Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 62 aneb Jdu na vysokou, ale nemám základku...

Nesnáším hodně věcí, a když pominu takové ty zásadní, které máme většinou jako lidstvo stejné (nikdo nemá rád hloupost, aroganci, omezenost, intriky atd., ne?), většinou jsou to takové relativně přízemní věci, ale těch je zase hodně... Třeba nesnáším, když si oblíknu něco naopak (nasoukám se do těsného roláku, zničím si při tom půlku make-upu, vlasy, a pak zjistím, že mám cedulku pod krkem...). Jsem nepříčetná, když při vaření do něčeho nešikovně šťouchnu a nahodí mi to půlku kuchyně (třeba zavadím o naběračku položenou v hrnci s polévkou a nudle mám pak po všech skříňkách). Mám vztek, když si sedím na záchodě a zjistím, že někdo přede mnou dopoužíval toaletní papír, ale už nedal novou ruličku... A také nenávidím, když se musím vrátit do neuklizeného domu. Jsem systematik, organizátor, milovník řádu, pořádku a čistoty, a to úplně ve všem :-)

Včera jsem měla den nabitý událostmi a domů jsem se vrátila vyčerpaná okolo páté hodiny. Věděla jsem, že v sobotu doma nebudu, tak jsem celý pátek vařila, aby jednak moji tři svěřenci nezůstali hladoví, ale také proto, aby se do vaření nepustili sami – ne že by to můj drahý choť neuměl, naopak, ale to abych si pak vzala na úklid dovolenou ;-)

Jakmile vstoupím domů, hned začnu automaticky registrovat známky toho, co se v mé nepřítomnosti dělo. „Aha, byli venku...“, říkám si, když vidím mezi našimi kabáty do práce viset Jendovu kombinézu a pod ní černou loužičku rozmočené špíny. Trochu naštvaně tedy převěsím špinavé oblečení na jiný věšák, porovnám rozkopané boty (opět v těch černých loužích, jako by venkovní bagančata nemohla být za dveřmi v garáži...) a s obavami vstupuji do kuchyně. No vida, jako vždy mi sedí houbička na pracovním pultu, místo aby byla v dřezu, to také úplně nesnáším. Když Pepču žádám, aby tam tu houbičku dával aspoň tehdy, když mám přijet domů, jako bych házela hrách na zeď... Pracovní pult v kuchyni zasypaný drobečky z pečiva, zaschlé ulepené kapičky čaje s medem, kam se podívám, a na všem otisky umatlaných dětských prstíků... Hmm, vida, zase se tu v mé nepřítomnosti dělo vše, co jsem si myslela. Pepča si seděl u počítače, zabrán do práce, a ti malí skřítci čarovali a čarovali podle svého, aniž by to tatínek vnímal. On vůbec má obzor tak tradičně chlapsky zaměřený, třeba když jsem se minulý víkend s dětmi vrátila od rodičů (Pepča musel zůstat doma kvůli práci), na pultě v kuchyni stála vyschlá váza s růžemi, které nedostatek vody nepřežily, opadávaly a rozsypávaly své květy okolo vázy. „To čekáš na mne, až přijedu a ty růže vyhodím?“ ptala jsem se s nezastíranou výčitkou v hlase manžela. „Jaké růže?“ upřímně se podivil on a přes ty růže, které stále nevnímal, se na mě díval do kuchyně... :-)

Když jsem se s ním včera uvítala v kuchyni, po dětech ani památky a v domě nezvyklé ticho. Jakmile je takovýhle klid, je jasné, že se něco děje. „Kde jsou děti, lásenku?“ „Teď tady byly...“ „To Ti není divné, že jsou tak zticha???“ Už ani nevím, co mi Pepča odpověděl a stoupala jsem nahoru do dětského pokoje. Ne že bych se bála, že by si lumpíci nějak ublížili, na to už jsou docela rozumní, ale jisté bylo, že když si tak krásně potichu hrajou, něco nebude úplně v pořádku... A o pořádek tu skutečně šlo. Děti si uprostřed dětského pokoje postavily stan, domeček, jurtu, hrad, bunkr či jak to nazvat, a jako stavební materiál použily veškeré věci, které ve svém pokoji našly... Podle tvaru jsem v té hromadě tušila židle, Natálčiny kočárky s panenkami, boxy na hračky, veškeré ložní prádlo, plyšáky, hračky... Děti vidět nebylo, v bezpečí svého nového domova se pochichotávaly, někde v hloubi toho všeho. Byla jsem zvědavá, jak to s tatínkem uklidí, protože abych se do toho zapojovala já, to jsem tedy neměla v plánu. Máme doma pravidlo, že i hračky večer chtějí spinkat na svém místě a dětský pokojíček musí být na noc uklizený – na Pepču tedy čekal velký úkol... :-) Stoupala jsem raději dál, v pět hodin odpoledne uklízela rozestlanou ložnici a vrátila jsem se do kuchyně, kde jsem zavedla opět svůj pořádek a šla rodině uvařit večeři.

Loupat brambory, čistit brokolici, připravit maso, jen hlavně nepřemýšlet o celém dni a vůbec o celém týdnu, na který asi budu dlouho vzpomínat... Včerejší den měl sice jednu hezkou akci, kterou byla v kynologickém klubu v Rychetách přednáška pana rozhodčího Jánského, ale odpoledne jsme měli v ZKO Strašín, kde jsem členem, členskou schůzi, a pod vedením paní Kláskové (jak o této „výcvikářce“ píše Lůďa Šilhavý v časopise Pes, přítel člověka) se zde začínají dít věci, že je to nehezké a se sportovní kynologií to nemá nic společného... Pan Jánský je velmi sympatický, už před přednáškou mi slíbil autorizaci článku, který jsem chtěla napsat a zaslat členkám redakce. Včera jsme se tedy seznámili osobně a byla jsem ujištěna, že s článkem pan rozhodčí počítá a že jej mohu napsat. Na přednášce bylo více rotvíkářů, příjemnou společností mi byla jako vždy Hanka Toušková :-), zahlédla jsem také paní Růžičkovou či Kahanovou, nechyběli ani Mošničkovi :-) Příjemné dopoledne vystřídalo nechutné odpoledne spojené s pocitem (nejenom mým, je nás tam hodně nespokojených členů, bohužel...), že s hloupostí se nedá bojovat, jakýmkoli se člověk vydá směrem, narazí do neproniknutelných hradeb postavených z touhy po moci, nadvlády nad ostatními, snaze mít tu jedinou pravdu, těžit z toho, profitovat na úkor ostatních a na nikoho se neohlížet. Jak to, že jsem si nikdy nemusela pokládat podobné otázky, říkám si už týden? Co to mám okolo sebe najednou za lidi, že se s nimi úplně bezvýchodně dohaduji a bez výsledku bojuji s větrnými mlýny? Včera dopoledne mi na to Hanka částečně odpověděla a připojila úžasný výrok, že „...chce jít na vysokou, ale nemá základku“ :-))), a k úplnému rozřešení mé situace jsme dospěly večer... Buď po nějakém čase rezignuji a vystoupím ze společenství, se kterými se názorově neshodnu, a nebo se stane zázrak, vyplní se aspoň něco málo z mého idealismu, a přidají se další, kteří se na věci budou dívat podobně. Už vím, že takoví lidé všude jsou, ale protistrana má silné zastoupení... A abych odpověděla na tu svou otázku, proč až nyní nastala ta situace – jednoduše proto, že jsem se doposud vždy pohybovala mezi inteligentními a slušnými lidmi. Od střední školy, kdy člověk dospívá a formuje si názory na svět okolo sebe, jsem byla mezi podobně smýšlejícími vrstevníky. Kolegové z fakulty mi byli navíc blízcí společným zájmem a kolegové z práce taktéž. Kam až si vzpomínám, měla jsem vedle sebe úžasnou společnost lidí myšlenkově bohatých, nesobeckých a ohleduplných. Když jsme se dohadovali o věcech, nakonec jsme se vždy domluvili, protože jsme neútočili na sebe, ale dokazovali si podstatu svých rozdílných názorů. A o tom to je, nejde o nějaké tituly či dosažené vzdělání, jde o základní lidskou slušnost. Ne všichni mají ten dar, bohužel... Teď zažívám prozření. Že existují blbci, jsem samozřejmě věděla, ale že jich je tolik, jsem si nemyslela, neměla jsem nikdy možnost to tak zblízka poznat...

Ale zatím stále zůstávám idealistou, nechcete se připojit? :-)))


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel pět a tři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz