Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 86 aneb Pro peříčko za plot raději neskáču

Dobrá hospodyňka prý pro peříčko i za plot skočí, ovšem v mém případě by to buď nepřežil ten plot, nebo – a to je ta pravděpodobnější varianta – bych se při svém talentu přizabila já. Pro peříčka tedy přes plot raději neskáču, ale před pár dny jsme si s kolegy vyprávěli o zážitcích s našimi domácími mazlíčky, a tak jsem si vzpomněla, že já jsem kvůli peříčku jednou šplhala dokonce až po střechách sedmipatráků...

Odmala jsem toužila po nějakém „zviřátku“, jak by řekl pan Nárožný, a protože jedna babička pracovala ve výzkumném ústavu a já byla její první vnoučátko, měla slabost pro veškerá má ztřeštěná přání, a tak i mé dětské umanutí po zvířátku nezůstalo nevyslyšeno – mým prvním mazlíčkem byl křeček. Ovšem jelikož mi byly cca tři roky a neuměla jsem se k drobnému hlodavci správně chovat, při první příležitosti jsem ho zasedla. Babička tedy donesla dalšího hrdinu. Ten mi okamžitě utekl a maminka ho prý našla v koši s prádlem, prokousal se úspěšně až na dno a tam zůstal schovaný, věděl proč... Nevím, jak dlouhý osud měl, ale obávám se toho nejhoršího... Nicméně éra křečků u nás pokračovala mnoho let, jeden byl vždy můj, druhý Zdeničky, já mívala Ferdu, Zdenička Žofku. Když už nás monotónní aktivity křečků opravdu přestávaly bavit a rodiče se báli, že zatoužíme po psovi (k čemuž samozřejmě stejně došlo), pokusili se nás zabavit dalšími živočichy. V případě rybiček to byla ještě větší katastrofa – vždy dvě závojnatky v kulatém akvárku o průměru dvacet centimetrů, jednou za čas to nejdříve jedna, poté druhá nevydržela a spáchala harakiri skokem kamkoli ven ze skleněného vězení. Nález (a když byla rybka obzvlášť zdatná, tak i hledání) uschlé rybičky patřilo k častým činnostem po našem návratu domů ze školy.

Následovaly andulky – opět dvě, abychom se se Zdeničkou nehádaly. Tohle spravedlivé dělení mě od puberty začalo děsně trýznit, sice jsme nebyly dvojčata, ale měly jsme vždy vše stejné – dvakrát tytéž hračky, dvakrát totéž oblečení, dvakrát téměř tatáž identita, kdyby to snad šlo ;-) A ono to naštěstí nešlo, Zdenička byla odmala vášnivý sportovec, trochu cholerik a zapřísáhlý poctivec. Já jsem od rána do večera ležela v knihách zasněná v jiných světech, mé melancholické nálady mne nechávaly cestovat mezi stoickou povzneseností nad přízemnost světa a stejně tak intenzivně mne z těchto oblak vracely do nechtěného pragmatismu reality. Prostě každá jsme se rodičům vyvedly jinak, jistě jsou tomu rádi ;-) A tak zatímco Zdenička propadla na druhém stupni základní školy sportu definitivně (a hrála závodně volejbal na hodně vysoké úrovni), já jsem toužila po psovi jako ideálním partnerovi pro mé bloumání přírodou více a více. Když rodiče tedy poznali, že je toto přání nezvratitelné, dostala jsem svého prvního pejska, malamutku Denny. V tu dobu ale asi byla nějak příznivá konstelace hvězd pro rozšiřování se naší rodiny, na jednom vesnickém trhu jsem si vybrala papouška, a rodiče neprotestovali. Byla to šedivo-žlutá korelka, pojmenovala jsem ji Bubo a říkala jí Bubáku. Svůj veškerý volný čas jsem trávila venku s Denny, ovšem společnost doma mi od mého vstoupení do dveří dělal Bubák.

Dovezla jsem si ho téměř neopeřeného, ošklivého, ale absolutně odevzdaného a nebojácného – žádné učení na prst a zvykání si na sebe, prostě jsem zvedla prst a Bubáček, ať byl kdekoli, mi na něj usedl. Byla to veliká láska, Bubák se mnou jedl (běhal mi z ruky na lžíci a vybíral si z polévky nudle a vše, na co měl chuť, včetně vařeného masa), psal úkoly (taktéž usazený přímo na ruce, kde mi okusoval tužku) a spal usazený na polštáři těsně vedle mé hlavy. Průšvih ovšem nastal tehdy, když jsem měla jít do školy – Bubo nechtěl do klece, nenáviděl ji, a v ten moment mě přestal poslouchat a nenechal se polapit. Takže já jsem to většinou vzdala a domů ze školy mazala kosmickou rychlostí, abych stihla po Bubovi uklidit rozštípaná párátka v kuchyni, vysypanou sůl ze slánky a vyházenou hlínu z květináčů. Jak jsem nebyla doma, tak napáchal strašnou neplechu, lotr... A bohužel se sem tam stalo, že první domů přišel můj taťka – mne Bubo miloval, jeho nesnášel. Taťka jeho nápodobně. Když viděl doma tu spoušť, tak jsem si pak vyslechla pěkné kázání, nejednou ukončené slovy: „Jak toho ptáka ještě jednou najdu nezavřeného v kleci, tak ho vyhodím z okna, ať si letí!“ Věděla jsem sice, že se taťka, jinak veliký kliďas, opravdu zlobí, nicméně jsem ho podcenila, nevěřila jsem, že by to skutečně udělal.

Jednou jsem se vracela domů ze školy a otevřela mi uplakaná maminka, že taťka vyhodil Bubáka z okna... Švihla jsem baťoh za dveře (to už jsem byla na gymplu) a šla Bubáčka volat po sídlišti, kde jsme tehdy bydleli. K mé radosti seděl na střeše sousedního sedmipatráku a spokojeně si čechral peříčka. Podařilo se mi přes nějakého domovníka získat klíče na střechu, vylezla jsem za ním, ale když už jsem byla u něho, přelétl na další dům. Pohled dolů z té výšky, kde se mezitím seběhlo dost zvědavých lidí, mi nedělal dobře. Na druhém paneláku mi naštěstí Bubo na prst skočil a donesla jsem si ho domů :-) Už nevím, jestli jsem se z této příhody poučila, na čas jistě ano ;-)

Kolegy v práci jsem touto story pobavila, a přidávali další. Třeba Vojtík prý měl andulku Martu – pes ji nějak nešťastně ťafnul, a protože se prý na drobné ranky používá tea tree olej, maminka andulce zalila rozpárané bříško olejem, jak to tak asi mohlo dopadnout ;-) Silvinka Škábová prý zase při venčení morčete s babičkou (venčilo se to morče ;-) na morče šlápla, a pohotová babička, aby se zvířátko netrápilo, jej před očima dvou malých dětiček umlátila o popelnici... ;-) A abychom nekončili špatně – děti další naší kolegyně, grafičky Veroniky, točily křečka v dětské pračce (braly to jako takový ten kolotoč, co křečci mívají v kleci) tak dlouho, že když ho vyndaly, křeček se ani nehnul, zcela apaticky ležel a vypadalo to na ouvejs... Veronika děti vyzvala, aby křečka položily na květináč a šly si hrát (pak ho chtěla potajnu odstranit, aby děti neviděly). Křeček prý chvíli ležel jako zdechlinka, pak najednou ale kouknul, vyskočil a byl v trapu :-)

Písnička, na kterou připojuji odkaz, je úplný úlet, jak hudebně, tak tematicky ;-), ale vy už mnozí víte, že na Vánoce myslím hlavně v létě, navíc tohle je z filmu Kdopak to mluví, tak se mi to sem k těm domácím mazlíčkům tak nějak hodí ;-) A prostě se mi líbí, mám z ní hned lepší náladu :-)

http://www.youtube.com/watch?v=HT_c9GrZQk8


Loni na jaře, uličník JeňulaTaktéž loni, rozcuchaná Natynka :-)Bubo I. Bubák :-)Ať žije křeček! ;-)
Loni na jaře, uličník JeňulaTaktéž loni, rozcuchaná Natynka :-)Bubo I. Bubák :-)Ať žije křeček! ;-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel pět a tři (např.: sedm)

autor: WTFF - reagovat
datum: 21. 09. 2015 14:43:01

To ti jako přijde vtipné, že někdo umlátil morče, zašlápl křečka, otrávil potrhanou andulku tea tree olejem atd. atd.? Tyvole, někteří lidi by fakt měli mít zakázáno mít nějaké zvíře! Jenom proto, že je to malé, neznamená, že nemá žádné city a inteligenci! Rozhodně jí ti malí tvorečci mají víc než ty a ta tvoje debilní rodina! Je mi z těch tvojich výblitků zle! Jak to vůbec můžeš s klidem napsat na net?


autor: Zuzi - reagovat
datum: 02. 06. 2011 22:54:23

Marta, joóó, Martaááá!! :D


autor: D - reagovat
datum: 02. 06. 2011 08:10:21

Milena: Ahojky Mileno, tak jen doufám, že závěr o svérázné babičce nečetl i malý Liborek ;-))) Děkuju za vzkaz a držím pěsti na sobotu! Ahojky, D :-)))


autor: D - reagovat
datum: 02. 06. 2011 08:08:36

Eva F.: Dobrý den, Evo, to máte tedy pravdu, že je tento blog malinko morbidní, ani jsem si to neuvědomila, ale když jsem si ten blog přečetla znovu, tak si to také uvědomuju ;-) Krásný den a děkuji za milý vzkaz :-))) D


autor: Milena - reagovat
www: www.lib-vach.cz
datum: 01. 06. 2011 19:24:18

Draho, tak to se Ti opravdu povedlo, ještě teď nám všem doma tečou slzy, samozdřejmě smíchu....


autor: Eva F. - reagovat
datum: 01. 06. 2011 18:26:11

Draho, poněkud morbidní blog, ale díky, krásné čtění, způsobilo úsměv na tváři. :) Náš křeček Zuzan v dětství radši spáchal sebevraždu z balkónu 4. patra sám, dobrovolně. Ani jsme ho v dětské pračce točit nemuseli.
Opravdu se těším, že někdy z blogů vytvoříte sbírku povídek, počítejte se mnou coby jistým kupcem.


Copyright © 2009 - 2022 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz