Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
V pondělí ráno jsem dostala mail od kamarádky Katky – vyrůstaly jsme spolu od základní školy, zvládly neztratit se sobě navzájem ani na střední a během mé vysoké jsme se opět sešly – v Praze, kde já jsem se připravovala na dráhu jazykovědce a Káťa v podolské porodnici pomáhala na svět malým človíčkům. Jak já jsem tehdy hltala její vyprávění o dění na porodním sále! Všechny ty příhody, komplikace, neuvěřitelné lidské osudy – strašně ráda jsem se vždy ponořila do úplně jiného světa, natolik vzdáleného tomu mému, který se skládal z prachu stoletých knih, oduševnělých filozofických debat na téma nesmrtelnosti chrousta a teorií,...
Toto bude miniblog… :-) Není to tak dávno, co se manžel rozčiloval, když v chodbě k dětskému pokoji zůstal vystrčený jeden šuplík ze skříně a z něho se draly ven nejrůznější masky a kostýmy. S nadáváním, že bychom to už měli vytřídit a vyhodit, narval manžel s obtížemi zásuvku zpět. A tak jsem se nestačila divit, když jsem ho ve čtvrtek ráno našla právě v tomhle šuplíku – prohraboval se čertovskými maskami, všelijakými kouzelnickými hábity a množstvím závojů. „Kde máme takovou tu černou kudrnatou paruku?“ dotazoval se mne už malinko bezradně, když v ten moment se mu rozjasnily oči. Našel! Vytáhl příšernou černou paruku, ze které s každým pohybem padají kvanta vlasů,...
Minulou sobotu se nám Honzík vrátil ze svého prvního studijního pobytu v zahraničí. Zatímco já jsem v jeho věku lapala německá slovíčka maximálně tak od východních Němců na Mácháči (vzpomínám, jak jsem byla fascinovaná výslovností slova „französisch“, kde je jak přehláska, tak německé „r“ :-) a angličtinu jsem dešifrovala ze zahraničních písniček, Honzíkova šestá třída vyjela v rámci studijního programu do Brightonu, kde se v normální anglické škole děti učily. Svět se mění, v případě možností, které jsou spojeny například s vědou, se vzděláním a cestováním, je to super, bohužel v kontextu...
„Měla bys zvýšit frekvenci,“ napsal mi kamarád a mínil tím můj slib dvou set blogů do konce letošního roku. Vidíte, jak je snadné si naběhnout? Jako by nestačily všechny ty přírodní a vesmírné katastrofy, které ovlivňují lidské životy i bez naší přímé intervence… A tak tedy ano… :-) Sice nevím, kde brát na psaní čas, nevím, jak pak na úkor toho psaní stíhat práci, a už vůbec nevím, zda je tak zásadní, jestli těch dvě stě blogů bude, nebo ne… :-) Ale je velmi příjemné nevědět – víte, že vzniklo hnutí Nevím, které už má tak velkou voličskou podporu, že by dosáhlo na státní dotaci? Geniální myšlenky jsou vždy ty...
Včera předsednictvo RKČR rozhodlo o vedoucím týmu na Mistrovství světa IFR 2016 – ze tří kandidátů byla pěti hlasy ze sedmi zvolena Věra Karásková, která český reprezentační tým úspěšně provedla akcí v letošním roce. Pokud píšu „úspěšně“, mám k tomu důvody, k nimž se okamžitě dostanu, a ráda bych vnesla světlo do lží a polopravd, které se nesou z obvyklých zdrojů po FB :-). Pojďte si tedy udělat představu sami. Hlasování o vedoucím týmu nakonec proběhlo mezi třemi kandidáty – minulý týden poslal mail vyjadřující zájem o funkci vedoucího týmu pan Tomáš Kadlec a včera před polednem nám přeposlal mail tlumočící zájem Zuzany...
Není to tak dlouho, co jsem na vlastní kůži zažila bonitování se svou nejmladší fenkou, Blaze vom Eisernen Kreuz, ale to jsem byla samozřejmě z bonitace mírně napjatá a ve stresu. A tak jsem možnosti zúčastnit se další klubové bonitace jen jako divák velmi ráda využila – svezla jsem se s ÚPCH RKČR Jirkou Reizenthalerem. Vyzvedával mne u nás doma, asi trochu podcenil čas, a tak jsme dálnici prolétli kosmickou rychlostí a Jirkovi se velmi ulevilo, že v 9.00 jsme byli s nulovým zpožděním na místě. Druhý moravský svod a bonitace RKČR pro rok 2015 se konaly 14. 11. v Moravičanech, které leží mezi moravskými Lošticemi (hmm, tvarůžky… :-), Uničovem a Mohelnicí. Organizace se ujala OPCH Milena Vachutková, předsedou bonitační...
Znáte ten pocit, kdy se vám do něčeho strašně nechce, a pak o to příjemnější vás čeká překvapení? Tak přesně to jsem zažila já předevčírem – krásný sobotní den, výlet za štěndy Janičky Fresserové, setkání s několika kamarády, pak trénink s pejsky, prostě úžasný pohodový podzimní den. Večerní koncert královny popu, Madonny, na který jsem se půl roku těšila, se mi najednou zdál v tom všem už nadbytečný – vybavila se mi cesta do Prahy, složité parkování, mačkanice mezi lidmi u vstupu… Přiznávám také, že v dnešní smutné době teroristických útoků se nerada vyskytuji na místě s velkou koncentrací lidí – a takovýto koncert je podle mne...
Stav pračky k dnešnímu dni – stále nefunguje. Kdy přijede opravář? Nezvedá telefon, takže asi nepřijede. Co budu dělat? Můžu zkusit sehnat valchu, prát v potoce nebo špinavé prádlo budeme rovnou vyhazovat. A nebo taky ještě můžu koupit novou pračku… Zdá se, že je nad mé síly sehnat opraváře, který by se specializoval na naši značku, a ještě měl čas se k nám na pračku zajet podívat a opravit ji. Vrátím se k pondělí, protože jeho průběh dostal odpoledne nový rozměr a týká se to našeho Honzíka. V pondělí jsme měli konzultaci s jeho třídní paní učitelkou, tato setkání ve třech (učitel, žák a rodič) absolvuji s dětmi pravidelně, ale zejména u Honzíka jsem poslední dobou vždy...
Vzbudila jsem se prochladlá, rozlámaná a nevěděla jsem, zda se mi jen zdálo, že jsem rozbila sklenici s pitím, nebo se to opravdu stalo. „B“ bylo samozřejmě správně a já jsem v jednu hodinu v noci, kdy jsem se probudila u televize, šla sbírat střepy a vytírat lepkavou potopu, která úspěšně cestičkami ve spárách podlahy protekla až pod sedačku… V neděli večer jsem si naordinovala odpočinek – svět se přeci nezblázní, když budu jeden večer lenošit a sledovat něco tak konzumního, jako je Super Star. Jsou dny, kdy můj mozek odmítá cokoli umělecky hodnotného, intelektuálně na úrovni, a vyloženě prahne po zábavě tohoto druhu – potřebuje vyresetovat, restartovat a začít úplně znovu. Takže jsem zařídila vše, co bylo nutné a...
Konečně podzim! Období plné barev, vůní, melancholie, mlhou zahalených rán, teplého punče, pocitu klidu a pohody u zapáleného krbu – miluji podzim, je to pro mne nejpůsobivější a nejhezčí roční období, které mám kromě jiného spojené i s Halloweenem. Jakkoli totiž neslavíme Valentýna (i když nějaký ten dáreček stejně vždycky očekávám, třeba malá kytička neurazí nikdy :-), tak Halloween jsme přijali v podstatě se vším všudy, jedině že snad děti neposílám po vsi koledovat… :-) Minulou neděli jsme s Honzíkem a Natálkou vyřezali dýně, které každoročně zdobí zídky okolo našeho domu a které by místním dětem chyběly – každý večer svítíme a sousedé se na...
