Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Už jsem jistě v některém z blogů psala o své posedlosti Vánocemi. Myslím, že hraničí s obsesí, protože jen co pomine Štědrý den, já se těším a chystám na ten další příštího roku. Největší tesknota po Vánocích na mne zpravidla dopadá uprostřed léta, kdy teploty atakují třicítku a na vánoční stromeček by normální člověk ani nepomyslel. Jinak ovšem cvok jako jsem já – během nejteplejších letních dnů sním o zasněžené zahradě, žhnoucím krbu a nicnedělání u televize. O to mi totiž jde asi nejvíce... Vánoce mám odmala spojené s pohádkami, maximální pohodou a lenošením před obrazovkou. Zejména tedy poté, co jsme se...
Minulý týden v pondělí jsem byla s Taffy objednaná k MVDr. Musilovi na kliniku do Českého Brodu. Ráno jsem jako obvykle vstala kolem páté, nachystala snídani rodině a mezitím vypustila ven holky – vždy je nechám jen na cca pět minut proběhnout, aby si došly na záchod, a pak jdou ještě pospávat, na vycházku chodíme později. Velmi krátce poté, co se holky vyřítily z garáže, jsem je uslyšela štěkat. Nebyl to „hlídací“ štěkot, ale takový doráživý, jako když holky blafají na ježka... Honem jsem vyběhla ven a mé tušení, že se děje něco nekalého, se mi potvrdilo. Holky poskakovaly venku před hromádkou něčeho hnědého, o čemž jsem si nejdříve myslela, že je to deka, kterou mají na...
Minulý víkend byl pro mne ve znamení nových zážitků. V sobotu se v Říčanech konala v restauraci Oliva členská schůze RKČR, a protože je to od nás, co by kamenem dohodil, navíc mne dění v klubu a okolo rottweilerů zajímá, vypravila jsem se tam. Hodně lidí jsem znala od vidění, pár o něco blíže, ale spousta tváří mi byla cizí. Kvůli práci jsem musela odejít dřív, ale i těch pár hodin pro mne bylo dostačujících pro to, abych si udělala aspoň trochu obrázek o fungování klubu a vztazích mezi některými jeho členy. Projednávání jednotlivých bodů programu bylo mnohdy zdlouhavé a zdánlivě ne až tak významné, jindy se strhla debata. Když se jednalo například o podmínkách pro...
Málokdy píšu vícekrát o tomtéž tématu, ale zážitků v Nitře bylo tolik, že se k nim musím alespoň v krátkosti ještě jednou vrátit – chci se o ně podělit s vámi, ale také, až si jednou, pokud někdy ;-), své blogy zpětně přečtu, to bude vzpomínka pro mne... Petra se na Knize návštěv divila, že Ginger dostala hodnocení VD4. S tímto výsledkem nechci polemizovat, ale zapomněla jsem vám v kontextu tohoto hodnocení slovenským panem rozhodčím Jozefem Mravíkem napsat jednu zajímavou věc – jednak jsme po oba dva dny nedostaly z výstavy žádný diplom, jak bývá zvykem u nás, ale co je divnější, v posudku pana Mravíka nebylo napsáno jediné slovo k hodnocení. Proto jsem...
Před časem jsem se rozhodla zkusit nějaké zahraniční výstavy, protože dost často na těch českých slýchávám, že všude na západ jsou výstavy na lepší úrovni než ty české, a to i na Slovensku. Zaplatila jsem tedy výstavu v Nitře a říkala si, že uvidíme, jak to tam bude vypadat, jestli se mi tedy vůbec poštěstí tam nakonec jet. Jako bych to přivolala – minulý týden onemocněly obě děti a Taffka po své „slavné“ šarvátce s Gin o ježka stále neměla zhojenou nožičku. Nakonec ale přijela na hlídání babička a já jsem aspoň s Žížalkou vyrazila na východ ke slovanským bratrům... Nechat Tafouška doma se mi vůbec nechtělo, velmi přesně totiž vím, jak by si užila výletu a hotelové postele :-), ale bála jsem...
Malování, komponování, ale i třeba psaní jsou svým způsobem tvůrčí činnosti, které potřebují krom nápadu, invence a inspirace i tu správnou náladu. Já ji bohužel poslední dny nemohu najít, a tak bojuji se špatným svědomím, které mi říká „Měla bys už něco napsat...“, a neschopností vyřešit spoustu restů, které před sebou valím jako hovnivál kuličku. Také je to množství stále větší a větší, jen začít zapáchat... Náladu mám pod psa, to přiznávám hned na úvod, psát se mi vůbec nechce, políbená múzou se necítím být ani omylem. Ale učiňme takový pokus ;-), prostě budu jen tak asociativně psát – budu se vám snažit...
Už jsem v některém z blogů možná psala, že nerada lítám. Myslím, že má antipatie k letadlům nemá daleko od klasické fobie – před letem je mi špatně psychicky i fyzicky, s blížící se dobou letu se má úzkost zvyšuje, takže jsem tak nervózní a protivná na všechny okolo, že bych si sama nafackovala. ...a kdopak to asi tak může schytat, že? ;-) Chudák Pepča... V letadle se ho panicky chytám, jakmile cítím jen trochu nerovnováhy, jako správný antitechnický typ celou dobu přemýšlím, jak jen to letadlo může držet ve vzduchu... Při turbulencích už jsem i plakala... Cestuji ráda, nová místa si nakonec užívám a těším se ze všeho zajímavého, ale potřebuji cestovat tam, kam se...
Dnes ráno jsem byla s holkama na stopě. Asi hodinku předtím jsem od doktora dostala antibiotika a pokyny k léčbě angíny. Nedalo mi to ale, a po návratu domů jsem ještě vyrazila s holkama na stopu. Říkám si, jestli už to s tou pejskařinou malinko nepřeháním... ;-) Bylo to ale moc hezké (a myslím tím počasí, terén i výkony dračic), a jak jsem se tak vracela zpět k autu, uvědomila jsem si, že nejdu normálním krokem, ale takovým tím drobným, šoupavým, kterým našlapávám stopu tam, kde nejsou pamlsky. Zarazila jsem se a sama sobě jsem se v duchu musela smát. Pravda ale je, že v poslední době si stále více všímám toho, jak mi aktivní pejskařina leze do života, a jsem zvědavá, kam až to...
Už mnohokrát se mi stalo, že když máme někam jet, někdo onemocní a vše se zkomplikuje. Nejinak uplynulý víkend – s bratrancem Míšou a jeho Anetkou jsme vymysleli podzimní ťapandu na horách, ale už v pondělí začala lehce postonávat Natálka, a když už se zdálo, že je ze všeho venku, pro změnu začalo škrábat v krku mne... Na Paseky jsme sice odjeli i přes naše zdravotní indispozice, ale chvilkami jsem si říkala, že to možná nebyl ten nejlepší nápad... V pátek jsem, nadopovaná Modafenem a Ibalginem, usnula hned krátce po osmé hodině, takže se mnou byla opravdu zábava... V sobotu jsme vyrazili na Jizerku, holčičky lítaly a užívaly si prvních trošek sněhu a skotačení v namrzlých loukách, ale...
Nedávno jsem ráno šla do práce a po silnici před naší novou, krásnou, lehce futuristickou zpravodajskou budovou si vítr pohrával s igelitovým sáčkem. Nemám sice ráda binec, a to kdekoli – ať už je to na ulicích, doma či ve svém životě... – ale ten pohled mě okouzlil. Malý kousek igelitu tančil ve vzduchu, vznášel se a padal, vítr jej nafukoval, objímal, už už nechával být, ale pak jej opět nepustil a předváděl se přede mnou. Tohle divadýlko jsem si užívala sice jen pár minut, ale na vrcholu Barrandova, kde je to už tak velmi krásné (dýchají na vás staré časy a všechna ta sláva a lesk filmařského průmyslu), pro mne nabral tento nepodstatný zážitek na významu. Na jednu stranu si říkám,...
