Pokud si myslíte, že přitahujete faux pas, že se vám běžně stávají situace, které ostatní okolo ani nenapadnou, že pokud se něco může zamotat nebo zkomplikovat, tak u vás je to v maximální možné míře – netruchlete! Kromě vás existuje na světě minimálně jedna další osoba, která nic nemá jen tak podle obvyklého scénáře a vše je zajímavější, než by to nutně muselo být… Jsem to já! :-) Můj život je eskapáda zvratů, legrácek a potměšilostí – asi abych měla na co vzpomínat a o čem psát… A vyprávění, které píšu, spadá přesně do kategorie těchto situací… :-) Loni v říjnu jsem uchovnila svou nejmladší rottweileří holčičku, z Německa...
V sobotu 30. 1. 2016 se v Motelu Jestřábec u Velkého Meziříčí sešli ti členové RKČR, kterým na chodu klubu a vývoji plemene záleží a zmůžou se na víc než na kritizování na FB – kde se dost často ozývají především ti, kteří ani nejsou členy RKČR. A tak se nás sešlo 51, což je celkem nadprůměrný počet, a tato hojná účast byla samozřejmě dána i skutečností, že se jednalo o volební schůzi RKČR, protože k 31. 12. 2015 rezignovali čtyři členové minulého předsednictva na své funkce, mezi nimi i já. Jako dosluhující jednatelka jsem měla na starost prezenční listiny a přivítala jsem povětšinou samé známé tváře mezi rotvíkáři, a přestože máme na dost věcí různé...
„Mami, co bys chtěla být, kdybys byla rostlina?“ zeptal se mne dnes cestou ze školy Jeník. Podívala jsem se s mírným cukáním koutků úst na zadní sedačky auta a se stejně tak mírným údivem jsem se synka dotázala na detaily jeho otázky, která mě – popravdě – celkem zaskočila. „Jak jsi na to přišel, Honzíku?“ A Jenda mi vysvětlil, že v občance měli napsat, jaké zvíře a jaká rostlina by si každý přáli být. Honzík by prý chtěl být kočkou (tuším, že konkrétně naší kočkou, která má opravdu leháro a život zahrnutý veškerou přízní a kočičím luxusem) a jako rostlina prý chtěl být leknínem. „Proč leknínem, Honzíku?“ „Protože...
Tempo psaní mých blogů bylo koncem roku 2015 dosti vražedné a nebudu v něm pokračovat ani si na sebe šít bič v podobě dalších ztřeštěných heců :-). Nicméně uvědomila jsem si, že byla velká škoda, že jsem určitou dobu téměř nepsala, psaní je má vášeň, má terapie, mé spojení s mnoha lidmi, na kterých mi záleží a se kterými není čas nebo příležitost být jinak v kontaktu. A tak bych se ráda pokusila více či méně ne/pravidelně :-) něco napsat. Dlužím vám ještě malé ohlédnutí za Vánocemi, v naší rodině byly letos tak nějak vypečené… :-) V minulém nebo předminulém blogu jsem psala, že jsem za loňský rok hodně zestárla – myslela jsem to...
V minulém blogu jsem přemýšlela o tom, jaká všechna předsevzetí bych si mohla do dalšího roku dát (pokud si ovšem nějaká vůbec dávám ;-) – a byl to jen nepatrný zlomek toho, co by na sobě člověk mohl změnit a na čem by mohl pracovat. Některé z bodů mi byly bližší, některé jsem plácla spíš pro zasmání, v každém případě ta skutečná přání a předsevzetí si nechávám pro sebe – abych je nezakřikla :-). Nicméně protože tento blog je poslední v letošním roce, ráda bych uplynulých dvanáct měsíců malinko shrnula. Nikdy nemůže být tak, aby nebylo ještě hůř – znáte to… :-) Takže si raději nestěžujme, nebo to vezme život jako další...
Kdybych si měla dát novoroční předsevzetí, co by to vlastně bylo? 1. Začnu hubnout – vytřídila jsem šatnu pro sbírku České televize Armádě spásy, a tak jsem při té příležitosti zjistila, jaké poklady se tam ukrývaly. Takže – začnu snídat, budu jíst pravidelně, málo, a v žádném případě na noc! ;-) 2. Přestanu úplně pít víno – bolí mě z něho žaludek jen po dvou skleničkách, natož když bych ho chtěla vypít víc… ;-) No a taky se z alkoholu tloustne ;-) 3. Budu důsledněji třídit odpad – protože když nám mají vyvézt popelnici a je v ní ještě místo, tak já tam klíďo píďo nasázím vytříděný plast, sklo i papíry, no a když na to přijde můj...
V pondělí ráno jsem dostala mail od kamarádky Katky – vyrůstaly jsme spolu od základní školy, zvládly neztratit se sobě navzájem ani na střední a během mé vysoké jsme se opět sešly – v Praze, kde já jsem se připravovala na dráhu jazykovědce a Káťa v podolské porodnici pomáhala na svět malým človíčkům. Jak já jsem tehdy hltala její vyprávění o dění na porodním sále! Všechny ty příhody, komplikace, neuvěřitelné lidské osudy – strašně ráda jsem se vždy ponořila do úplně jiného světa, natolik vzdáleného tomu mému, který se skládal z prachu stoletých knih, oduševnělých filozofických debat na téma nesmrtelnosti chrousta a teorií,...
Toto bude miniblog… :-) Není to tak dávno, co se manžel rozčiloval, když v chodbě k dětskému pokoji zůstal vystrčený jeden šuplík ze skříně a z něho se draly ven nejrůznější masky a kostýmy. S nadáváním, že bychom to už měli vytřídit a vyhodit, narval manžel s obtížemi zásuvku zpět. A tak jsem se nestačila divit, když jsem ho ve čtvrtek ráno našla právě v tomhle šuplíku – prohraboval se čertovskými maskami, všelijakými kouzelnickými hábity a množstvím závojů. „Kde máme takovou tu černou kudrnatou paruku?“ dotazoval se mne už malinko bezradně, když v ten moment se mu rozjasnily oči. Našel! Vytáhl příšernou černou paruku, ze které s každým pohybem padají kvanta vlasů,...
Minulou sobotu se nám Honzík vrátil ze svého prvního studijního pobytu v zahraničí. Zatímco já jsem v jeho věku lapala německá slovíčka maximálně tak od východních Němců na Mácháči (vzpomínám, jak jsem byla fascinovaná výslovností slova „französisch“, kde je jak přehláska, tak německé „r“ :-) a angličtinu jsem dešifrovala ze zahraničních písniček, Honzíkova šestá třída vyjela v rámci studijního programu do Brightonu, kde se v normální anglické škole děti učily. Svět se mění, v případě možností, které jsou spojeny například s vědou, se vzděláním a cestováním, je to super, bohužel v kontextu...
„Měla bys zvýšit frekvenci,“ napsal mi kamarád a mínil tím můj slib dvou set blogů do konce letošního roku. Vidíte, jak je snadné si naběhnout? Jako by nestačily všechny ty přírodní a vesmírné katastrofy, které ovlivňují lidské životy i bez naší přímé intervence… A tak tedy ano… :-) Sice nevím, kde brát na psaní čas, nevím, jak pak na úkor toho psaní stíhat práci, a už vůbec nevím, zda je tak zásadní, jestli těch dvě stě blogů bude, nebo ne… :-) Ale je velmi příjemné nevědět – víte, že vzniklo hnutí Nevím, které už má tak velkou voličskou podporu, že by dosáhlo na státní dotaci? Geniální myšlenky jsou vždy ty...