Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 83 aneb ...a zase ta Lucie! ...vlastně Zpravodaj!

Jistě budete souhlasit, že ohledně Zpravodaje RKČR jsem toho napsala hodně a že už je tak nějak „přezpravodajováno“. Souhlasím a omlouvám se, ale tento blog musím tomuto tématu ještě jednou věnovat, neboť kauza vzniklá jedním z mých blogů je u konce, tento text je definitivní tečkou za hypotetickou spoluprací.

Kdo nezaznamenal dříve, tak připouštím, že jsem se současné redakce asi trochu necitlivě, avšak nezáměrně dotkla blogem č. 60 – Zpravodaj RKČR. Kdo nechce, ať nevěří, ale nebylo skutečně mým cílem někoho poškodit, neznala jsem a neznám ani paní Růžičkovou, ani Zubíkovou, nenapadá mne tedy důvod, proč bych někomu záměrně ubližovala. Je to ale asi dáno mou profesí – jsem zvyklá o všem otevřeně psát a mluvit, nikomu však nenutím svůj názor, může mít klidně jiný, je to jeho nejvlastnější právo. …ale jde o to pobavit se slušně, v klidu, bez invektiv a urážení. Stejně tak ale připouštím, že ani já jsem to tehdy úplně v klidu nezvládla, ještě nikdy v životě jsem nenarazila na tolik malichernosti a ješitnosti a neuměla jsem se s tím hned správně vypořádat. Svým způsobem obdivuji lidi, kteří mají tak vysoké sebevědomí, že věří tomu, že jen oni to dělají nejlépe a každý jiný člověk by byl jedině horší. Myslím ale, že se tak jen snaží uvěřit tomuto uměle vybudovanému pozlátku, protože mají strach – že by je mohl někdo zastínit, že by jim ukradl ten kousilínek pseudomoci, o niž jsou jejich životy zdánlivě bohatší... To byla jen malá filozofická vsuvka, neútočím na nikoho, jen si tak přemýšlím...

V celé tehdy velmi vzrušené diskuzi na téma Zpravodaje mne nejvíce podpořila Hanka Toušková, nebýt jí, tak jsem nejspíš všeho nechala. Mrzelo mne, že lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou kamarádi, se mne nezastali, raději mlčeli, aby si náhodou někoho nerozházeli. Naopak jsem ale zjistila, na koho je spolehnutí a kdo má pevné názory (děkuji, paní Bátrlová), a dokonce jsem díky tomu mohla poznat nové skvělé lidi (děkuji, paní Buriánková a paní Vítková) – nešlo o slepou podporu, ale o názorové souznění a snahu pochopit bez překrucování, tuto vlastnost dnes má bohužel jen málokdo... Tito lidé mi pomohli toto pro mne celkem složité a nepříjemné období překonat a nabrat síly na další věci.

Po čase jsem dospěla k tomu, že když už jsem nějakým způsobem ohrozila vydávání Zpravodaje, je mou povinností nabídnout pomoc. Zdůrazňuji, že se mi do toho nechtělo, z mého pohledu jsem se vnucovala a věděla jsem, že to nemám zapotřebí – mám hodně práce a také (snad to nevyzní nafoukaně) jsem od ukončení VŠ ušla dost dlouhou cestu na to, abych se s někým přela o to, co je jazykově správné a jak vypadá profesionální redakční práce. Přes toto všechno jsem Klubu a redakci svou pomoc nabídla.

To, že mi odpovědí přišel hromadný mail, určený spíše paní Zubíkové s instrukcí, že se má se mnou spojit, a v příloze zápis ze zasedání předsednictva 8. 5., mne už vlastně vůbec neudivilo. Pomiňme formu, jíž někteří lidé jednají s ostatními, nad to se mohu povznést, mám na to svůj názor. Ale profesně nemohu souhlasit s tím, co je uvedeno ve zmiňovaném zápisu:

 

„Vzhledem k tomu, že někteří členové RKČR projevili zájem o to, aby Zpravodaj byl gramaticky redigován, zajistí tuto službu paní Mašková, vždy ale po vysloveném souhlasu autora příspěvku.“

 

Tato formulka je důkazem nepochopení práce jazykového redaktora a projevem strachu. O strachu je totiž podle mne celá ta kauza – o strachu z toho, že se ukáže, že jsem aspoň v něčem měla pravdu, o tom, že by byl Zpravodaj skutečně lepší, o strachu z ohrožení. Čím jsem tak nebezpečná? Neměla jsem jiné cíle než udělat pro českou veřejnost okolo plemene rottweiler něco, co myslím, že umím… Psát si budu stále dál o všem, co mě zajímá a myslím, že by to mohlo zajímat více lidí, v tom mne nikdo nezastaví. Své názory bych ale nikdy nepromítala do periodika, které je reprezentativní pro širší veřejnost. I z tohoto důvodu by si měli lidé na určitých postech uvědomit, že pokud nejednají pouze za sebe, neměli by se nechat ovládat osobními náhledy, ale vždy myslet na obecnější prospěch, protože od toho ve funkcích jsou. Pakliže budu něco tvořit sama za sebe a jen pro sebe, můžu to dělat, jak se mi zlíbí. Ale pokud jsem součástí něčeho vyššího, ať jde o Klub, stranu, vládu… musím reprezentovat žádoucí směr a ovládnout své subjektivní dojmy.

Také si myslím, že každý vůdce by měl být zejména psycholog a stratég, mít okolo sebe okruh schopných a spolehlivých lidí, kteří mu ve všem pomohou a společně budou vytvářet autoritu a prestiž. Pokud to v našem Klubu funguje tak, že jeden nevraží na druhého, lidé spolu nekomunikují, řadoví členové mají strach či nechuť (na základě předchozích zkušeností) se ozvat a zapojit se, pak je něco v nepořádku. Nad tím bych se asi zamýšlela nejvíc…

Děkuji všem, kteří mne neopustili po všech těch problémech, já za sebe mohu říct, že dál mám plno energie a chuti pro české rottweilery něco udělat a na těchto stránkách i nadále budou přibývat nejrůznější informace a články, možná i něco navíc :-) Přeji všem hodně štěstí, zejména také redakci Zpravodaje a celému vedení Klubu, neboť jedná i za mne a mé pejsky – jsem v tomto ohledu sobec a chci pro ně jen to nejlepší! :-)

PS: Pokud se Vás někoho tento text dotkl, věřte prosím, že jakákoli podobnost s Vaší osobou je jen čistě náhodná ;-)))

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a dva (např.: sedm)