Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Pokud si myslíte, že přitahujete faux pas, že se vám běžně stávají situace, které ostatní okolo ani nenapadnou, že pokud se něco může zamotat nebo zkomplikovat, tak u vás je to v maximální možné míře – netruchlete! Kromě vás existuje na světě minimálně jedna další osoba, která nic nemá jen tak podle obvyklého scénáře a vše je zajímavější, než by to nutně muselo být… Jsem to já! :-) Můj život je eskapáda zvratů, legrácek a potměšilostí – asi abych měla na co vzpomínat a o čem psát… A vyprávění, které píšu, spadá přesně do kategorie těchto situací… :-) Loni v říjnu jsem uchovnila svou nejmladší rottweileří holčičku, z Německa...
V sobotu 30. 1. 2016 se v Motelu Jestřábec u Velkého Meziříčí sešli ti členové RKČR, kterým na chodu klubu a vývoji plemene záleží a zmůžou se na víc než na kritizování na FB – kde se dost často ozývají především ti, kteří ani nejsou členy RKČR. A tak se nás sešlo 51, což je celkem nadprůměrný počet, a tato hojná účast byla samozřejmě dána i skutečností, že se jednalo o volební schůzi RKČR, protože k 31. 12. 2015 rezignovali čtyři členové minulého předsednictva na své funkce, mezi nimi i já. Jako dosluhující jednatelka jsem měla na starost prezenční listiny a přivítala jsem povětšinou samé známé tváře mezi rotvíkáři, a přestože máme na dost věcí různé...
„Mami, co bys chtěla být, kdybys byla rostlina?“ zeptal se mne dnes cestou ze školy Jeník. Podívala jsem se s mírným cukáním koutků úst na zadní sedačky auta a se stejně tak mírným údivem jsem se synka dotázala na detaily jeho otázky, která mě – popravdě – celkem zaskočila. „Jak jsi na to přišel, Honzíku?“ A Jenda mi vysvětlil, že v občance měli napsat, jaké zvíře a jaká rostlina by si každý přáli být. Honzík by prý chtěl být kočkou (tuším, že konkrétně naší kočkou, která má opravdu leháro a život zahrnutý veškerou přízní a kočičím luxusem) a jako rostlina prý chtěl být leknínem. „Proč leknínem, Honzíku?“ „Protože...
Tempo psaní mých blogů bylo koncem roku 2015 dosti vražedné a nebudu v něm pokračovat ani si na sebe šít bič v podobě dalších ztřeštěných heců :-). Nicméně uvědomila jsem si, že byla velká škoda, že jsem určitou dobu téměř nepsala, psaní je má vášeň, má terapie, mé spojení s mnoha lidmi, na kterých mi záleží a se kterými není čas nebo příležitost být jinak v kontaktu. A tak bych se ráda pokusila více či méně ne/pravidelně :-) něco napsat. Dlužím vám ještě malé ohlédnutí za Vánocemi, v naší rodině byly letos tak nějak vypečené… :-) V minulém nebo předminulém blogu jsem psala, že jsem za loňský rok hodně zestárla – myslela jsem to...
V minulém blogu jsem přemýšlela o tom, jaká všechna předsevzetí bych si mohla do dalšího roku dát (pokud si ovšem nějaká vůbec dávám ;-) – a byl to jen nepatrný zlomek toho, co by na sobě člověk mohl změnit a na čem by mohl pracovat. Některé z bodů mi byly bližší, některé jsem plácla spíš pro zasmání, v každém případě ta skutečná přání a předsevzetí si nechávám pro sebe – abych je nezakřikla :-). Nicméně protože tento blog je poslední v letošním roce, ráda bych uplynulých dvanáct měsíců malinko shrnula. Nikdy nemůže být tak, aby nebylo ještě hůř – znáte to… :-) Takže si raději nestěžujme, nebo to vezme život jako další...
Kdybych si měla dát novoroční předsevzetí, co by to vlastně bylo? 1. Začnu hubnout – vytřídila jsem šatnu pro sbírku České televize Armádě spásy, a tak jsem při té příležitosti zjistila, jaké poklady se tam ukrývaly. Takže – začnu snídat, budu jíst pravidelně, málo, a v žádném případě na noc! ;-) 2. Přestanu úplně pít víno – bolí mě z něho žaludek jen po dvou skleničkách, natož když bych ho chtěla vypít víc… ;-) No a taky se z alkoholu tloustne ;-) 3. Budu důsledněji třídit odpad – protože když nám mají vyvézt popelnici a je v ní ještě místo, tak já tam klíďo píďo nasázím vytříděný plast, sklo i papíry, no a když na to přijde můj...
V pondělí ráno jsem dostala mail od kamarádky Katky – vyrůstaly jsme spolu od základní školy, zvládly neztratit se sobě navzájem ani na střední a během mé vysoké jsme se opět sešly – v Praze, kde já jsem se připravovala na dráhu jazykovědce a Káťa v podolské porodnici pomáhala na svět malým človíčkům. Jak já jsem tehdy hltala její vyprávění o dění na porodním sále! Všechny ty příhody, komplikace, neuvěřitelné lidské osudy – strašně ráda jsem se vždy ponořila do úplně jiného světa, natolik vzdáleného tomu mému, který se skládal z prachu stoletých knih, oduševnělých filozofických debat na téma nesmrtelnosti chrousta a teorií,...
Toto bude miniblog… :-) Není to tak dávno, co se manžel rozčiloval, když v chodbě k dětskému pokoji zůstal vystrčený jeden šuplík ze skříně a z něho se draly ven nejrůznější masky a kostýmy. S nadáváním, že bychom to už měli vytřídit a vyhodit, narval manžel s obtížemi zásuvku zpět. A tak jsem se nestačila divit, když jsem ho ve čtvrtek ráno našla právě v tomhle šuplíku – prohraboval se čertovskými maskami, všelijakými kouzelnickými hábity a množstvím závojů. „Kde máme takovou tu černou kudrnatou paruku?“ dotazoval se mne už malinko bezradně, když v ten moment se mu rozjasnily oči. Našel! Vytáhl příšernou černou paruku, ze které s každým pohybem padají kvanta vlasů,...
Minulou sobotu se nám Honzík vrátil ze svého prvního studijního pobytu v zahraničí. Zatímco já jsem v jeho věku lapala německá slovíčka maximálně tak od východních Němců na Mácháči (vzpomínám, jak jsem byla fascinovaná výslovností slova „französisch“, kde je jak přehláska, tak německé „r“ :-) a angličtinu jsem dešifrovala ze zahraničních písniček, Honzíkova šestá třída vyjela v rámci studijního programu do Brightonu, kde se v normální anglické škole děti učily. Svět se mění, v případě možností, které jsou spojeny například s vědou, se vzděláním a cestováním, je to super, bohužel v kontextu...
„Měla bys zvýšit frekvenci,“ napsal mi kamarád a mínil tím můj slib dvou set blogů do konce letošního roku. Vidíte, jak je snadné si naběhnout? Jako by nestačily všechny ty přírodní a vesmírné katastrofy, které ovlivňují lidské životy i bez naší přímé intervence… A tak tedy ano… :-) Sice nevím, kde brát na psaní čas, nevím, jak pak na úkor toho psaní stíhat práci, a už vůbec nevím, zda je tak zásadní, jestli těch dvě stě blogů bude, nebo ne… :-) Ale je velmi příjemné nevědět – víte, že vzniklo hnutí Nevím, které už má tak velkou voličskou podporu, že by dosáhlo na státní dotaci? Geniální myšlenky jsou vždy ty...
