Poslední dobou se často zamýšlím nad tím, jaké jsem měla sebevědomí, když jsem si pořizovala Taffy. Ano, o přírodě toho vím hodně, o kynologii také, ale rozhodně mi chyběly veškeré informace o výcviku a o „práci psa“. Teprve nedávno mi tak nějak pořádně došlo, jak je důležitá orientace psa na psovoda, jindy se třeba mluví o pozitivní motivaci či o fixaci. Když jsem loni na podzim s Tafkou začala navštěvovat kurz základní ovladatelnosti psa na cvičáku, učili nás povel „K noze!“, to vše ale bez toho, aby nám kdokoli vysvětlil, že pes by z pána neměl spustit oči, takže ideální je, když tomuto cviku předchází hra, potahání se o něco a pak pejsek v radostném očekávání pochoduje...
Tento text jsem dnes psala do našeho místního zpravodaje - pro každé číslo sepisuji něco malého "na odlehčení", tentokrát to bylo na téma domácích mazlíčků, tak i když v tomto textu nejsou Taffy a Gin na prvním místě, vložím to sem do blogu. Aspoň se dozvíte o dalších členech naší domácnosti :-) Mimochodem - naše kočky se skutečně jmenují Myška a Krtek, vymyslel to tak Honzík, aby kočičky chytaly myši a krtky :-) Jsou to bráška se sestřičkou, ač to tak na první pohled nevypadá... Už loni si přál náš, tehdy pětiletý, syn Honzík na Vánoce akvárium s rybičkami. V rodině máme samé rybáře, a tak mě jeho přání až tak neudivilo. Akvárium jsme ale hned...
V minulém blogu jsem zmiňovala hru Česko, kterou jsme se bavili pár večerů na horách. Naprostým úletem byly otázky, které se ptaly na česká přísloví. Abyste byli lépe v obraze, pár těchto „perel“ musím uvést :-) Poznejte české přísloví (začnu od těch jednodušších ;-): 1. Číslo, jímž můžeš vyjádřit svou lingvistickou potenci, se rovná číslu, jímž znásobuješ své ego. 2. Druhá mocnina tří profesí se jeví prvnímu dvojčíslu dekadické soustavy pauperizace. 3. Spektrální odrazivost všech domestikovaných savců čeledi felis limituje s klesajícím osvitem k nule. Tak co??? :-))) Tento blog bych chtěla věnovat...
Minulý týden jsme celá rodina (a to znamená samozřejmě i Taffy a Gin :-) vyrazili do Krkonoš na chatu. Bylo nás tam docela hodně, hlavně spousta malých dětí, tak myslím, že i ten největší skeptik, který by si myslel, že rottweiler není rodinný pes, že je nebezpečný a s dětmi by vůbec neměl přijít do styku, by se nestačil divit. Holky byly celý den s námi, účastnily se bobování, držely se mnou pěsti dětem při jízdě na vleku a žasly nad tím, co jsou všechno lidé schopni na sněhu dělat... :-) Ještěže panička byla s nimi a nechtěla je vozit třeba na snowboardu ;-) Náš horský režim vypadal asi tak, že ráno jsem jako první vstávala, vypustila holky do závějí, pak dala snídani jim, a až potom jsem se pustila do přípravy jídla pro...
Návrat z Vysočiny domů do Kunic byl sice náročný (přejezd v noci, půldenní balení všeho možného a příprava domu na příjezd rodičů, tzn. uklidit, nakoupit, navařit), nicméně příjemný. Jistě znáte takovou tu vůni domova – umím si z paměti vybavit vůni domu rodičů, manželových rodičů, ale i například některých kamarádů. Každá ta „vůně domova“ má v sobě cosi ze svých majitelů, nese si svou osobitou a nezaměnitelnou atmosféru. U našich to voní po krbu, naleštěném dřevěném nábytku a svařeném vínu (a rodičovské náruči, vždy otevřené a bezpečné). U manželových rodičů stále voní nějaká polévka, domácí houbovka či právě upečený koláč (a...
Dnes mi kamarádka Karolína poslala mailem odkaz na You Tube s komentářem, že je to "opravdu strašně legrační" :-))) Podle mne asi tak nějak normálně, ale nadchla mne ta dětinská radost, se kterou to Kája napsala. Je skvělé, jak se lidé umějí radovat z mála, nemyslíte? Káji, tímto Tě při dnešku znovu zdravím :-), a kdo by chtěl vidět to strašně legrační video, ať koukne: http://www.youtube.com/watch?v=qXo3NFqkaRM Zítra se s holkama vracím zpět domů, rodiče v pátek přilétají, tak malamutíci snad jednu noc sami vydrží. Jako vždy to tu rychle uteklo, ale musím přiznat, že s pěti pejskama je to už opravdu náročné, stále nechápu, jak to dělají majitelé tolika a více hafanů, jak je venčí, jak si se všemi stihnou...
Loni, 18. 1. 2009, se narodila Taffy, Tafule, Tafča, Taffynka, Tafouš, Tafáč, Taff, Tafulka, a když mě zlobí, tak z legrace i Bestie, Mrcha, Mrška, Potvora, Koza jedna (jak říkával s láskou i mně můj děda) apod. :-) Ať už se ale třeba i zlobím, veškerá oslovení jsou samozřejmě myšlena v dobrém, můj život se s příchodem Taffy otevřel zcela nové dimenzi, bez níž by zbylo prázdné místo. Jsem moc ráda, že jsme se rozhodli právě pro rotvíčky a v den Tafčiných narozenin se možná hodí krátká rekapitulace. Ještě jsem nikdy nenapsala, jak se liší naše dvě holčičky, co je pro kterou charakteristické a čím mě třeba zlobí :-) Taffa má moc krásnou hlavu, je to asi její největší přednost, co se týká...
Každou zimu rodiče odlétají za sluníčkem do teplých krajů. Pro velký úspěch je to letos už třetím rokem po sobě Egypt. Já osobně nesnáším létání, sice jsem to už párkrát musela podstoupit, ale zanechalo to na mně nenapravitelné následky... Intermezzo 1: Můj první let byl do Portugalska. Letěli jsme na pár dnů do Lisabonu, našemu prvnímu potomkovi bylo pár let, a tak jsme se rozhodli se vyvětrat a nechat vnoučka prarodičům. Manžel tehdy pronesl něco v tom smyslu: "Chtěli vnoučata, tak ať se starají." :-) Z Prahy do Lisabonu tehdy přímý let nebyl, takže jsme přestupovali v Bruselu. Pilot to při mém prvním startu vzal s takovou vehemencí, že dva ze tří dnů v Lisabonu jsem měla zalehlé uši. Z Bruselu jsme pak zažili tak silné...
Minulý blog nebyl veselý (Annie se stále nenašla...) a obávám se, že ani dnes nenapíšu nic moc humorného, ale kdo ví... ;-) Neudála se sice žádná tragédie, ale náladu mám takříkajíc pod psa. V sobotu ráno, 9. 1. 2010, jsme s Taffy vyrazili na výstavu do Olomouce, a přestože jsme nečekali vítězství, výsledek předčil naše veškerá očekávání... Celá akce, která vlastně začala již v pátek přesunem po zasněžené D1 na Vysočinu k rodičům, měla od počátku adrenalinový ráz. Míjeli jsme auta v příkopu (a večer si je připomněli v televizních novinách), jeli průměrně 70 km v hodině a já s každým předjetým kamionem strachy vrůstala do sedačky... Odpoledne jsem u rodičů únavou málem...
