Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Znáte ten pocit, kdy se vám do něčeho strašně nechce, a pak o to příjemnější vás čeká překvapení? Tak přesně to jsem zažila já předevčírem – krásný sobotní den, výlet za štěndy Janičky Fresserové, setkání s několika kamarády, pak trénink s pejsky, prostě úžasný pohodový podzimní den. Večerní koncert královny popu, Madonny, na který jsem se půl roku těšila, se mi najednou zdál v tom všem už nadbytečný – vybavila se mi cesta do Prahy, složité parkování, mačkanice mezi lidmi u vstupu… Přiznávám také, že v dnešní smutné době teroristických útoků se nerada vyskytuji na místě s velkou koncentrací lidí – a takovýto koncert je podle mne...
Stav pračky k dnešnímu dni – stále nefunguje. Kdy přijede opravář? Nezvedá telefon, takže asi nepřijede. Co budu dělat? Můžu zkusit sehnat valchu, prát v potoce nebo špinavé prádlo budeme rovnou vyhazovat. A nebo taky ještě můžu koupit novou pračku… Zdá se, že je nad mé síly sehnat opraváře, který by se specializoval na naši značku, a ještě měl čas se k nám na pračku zajet podívat a opravit ji. Vrátím se k pondělí, protože jeho průběh dostal odpoledne nový rozměr a týká se to našeho Honzíka. V pondělí jsme měli konzultaci s jeho třídní paní učitelkou, tato setkání ve třech (učitel, žák a rodič) absolvuji s dětmi pravidelně, ale zejména u Honzíka jsem poslední dobou vždy...
Vzbudila jsem se prochladlá, rozlámaná a nevěděla jsem, zda se mi jen zdálo, že jsem rozbila sklenici s pitím, nebo se to opravdu stalo. „B“ bylo samozřejmě správně a já jsem v jednu hodinu v noci, kdy jsem se probudila u televize, šla sbírat střepy a vytírat lepkavou potopu, která úspěšně cestičkami ve spárách podlahy protekla až pod sedačku… V neděli večer jsem si naordinovala odpočinek – svět se přeci nezblázní, když budu jeden večer lenošit a sledovat něco tak konzumního, jako je Super Star. Jsou dny, kdy můj mozek odmítá cokoli umělecky hodnotného, intelektuálně na úrovni, a vyloženě prahne po zábavě tohoto druhu – potřebuje vyresetovat, restartovat a začít úplně znovu. Takže jsem zařídila vše, co bylo nutné a...
Konečně podzim! Období plné barev, vůní, melancholie, mlhou zahalených rán, teplého punče, pocitu klidu a pohody u zapáleného krbu – miluji podzim, je to pro mne nejpůsobivější a nejhezčí roční období, které mám kromě jiného spojené i s Halloweenem. Jakkoli totiž neslavíme Valentýna (i když nějaký ten dáreček stejně vždycky očekávám, třeba malá kytička neurazí nikdy :-), tak Halloween jsme přijali v podstatě se vším všudy, jedině že snad děti neposílám po vsi koledovat… :-) Minulou neděli jsme s Honzíkem a Natálkou vyřezali dýně, které každoročně zdobí zídky okolo našeho domu a které by místním dětem chyběly – každý večer svítíme a sousedé se na...
V sobotu 24. 10. 2015 se konaly v severočeském Duchcově svod mladých a bonitace Rottweiler klubu České republiky. Loni zde svodoval můj „béčkový“ odchov, nadchlo mne jak místo, tak skvělá organizace, a tak jsem ani chvíli neváhala, kam pojedu bonitovat se svou nejmladší rottweilerkou, Blaze vom Eisernen Kreuz, domácky „Liz“. Týden před akcí se v Duchcově konal oficiální trénink, udivilo mne, jak málo psů přijelo trénovat – z těch, co jsme šli na bonitaci, jsme byli na tréninku pouze čtyři. S přítomnými jsme se shodli, že ostatní asi trénovat nepotřebují… Myslím ale, že realita včerejší akce ukázala v plném světle, jak lidé podceňují trénink a vůbec náležitou...
Po Mistrovství světa FCI IPO 2015, které se před více než měsícem konalo ve švýcarském Delémontu, jsem chtěla psát o tom, jaké to je, když je člověk na takovéto velké akci přítomen nikoli jako divák, který si jen užívá výkony, atmosféru a třeba dobré grilované klobásky, ale jako člověk, který je zodpovědný za nějakou práci, a to třeba i nejenom tu svou. Vícekrát jsem už na svou adresu zaslechla výroky typu „Ty pořád někde lítáš!“, „Já si to nemůžu tak snadno zařídit jako Ty!“, „Já nemám takovou práci, jako máš Ty!“ apod. Těmito výroky nemířím na adresu nikoho konkrétního, lidí, kterým vrtá hlavou můj „simply...
„Jaká vlastně byla dovolená?“ zeptala se mne pár dnů nazpět kolegyně z práce, se kterou jsme se nějakou dobu neviděly. „Strašná!“ neváhala jsem s odpovědí ani vteřinu. „To bylo před kočkou, nebo po kočce?“ vyzvídala dál kamarádka a koutky se jí rozšířily v provokující úsměv. „A víš, že já už ani nevím?“ trochu jsem jí odsekla, protože se mi nechtělo bavit celou redakci (kolegové okamžitě našroubovali uši do ruliček) svými letními a předletními eskapádami. Cestou domů z práce jsem se pak v myšlenkách k naší letní dovče přesto vrátila a uvědomila si, že jsem o ní původně chtěla napsat, že jsem to dokonce i slíbila! :-). A protože jsem jen...
Svůj život za posledních pár měsíců bych popsala jediným slovem – kalamita. Myslím, že tolik různých zvratů v relativně krátkém časovém období jsem doposud nezažila a neabsolvovala jsem ani tolik různých pádů – uvedu jeden příklad za všechny. Rozhodla jsem se jít si za jedním ze svých snů, a tak jsem opustila v podstatě ideální práci kvůli jiné. Předzvěst toho, že toto mé rozhodnutí bude ve finále jeden veliký karambol, přišla ještě týž den, kdy jsem se s kyticí na rozloučenou a slzami na krajíčku vypotácela z práce. Ještě se dvěma kolegy jsme měli v plánu dát si kávičku vedle v kavárně, a tak jsme tam zamířili. Jenže v kavárně tou dobou zrovna lelkoval...
Už skoro dva měsíce si denně uvědomuji, že vůbec nemám čas na psaní blogu, a nejsem za to ráda. Můj blog je pro mne něco jako kronika, najdu v něm zpětně dost zajímavých věcí z našeho rodinného života, jsou to takové mé vzpomínky. A tak je myslím na čase přidat pár dalších, než je překryjí nové. Za tu dobu, co jsem nepsala, se v naší rodině udála jedna velmi významná změna – koupili jsme si sušičku na prádlo! :-) Já vím, pro většinu z vás tohle zní jako blbost, ale myšlenkou pořídit si tohoto pomocníka jsem se zabývala každou zimu posledních několik let, kdy už jsem najednou nemohla sušit prádlo venku a dva dny mi pak sušák zabíral místo doma. Jenže vždycky jsem to...
Vážení přátelé rottweilerů, není mým zvykem zapojovat se do diskuzí, které se odehrávají na soukromých www stránkách. Nicméně protože jsem jedním z hlavních aktérů kauzy nezařazení feny Judie Lib-Vach do chovu z důvodu nestandardně nesenému ocasu, jsem nucen učinit výjimku. Úvodem musím poděkovat Draze Maškové za odvahu vyjádřit na celou věc svůj názor. To se v našich zeměpisných šířkách moc nenosí, a hlavně neodpouští. Ale k věci. Na bonitaci v Nezamyslicích, kde byla fena posuzovaná, jsem byl jako ÚPCH členem bonitační komise. Tato komise, nikoli pan Reizenthaler nebo rozhodčí exteriéru pan Kliment, ale komise! rozhodla o nezařazení dvou zvířat do chovu...
