Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 88 aneb Manneken Pis...

Každé místo je něčím výjimečné, jedinečné a nenapodobitelné... Rodiče žijí v malebné vísce na Vysočině, obklopené vysokými skalními srázy okolo Dalešické přehrady, lesy vonícími pryskyřicí a v noci světélkujícími závoji světlušek. Jeden z mých dvou potomků ale evidentně toto přírodní kouzlo neshledával dostačujícím, a rozhodl se přinést sem jinou světovost... ;-)

Někdy mám pocit, že těm mým dvěma lidským miláčkům neustále jenom něco nakazuji, zakazuji, že je omezuji v jejich osobnostním rozletu a příliš je držím v sevření morálních a etických hodnot, které jsem převzala vlastně v téměř totožné podobě od svých rodičů. Ale pak najednou vidím, že si ty mé řeči tak nějak sedají a až mne udiví, jak mám hodné a šikovné děti. Jeník mi nyní například sám od sebe stále nabízí pomoc při nesení těžkých věcí, oba jsou moc šťastní, když mohou s něčím pomoci, a ještě k tomu jsou to neskuteční mazlíčci, každé ráno slyším, jak mi to sluší a že mám krásné to a ono (děti chválí, manžílek mlčí ;-). Sem tam mě ale překvapí, a těžko to pak vysvětluji okolí i sama sobě... A nejvíc mne asi dokáže pobavit to jejich napodobování dospěláckých rozhovorů:

Já: „Jeníku, kam jsem to zase dala klíče od auta... Nevíš?“ (řečnická otázka ;-)

Jeňula: „No to teda nevím, jak já to můžu vědět?“ ;-)

Nebo naprostá absence toho, co jsem je učila – jako že třeba k sousedům se chováme s úctou a neškodíme si...

Pepča: „Jeníku, proč trháš ten plevel? Kam teď s ním?“

Jenda: „...no přes plot...“

Naty: „K sousedům přece!“

O víkendu jsem s dětmi a mými dvěma dračicemi vyrazila k našim na Vysočinu, akcí v květnu bylo tolik, že jsem se doma téměř dva měsíce neukázala. (Pepča zůstal doma a předělával si saunu na rybářskou pracovnu, bylo mi jasné, jak to doma bude vypadat, a vypadalo... ;-) Jedině u rodičů si opravdu odpočinu, maminka má navařeno a napečeno, taťka se úžasně stará o gril, a i přes nějakou tu práci hlavně sedíme spolu, užíváme si dětí, pejsků, pohody a sami sebe. Tímto chci rodičům opravdu moc poděkovat – za skvělé zázemí, výchovu a vůbec všechno. Nikdy jsem to asi neudělala, ale v rodičích mám jedinou skutečnou jistotu (člověk může věřit mnoha lidem, ale mateřské pouto nic nezpřetrhá, ta ostatní bohužel ano).

Včera jsme tak s maminkou seděly u bazénu a slunily se, probíraly vše možné i nemožné, pak přišel taťka a mamka se nějak podřekla, něco že měl udělat Jeník, pochopila jsem... Po chvilce jsem to z rodičů dostala... Víte, kde byste našli Manneken Pis neboli čůrajícího chlapečka, že? Ano, jistě, v hlavním městě Evropské unie, v Bruselu. Ale když by se vám nechtělo až tam, stačí zajet k nám, na Vysočinu... Taťka prý šel z domu na zahradu, kde máme bazén, a při pohledu na to, co viděl, mu málem vypadly oči... U našeho krásného bazénu stál Jenda, a přes mé poučky a kázání zcela nevzrušeně čůral do bazénu... Taťku na to, jaký je kliďas, prý málem trefil šlak a jen tak tak se držel, aby ze stavu „jeden vnuk“ neudělal „žádný vnuk“... ;-) Maminka, od přírody horká krev, prý velmi odolávala nutkání Jeňulu seřezat jako dříví v lese... A tak Jenina vyfasoval zákaz vstupu do bazénu a psaní na tabuli těchto řádků: „Jsem na prázdninách u babičky a dědy ve Stropešíně. Už nikdy nebudu čůrat do bazénu, nedělá se to.“ :-))) No a za hodinu už v něm samozřejmě zase byl, babička podlehla těm jeho modrým očím... ;-)

Manneken Pis (soška čurajícího chlapečka) je symbolem Bruselu. Sochu vytvořil v 17. století sochař Jérôme Duquesnoy. Manneken Pis se může pochlubit 800 oblečky, které jsou umístěny v městském muzeu. První kroj mu byl věnován v roce 1698. V roce 1745 sochu Manneken Pis ukradli Angličané. O dva roky později se ho zmocnili Francouzi. Poté, co se o tom dozvěděl král Ludvík XV., daroval Bruselu kroj ze zlatého brokátu, zdobený křížem svatého Ludvíka. V roce 1817 sošku zcizil a posléze zničil bývalý vězeň Antoine Lycas. Z jejích úlomků byl vytvořen model pro sošku, která zde stojí dnes. Od roku 1987 má svůj protějšek – čůrající holčičku – Jaenneke Pis (jedná se o vápencovou sošku, vytvořil ji Denis-Adrien Debouvrie v roce 1985; o dva roky později byla umístěna na konec slepé uličky Impasse de la Fidélité/Getrouwheidsgang, asi 200 m severně od Grand Place – jde o jednu z postranních ulic odbočujících z Rue des Bouchers/Beenhouwersstraat, známé především množstvím restaurací; soška je umístěna poblíž baru Délirium Café, na noc bývá zabezpečena mříží). V roce 1998 přibyla také socha čůrajícího psa – Zinneke Pis (od roku 1998 se nachází na rohu ulic Rue des Chartreux/Kartuizersstraat a Rue du Vieux-Marché/Oude Graanmarkt; slovo „zinneke“ označuje v bruselské vlámštině psího křížence).

Od zítra zase s holčičkami začínám pracovat, hurááá :-)

Krásné dny, D :-)

http://www.youtube.com/watch?v=WvPncUtOdf8&feature=BFa&list=TLJft1McgsOfU&index=3

Naši, HaN a Athosek s Luckym	Babi a divoká vnoučata	Nataliii	...foto do občanky ;-)
Babi a Lakoušek	...zase jedna kytička, tentokrát vodní :-)	Trpaslíky jsme koupily se Zdeničkou jako provokaci ;-)	...a ještě jednou ;-)
Honzík: „...se nechci fotit...“	Já: „Usměj se, nebo už nedostaneš žádného Gormita!“	Honzík pro sebe: „...co mám s Tebou dělat...“	„...abys měla radost... “ ;-)
„...a už mi dej prosím pokoj, mami...“ ;-)	Natynka :-)	Jeňulka :-)	...kytičkyyy... ;-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel tři a čtyři (např.: sedm)