Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Tak přesně touhle otázkou mne dnes ráno zaskočil Jirka Marek, kamarád rotvíkář, se kterým mne seznámil rok 2012 a mistrovství světa RTW, kde jsem dělala českému týmu vedoucího družstva. Abych řekla pravdu, jeho telefonát mne dnes ráno docela překvapil, nicméně mile, zato ta první otázka mne malinko vykolejila. „Co tam, prosím Tě, děláš?!“ zaburácelo v mobilu místo odpovědi na mé – myslím, že příjemné – „Ahoj, Jirko!“ Na jeho peprnou otázku jsem hned neměla duchaplnou odpověď, a tak ze mne vypadlo jen poněkud opožděné „Cože?“ a pak následovala podobná odmlka, jako jsem udělala já po Jirkově dotazu. „Ježíš… Já jsem… Jo ahój! Já jsem volal ženě!“ :-) Tak tahle...
Jak začít? To je otázka, kterou si kladu téměř u každého blogu – někdy si tuto otázku v podstatě ani položit nestihnu, protože myšlenky se samy vpíjí do papíru a je to přirozený a velmi hladký proces. Jindy ale napíšu několik úvodů, a i přes ten jeden, který nakonec zanechám jako finální, vím, že to stejně není ono… A dnes mám ten den – navíc jsem dlouho nepsala a myslím, že jsem jako obvykle trochu vyšla ze cviku. Takže (tohle slůvko na začátku věty je úplný lingvistický hřích) sedím u prázdného souboru a přemýšlím, jak správně zachytit na papíře uplynulé dva měsíce. Nerada bych, aby se z mého pečování o štěňátka vrhu B po mé...
První členská schůze RKČR za dobu, kdy jsem v předsednictvu, byla pro nás, výbor RKČR, prubířským kamenem. Poslední týden jsme ještě ladili detaily příprav, které probíhaly už nějakou dobu. Myslím, že každý věděl, co má dělat, bez jakýchkoli složitostí vše fungovalo, tak jako vlastně fungujeme celou dobu od našeho zvolení 23. března letošního roku. Nechci tím sice říct, že dost často nejsme ze všeho unavení, že nepracujeme na mnoha věcech opravdu do vyčerpání sil, ale asi to k tomu už patří… A jak to tedy klapalo na schůzi? Na místě jsme my z předsednictva měli sraz na půl devátou, já jsem ještě doma do poslední chvíle skákala okolo prcků, takže jsem sice přijela přesně na půl, ale i tak jsem už byla...
Tento blog píšu zejména pro majitele Béček, protože nestíhám tolik mailů, nezlobte se! Ale to, že píšete a voláte, je pro mne důkazem toho, jak se těšíte, že máte o svá prťata zájem. Je to pro mne velmi důležité, děkuji! :-) Jinak vydržte prosím, konkrétní pejsky si rozdělíte už příští týden, majitel prvního výběru fenečky se definitivně rozhodne a ráda bych, aby se rozhodli i páníčci prvního výběru pejska – sice svěřili výběr pejska pro ně mně, ale myslím, že by bylo lepší se podívat znovu a zapojit srdce, osud, intuici. Já bych totiž momentálně vybrala každého pejska, ale každého z jiného důvodu – a nevím, který z nich je pro ně ten nejdůležitější...
Slíbila jsem nový blog, to jsem si zase pěkně naběhla… ;-) Bývaly časy, kdy jsem psala pravidelně – i k mé vlastní lítosti bohužel ale nemám na tento svůj drobný koníček moc času. Tehdy jsem kromě pravidelného psaní také pravidelně den předem oznamovala, že bude blog. Pokud chcete perfekcionalistu dohnat do pěkného stresu, není lepší metoda, než mu naordinovat nějakou práci, na kterou on nemá moc času, a ostatní na ni čekají. O to vtipnější pak je, když se člověk do této situace dostává sám ;-). A tak jsem po několika nesplněných slibech, kdy mě celý den hryzalo svědomí, a večerech, kdy už jsem věděla, že blog nestihnu, a tak jsem usínala s výčitkami, usoudila, že tohle fakt nemá cenu. Blogy už tedy až na výjimky...
Už dlouho se chystám napsat, a možná pro někoho překvapivě nikoliv o mých malých černých dárečcích. Nicméně myslím, že k nim se také dostanu :-). Protože ale mé blogy už pro mne v současné chvíli znamenají něco jako kroniku, deník, ve kterém spoustu věcí dohledám a který zachycuje část mého života a dění v něm, chtěla bych se podělit o jeden zážitek. Tím je má nedávná návštěva u sestry Zdeničky v norské Stavangře (nejsem si jistá, zda se toto jméno skloňuje podle ženského, nebo podle mužského rodu, nicméně já už jsem zvyklá na ženský, tak u toho zůstanu :-). Všechny naše cesty do Norska, ať už jedou za Zdeničkou a jejím manželem Asbjornem rodiče nebo tam letím třeba já,...
Tak konečně, dočkala jsem se, a když pominu tu „drobnost“, že jsem se dočkala štěňátek, tak hlavně toho, že je to úspěšně za námi :-). Asi všichni vědí, jak nešťastně dopadla první Ginuščina březost – cca týden před termínem porodu se plody vstřebaly. Na základě této smutné události (která měla ovšem jeden pozitivní efekt, a to, že k nám do rodiny zcela neplánovaně přistála pomoc od kamaráda z Německa, můj divokej Lizák :-) jsem se rozhodla pro krytí psem v Česku, už žádné experimenty a jezdění do tramtárie, které ve finále jen stálo hromadu peněz a hromadu nervů. Poslední krytí bylo tedy na jistotu – vybrala jsem Ginušce Ronyho, Astora vom Hause demo Ládi Jupy a věřím, že z tohoto...
Letos v únoru jsem zkontaktovala pana Václava Kejře (odteď už budu psát jen o „Vaškovi“ :-) a nabídla mu pomoc při organizaci Mistrovství světa FCI IPO, jehož 23. ročník se v roce 2013 konal v české Roudnici nad Labem – a v Česku vůbec poprvé. Vašek mi ještě týž den odpověděl „Beru všemi deseti!“, a pro mne tím začala spousta práce (překlady, korektury, komunikace se zahraničím atd.), ovšem velmi zajímavá, a hlavně se nám vše povedlo bez potíží dotáhnout až do konce, do samotného mistrovství… Závod začínal ve čtvrtek 19. 9., ale už v pondělí se otevírala kancelář závodu a od úterka probíhaly tréninky jednotlivých týmů. Nakonec závodilo 126...
Tentokrát trochu netradičně zhodnotím obě akce společně a v blogu, a to z toho důvodu, že jsem byla více pohlcena starostmi o vlastní pejsky, které jsem měla s sebou. Takže toto povídání bude vlastně jen pár mých osobních názorů a postřehů, dost možná nesourodých, ale to uvidíme – já, až tento text dopíšu, a vy, až jej (pokud vůbec :-) dočtete do konce. Organizací RTW CUPU a Klubové výstavy RKČR 2013 byl pověřen pan Josef Kučera, akce se konaly o víkendu 14. a 15. 9. 2013 na fotbalovém stadionu v Dolním Přímu-Probluzi, kde se už před dvěma lety konalo Mistrovství republiky RTW (1. 10. 2011) a Klubová výstava (10. 9. 2011). První, co člověka nutí srovnat „tehdy“ a „nyní“, tak je počasí – to si...
„Co máš v tom baťohu, Honzíku?“ ptala jsem se dnes ráno ve dveřích syna, který už byl na odchodu do školy. „Druhý den, ještě nemají žádné učebnice, co tam to dítě zase pašuje?“ podivovala jsem se v duchu a okamžitě si na základě zkušeností vybavila vše, co by v baťohu mohlo být ukryto – škála mých představ zahrnovala rybářské háčky, třpytky, nůž, obrovskou svítilnu, kterou poslední dobou Honzík tahá všude s sebou, láhev s pijavicemi, žížaly... „Nic, mám tam jenom boty a svačinu, a to tam ani nemám pití!“ Tahle informace mě dostala. Za dva měsíce už jsem si skoro odvykla kontrolám toho, aby zejména Honzík měl vše, co má mít,...
