Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Nezbláznila jsem se (i když si tak někdy připadám), a hned vám název dnešního blogu vysvětlím :-) Každý rok jezdíme celá rodina někam společně na dovču. Děti měly letos dlouhé prázdniny, protože už v červnu byly s babi a dědou za sluníčkem na Mallorce, a tak když jsme řešili naši rodinnou dovolenou, chtěli jsme zažít něco jiného než moře, protože my s Pepčou ho nějak obzvlášť nemusíme a děti u něj zrovna byly… Takže jsem navrhla Beskydy – protože jezdíme nejvíc na Šumavu a do Krkonoš, a přitom moravské hory a tuto část Moravy v podstatě neznáme. Nalákala jsem Pepču na variantu dovolené sice v Česku, ale když už, tak s maximálním luxusem a pohodlím. Mně se navíc líbilo, že s sebou budu...
Když jsem psala minulý blog, měl být úplně o něčem jiném – den předtím totiž u nás byli na návštěvě bratránek Míša s manželkou Anetkou, která nám vyprávěla dost neuvěřitelnou story. Nicméně ta se do toho posledního blogu nakonec nevešla, a tak je na ni ten správný čas nyní. A pokud se divíte, že málo píšu, tak to není jen zdání, ale skutečnost – je to daň za všechny mé funkce a povinnosti. Tak uvidíme, jak dlouho mě to takhle bude ještě bavit ;-) Anetka má velmi svérázného tatínka, ještě než jsem ho poznala osobně, měla jsem v jeho případě obraz šlachovitého činorodého človíčka, přičinlivého a velmi aktivního v zabezpečení své rodiny a...
Tento blog bude vyprávěcí – nedávno jsem slíbila napsat něco málo o výcvikovém víkendu rotvíkářů na Javorové skále a byla by určitě škoda nedodržet slovo, víkend to byl totiž plný zábavy, legrace, ale i cvičení s našimi miláčky. Na Javorové skále jsem byla kdysi za kamarádkou Janičkou Nerádovou ze Slovenska (Janí, pozdrav veliký! :-) Protože, jak už asi víte, až na světlé výjimky jezdím všude bez navigace, vypravila jsem se po zhlédnutí mapy bez obav na Javorovou skálu. To, že jedu v podstatě na konec světa, jsem ovšem z mapy nevyčetla. Došlo mi to ale záhy poté, co jsem se klikatila lesy kamsi na hůru, příšerná cesta vedla mezi koňmi a krávami, až jsem si...
Je to za námi! Naše první akce, kterou jsme jako předsednictvo společně zorganizovali – a úleva je to o to větší, že reakce lidí na místě byly velmi kladné, tolik vyjádřeného uznání jsme vůbec nečekali. I když myslím, že pokud jsou na tom i ostatní kolegové stejně jako já, zatím jsou ještě ze všeho tak vyčerpaní a hlavu mají plnou všech možných organizačních záležitostí a problémů, které jsme ještě před pár hodinami řešili, že zatím žádnou příliš velkou radost nepociťujeme – možná snad jen velikou úlevu… O důvodech přesunu místa konání MR a SV RTW jsem psala v minulém blogu – ale co se má stát, stane se, a z perspektivy dnešního dne a...
Včera rozvířila relativně poklidně plynoucí vody rotvíkářského světa opravdu nečekaná zpráva, a to že Mistrovství republiky a Speciální výstava RTW, které se konají už příští víkend 17. a 18. 5., mění místo konání. Je mi jasné, jak tato novinka všechny udivila a že bez znalosti okolností musela dost lidí i naštvat. Tento blog píšu proto, aby se nerojily spekulace o tom, co bylo a nebylo, a aby kromě toho, že kdo bude chtít, pochopí, tak aby se případní další zájemci o pořádání čehokoli v areálu Dux raději nejdříve zamysleli, zda činí dobře. Místo konání jsme s ostatními kolegy z předsednictva odsouhlasili už loni, abychom mohli ČKS nahlásit akce na...
S manželem jsem se seznámila na inzerát. Byl 1. máj, lásky čas… Ale důvod našeho prvního setkání na prvního máje byl velmi prozaický – já jsem sice ještě jako studentka VŠ měla spousty času, ale on jako pracující vytížený člověk velmi málo, a tak den státního volna byl ideální možností, kdy se sejít. Rande jsme měli v Dejvicích a šli jsme se projít do Divoké Šárky – ne úplně ráda si vzpomínám na to, jak jsem v podpatkách a dlouhé sukni lozila po skálách v Šárce, připadala jsem si opravdu jako filozofka-blondýna. Nicméně zatěžkávací zkouškou jsem evidentně prošla, jsme spolu už třináct let :-)....
„Nudíte se? Pořiďte si medvídka mývala!“ radí klasik ústy pábitelského strýce Pepina v nezapomenutelných Postřižinách (které se jen tak mimochodem natáčely v dalešickém pivovaru, kam v létě chodíváme pěšky procházkou na pivo, protože rodiče bydlí v sousední vesnici :-). A já, protože nejsem klasik, se můžu akorát tak momentálně zeptat: Máte špatné dny, splín a blbou náladu? Tak pokud ano, vítám vás do party. A protože mi během včerejška a dneška pár lidí udělalo úplně nečekaně radost, pokusím se přivést na jiné myšlenky, třeba malinko veselejší, i já vás – budu vám chvíli vyprávět pár...
Minulý týden měly děti jarní prázdniny, a tak naše rodina dostála tradici a vyrazila směr Paseky nad Jizerou. Letos jsme neměli příliš velké lyžařské ambice, vlastně jsme byli tak trochu zvláštní sestava – Míša (bratranec) si loni přetrhnul Achillovu šlachu a po několika operacích je ve stadiu, kdy se znovu dostává do kondice, nicméně lyžování do jeho rekondičního programu nepatří. Anetka (jeho žena) čeká miminko a já po operaci kolene jsme byly dalšími dvěma, které s lyžemi nepočítaly. Takže na sjezdovku vyrážel jen Pepča s dětma, vždy hned ráno, protože sluníčko dělalo své a kolem poledne se už moc lyžovat nedalo. Vůbec pohled na sjezdovku, udržovanou pro lyžaře zuby nehty, uprostřed zelených a sluncem zalitých kopců, to...
Tak přesně touhle otázkou mne dnes ráno zaskočil Jirka Marek, kamarád rotvíkář, se kterým mne seznámil rok 2012 a mistrovství světa RTW, kde jsem dělala českému týmu vedoucího družstva. Abych řekla pravdu, jeho telefonát mne dnes ráno docela překvapil, nicméně mile, zato ta první otázka mne malinko vykolejila. „Co tam, prosím Tě, děláš?!“ zaburácelo v mobilu místo odpovědi na mé – myslím, že příjemné – „Ahoj, Jirko!“ Na jeho peprnou otázku jsem hned neměla duchaplnou odpověď, a tak ze mne vypadlo jen poněkud opožděné „Cože?“ a pak následovala podobná odmlka, jako jsem udělala já po Jirkově dotazu. „Ježíš… Já jsem… Jo ahój! Já jsem volal ženě!“ :-) Tak tahle...
Jak začít? To je otázka, kterou si kladu téměř u každého blogu – někdy si tuto otázku v podstatě ani položit nestihnu, protože myšlenky se samy vpíjí do papíru a je to přirozený a velmi hladký proces. Jindy ale napíšu několik úvodů, a i přes ten jeden, který nakonec zanechám jako finální, vím, že to stejně není ono… A dnes mám ten den – navíc jsem dlouho nepsala a myslím, že jsem jako obvykle trochu vyšla ze cviku. Takže (tohle slůvko na začátku věty je úplný lingvistický hřích) sedím u prázdného souboru a přemýšlím, jak správně zachytit na papíře uplynulé dva měsíce. Nerada bych, aby se z mého pečování o štěňátka vrhu B po mé...
