Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Je to za námi! Naše první akce, kterou jsme jako předsednictvo společně zorganizovali – a úleva je to o to větší, že reakce lidí na místě byly velmi kladné, tolik vyjádřeného uznání jsme vůbec nečekali. I když myslím, že pokud jsou na tom i ostatní kolegové stejně jako já, zatím jsou ještě ze všeho tak vyčerpaní a hlavu mají plnou všech možných organizačních záležitostí a problémů, které jsme ještě před pár hodinami řešili, že zatím žádnou příliš velkou radost nepociťujeme – možná snad jen velikou úlevu… O důvodech přesunu místa konání MR a SV RTW jsem psala v minulém blogu – ale co se má stát, stane se, a z perspektivy dnešního dne a...
Včera rozvířila relativně poklidně plynoucí vody rotvíkářského světa opravdu nečekaná zpráva, a to že Mistrovství republiky a Speciální výstava RTW, které se konají už příští víkend 17. a 18. 5., mění místo konání. Je mi jasné, jak tato novinka všechny udivila a že bez znalosti okolností musela dost lidí i naštvat. Tento blog píšu proto, aby se nerojily spekulace o tom, co bylo a nebylo, a aby kromě toho, že kdo bude chtít, pochopí, tak aby se případní další zájemci o pořádání čehokoli v areálu Dux raději nejdříve zamysleli, zda činí dobře. Místo konání jsme s ostatními kolegy z předsednictva odsouhlasili už loni, abychom mohli ČKS nahlásit akce na...
S manželem jsem se seznámila na inzerát. Byl 1. máj, lásky čas… Ale důvod našeho prvního setkání na prvního máje byl velmi prozaický – já jsem sice ještě jako studentka VŠ měla spousty času, ale on jako pracující vytížený člověk velmi málo, a tak den státního volna byl ideální možností, kdy se sejít. Rande jsme měli v Dejvicích a šli jsme se projít do Divoké Šárky – ne úplně ráda si vzpomínám na to, jak jsem v podpatkách a dlouhé sukni lozila po skálách v Šárce, připadala jsem si opravdu jako filozofka-blondýna. Nicméně zatěžkávací zkouškou jsem evidentně prošla, jsme spolu už třináct let :-)....
„Nudíte se? Pořiďte si medvídka mývala!“ radí klasik ústy pábitelského strýce Pepina v nezapomenutelných Postřižinách (které se jen tak mimochodem natáčely v dalešickém pivovaru, kam v létě chodíváme pěšky procházkou na pivo, protože rodiče bydlí v sousední vesnici :-). A já, protože nejsem klasik, se můžu akorát tak momentálně zeptat: Máte špatné dny, splín a blbou náladu? Tak pokud ano, vítám vás do party. A protože mi během včerejška a dneška pár lidí udělalo úplně nečekaně radost, pokusím se přivést na jiné myšlenky, třeba malinko veselejší, i já vás – budu vám chvíli vyprávět pár...
Minulý týden měly děti jarní prázdniny, a tak naše rodina dostála tradici a vyrazila směr Paseky nad Jizerou. Letos jsme neměli příliš velké lyžařské ambice, vlastně jsme byli tak trochu zvláštní sestava – Míša (bratranec) si loni přetrhnul Achillovu šlachu a po několika operacích je ve stadiu, kdy se znovu dostává do kondice, nicméně lyžování do jeho rekondičního programu nepatří. Anetka (jeho žena) čeká miminko a já po operaci kolene jsme byly dalšími dvěma, které s lyžemi nepočítaly. Takže na sjezdovku vyrážel jen Pepča s dětma, vždy hned ráno, protože sluníčko dělalo své a kolem poledne se už moc lyžovat nedalo. Vůbec pohled na sjezdovku, udržovanou pro lyžaře zuby nehty, uprostřed zelených a sluncem zalitých kopců, to...
Tak přesně touhle otázkou mne dnes ráno zaskočil Jirka Marek, kamarád rotvíkář, se kterým mne seznámil rok 2012 a mistrovství světa RTW, kde jsem dělala českému týmu vedoucího družstva. Abych řekla pravdu, jeho telefonát mne dnes ráno docela překvapil, nicméně mile, zato ta první otázka mne malinko vykolejila. „Co tam, prosím Tě, děláš?!“ zaburácelo v mobilu místo odpovědi na mé – myslím, že příjemné – „Ahoj, Jirko!“ Na jeho peprnou otázku jsem hned neměla duchaplnou odpověď, a tak ze mne vypadlo jen poněkud opožděné „Cože?“ a pak následovala podobná odmlka, jako jsem udělala já po Jirkově dotazu. „Ježíš… Já jsem… Jo ahój! Já jsem volal ženě!“ :-) Tak tahle...
Jak začít? To je otázka, kterou si kladu téměř u každého blogu – někdy si tuto otázku v podstatě ani položit nestihnu, protože myšlenky se samy vpíjí do papíru a je to přirozený a velmi hladký proces. Jindy ale napíšu několik úvodů, a i přes ten jeden, který nakonec zanechám jako finální, vím, že to stejně není ono… A dnes mám ten den – navíc jsem dlouho nepsala a myslím, že jsem jako obvykle trochu vyšla ze cviku. Takže (tohle slůvko na začátku věty je úplný lingvistický hřích) sedím u prázdného souboru a přemýšlím, jak správně zachytit na papíře uplynulé dva měsíce. Nerada bych, aby se z mého pečování o štěňátka vrhu B po mé...
První členská schůze RKČR za dobu, kdy jsem v předsednictvu, byla pro nás, výbor RKČR, prubířským kamenem. Poslední týden jsme ještě ladili detaily příprav, které probíhaly už nějakou dobu. Myslím, že každý věděl, co má dělat, bez jakýchkoli složitostí vše fungovalo, tak jako vlastně fungujeme celou dobu od našeho zvolení 23. března letošního roku. Nechci tím sice říct, že dost často nejsme ze všeho unavení, že nepracujeme na mnoha věcech opravdu do vyčerpání sil, ale asi to k tomu už patří… A jak to tedy klapalo na schůzi? Na místě jsme my z předsednictva měli sraz na půl devátou, já jsem ještě doma do poslední chvíle skákala okolo prcků, takže jsem sice přijela přesně na půl, ale i tak jsem už byla...
Tento blog píšu zejména pro majitele Béček, protože nestíhám tolik mailů, nezlobte se! Ale to, že píšete a voláte, je pro mne důkazem toho, jak se těšíte, že máte o svá prťata zájem. Je to pro mne velmi důležité, děkuji! :-) Jinak vydržte prosím, konkrétní pejsky si rozdělíte už příští týden, majitel prvního výběru fenečky se definitivně rozhodne a ráda bych, aby se rozhodli i páníčci prvního výběru pejska – sice svěřili výběr pejska pro ně mně, ale myslím, že by bylo lepší se podívat znovu a zapojit srdce, osud, intuici. Já bych totiž momentálně vybrala každého pejska, ale každého z jiného důvodu – a nevím, který z nich je pro ně ten nejdůležitější...
Slíbila jsem nový blog, to jsem si zase pěkně naběhla… ;-) Bývaly časy, kdy jsem psala pravidelně – i k mé vlastní lítosti bohužel ale nemám na tento svůj drobný koníček moc času. Tehdy jsem kromě pravidelného psaní také pravidelně den předem oznamovala, že bude blog. Pokud chcete perfekcionalistu dohnat do pěkného stresu, není lepší metoda, než mu naordinovat nějakou práci, na kterou on nemá moc času, a ostatní na ni čekají. O to vtipnější pak je, když se člověk do této situace dostává sám ;-). A tak jsem po několika nesplněných slibech, kdy mě celý den hryzalo svědomí, a večerech, kdy už jsem věděla, že blog nestihnu, a tak jsem usínala s výčitkami, usoudila, že tohle fakt nemá cenu. Blogy už tedy až na výjimky...
