Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Když jsme si Ginger coby dvouměsíční štěně dovezli domů, při první veterinární prohlídce paní doktorka zjistila, že má pupečníkovou kýlu. Bylo to pro mne dost nepříjemné překvapení, pan chovatel nám tuhle skutečnost nesdělil (a skutečně si myslím, že je slušnost takováto fakta uvést – od koupi bych necouvla; „zakopaný pes“ je ale možná v tom, že v případě operace by měla být o její cenu snížena kupní cena psa...). U takto malých pejsků se čeká, jestli se cca do dvou měsíců kýla sama neztratí, respektive nevtáhne se a nezaroste břišním sádlem. Někteří majitelé pejsků se stejným problémem doporučují na kýlu přimáčknout knoflík a ten pak něčím...
Je spousta věcí, které člověku nejdou – někdo je špatný řidič, někdo neumí bruslit a někdo se třeba do konce života nenaučí psát správně čárky v českých větách ;-). Mít psa zní jednoduše. Laik si asi jako jedinou povinnost pejskaře představí venčení, sem tam nějaké očkování a starost o žrádlo. Takto zkreslený pohled na věc jsem měla kdysi asi také. Nyní však coby majitelka dvou mladých psů vidím spoustu překážek, které máme před sebou, a je na mně, zda a jak se mi je podaří překonat. I přes nějaké ty zkušenosti nyní řeším věci, které mne dříve ani nenapadly... Tohle je tak trochu hloupost (ať nezačnu navážno ;-), ale už jste někdy zkoušeli vyfotit štěně? Štěně je jako...
V pondělí 28. 9. 2009, tedy v den státního svátku, jsme se rozjeli směrem Vídeň. Když se mne manžel už dříve ptal, kam to vlastně pojedeme, odpovídala jsem mu, že kousek za Vídeň. „Kousek“ ale nebylo úplně to správné slovo, jeli jsme celkem blízko k maďarským hranicím… Počasí však přálo, babí léto nám ukazovalo své nejkrásnější tváře a v kraji vinic, malebných rakouských statků a sklípků plných burčáku nám cesta utekla jako nic. Pro Ginger jsme dojeli kolem poledne, vyřídili potřebné formality a rychle se vydali zpět, protože doma nás čekala Taffy a hromada povinností a práce. První cesty s Ginger autem jsem se celkem obávala, Taffy poprvé mnohokrát zvracela, a díky tomu...
Od soboty 13. září jsem začala s Taffy chodit na cvičák v Říčanech-Strašíně. Původně jsem chtěla s výcvikem začít už před prázdninami, ale nějak mi nedošlo, že přes léto se necvičí. Nechala jsem tedy vše na září s vědomím toho, že nám nic neuteče (protože doma s Taffy trénuji denně a v září Taffy bylo teprve 8 měsíců). První hodina byla mírně chaotická, přišlo opravdu hodně lidí s pejsky různě starými i různě velkými. Po zaplacení poplatku si nás tedy instruktoři nejdříve rozdělili do skupin – právě podle věku a velikosti psů. S námi ve skupině není bohužel žádný další rotník, ale jsou tam němečtí a belgičtí ovčáci, irský vlkodav, setr, velký knírač ad. Taffy...
Na Taffy jsem se těšila nepopsatelně, denně jsem prohlížela její fotky a těšila se na nové. Konečně jsem se dočkala a v sobotu 15. 3. jsme s manželem vydali směr Slovinsko. Cesta byla krásná, jeli jsme přes rakouské Alpy, a hlavně přes malebné Slovinsko, o kterém jsem – přiznávám se – měla velmi zkreslené představy. Tato země je nádherná, na jaře tam byly i obyčejné příkopy u silnice plné sněženek, krokusů a jiných květin, které u nás rostou víceméně už jenom v zahrádkách. Nestačila jsem se divit prosté venkovské kráse té země a opravdu těsnému spojení lidí s přírodou – samozřejmě to nemyslím tak, že by místní žili v krmelcích (ostatně Slovinsko je na tom např. i ekonomicky lépe než Česká...
Aljašský malamut pro mne vždy bude vedle rottweilerů to NEJ plemeno. Malamuti mají nádhernou srst, krásné masky, líbí se mi jejich přirozená, svobodomyslná povaha, i to, že místo štěkání vyjí. Pokud by však člověk chtěl mít z malamuta hlídače, zničil by jeho naturel, neboť malamut má v povaze mít rád lidi, nikoli hlídat a chránit, byť i to může třeba některý mít v povaze a umět to (a pravdou je, že díky své velikosti má malamut respekt, většina cizích lidí si nedovolí je jen tak hladit, rozhodně by si asi zloději rozmysleli, než by vlezli na dvůr, po kterém se prohánějí tři takovíto medvědi :-). Když jsme s manželem přemýšleli, jakého pejska k domu se zahradou, okamžitě navrhnul rottweilera....
Člověk sám sebe zpravidla charakterizuje velmi těžko. Ale to, co na sebe může říct snad vždy pravdivě, jsou jeho zájmy. Každý přece ví, co ho baví, a co ho naopak fakt vůbec nezajímá, ne? A v tomto ohledu můžu jednoznačně napsat: Nejsem si jistá ani svými dobrými (je mi hloupé je všechny vypisovat ;-), ani svými špatnými vlastnostmi (asi mám strach, aby nepřevážily ty dobré ;-). Co však o sobě vím už dlouhá léta, jsem PEJSKAŘ celým svým srdcem! Svého prvního pejska jsem dostala po mnoha letech přemlouvání rodičů až k 15. narozeninám. Původně jsem vždy chtěla „pořádného“, tj. velkého a mohutného psa. Nakonec jsem ale slevovala a slevovala, až bych se snad spokojila i s trpasličím pudlem... Když ale taťka poznal,...
