Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Hanka si mě nedávno dobírala tím, že prý vždycky uzavírá sázku o to, kdy napíšu blog – jestli v den, kdy ho slíbím napsat, nebo o den později ;-) K tomu musím říct, že i když to vypadá jako záměr (nalákám si vás na stránky, a pak nic, takže musíte přijít znovu ;-), žádná taktika v tom není, já prostě jen dost často nestíhám. S dobrým úmyslem oznámím blog, protože jsem přesvědčená, že vše stihnu, ale pak se mé denní možnosti obrátí úplně jinam a já jdu spát s výčitkami, že blog nemám – často pak vstávám ještě dříve než před mou obvyklou pátou ranní, abych blog napsala a vložila dřív, než si ráno zapnete počítač :-) Prosím tímto o kapku shovívavosti, já jsem stále v letu a někdy to prostě neklapne... „Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo!“ ;-)
V pátek, když jsem přijela z práce domů, mne hodně pobavil manžel – holky venčí na střídačku, aby se mu nepopraly (přece jenom tolik ho neuznávají a mají pak tendenci jít do sebe, aby se podělily o „vládu“). Tak mi líčil, že měl u sebe na zahradě Tafouška, něco tam kutil, a Taffynce dal na hraní oblíbené růžové prasátko, aby se náhodou nenudila. Někam prý na moment odešel, a když se vrátil, na trávníku leželo jenom prase... Říkal mi: „Já přijdu, prase tam, Taffa nikde, a na bazénu hovno!“ :-))) Chvilku nadával, hovínko prý obešel s tím, že si to uklidí panička, a jal se Taffu hledat. Vytáhl ji nakonec někde z křoví, ale já se stále musím smát vzkazu, který mu Taffka na trávě zanechala – můj manžel je totiž děsně háklivý na to, aby se mu holky vyčůraly na zahradě, musím je venčit za branou a veškeré produkty jejich metabolismu, náhodou ponechané doma, rychle odstraňuji. Taffyna provokace mě dostala, je to holka chytrá a trochu mě pomstila ;-)
V pátek jsem tedy rychle poklidila po holčičkách, doma po dětech a manželovi a nachystala poslední věci na sobotní zkoušky. Po Žížalčině neúspěchu na BH jsem si potřebovala trochu zvednout náladu, tak jsem se rozhodla zajet na nějaké stopařské zkoušky – myslím, že holky mají hodně načmucháno a jsou opravdu skvělé. Nejblíže od nás byly na tento víkend plánovány zkoušky v Litoměřicích, ale dozvěděla jsem se, že je tam špatný terén na stopy, prý příliš vzrostlá louka – takže jsem se rozhodla jet kousek dál, ale na ideálně vysoké louky... Nevím sice, jestli jsem si moc pomohla tímto druhým výběrem, Netolicemi, Taffy nakonec totiž čmuchala na naprosto úděsném porostu, ale dopadlo to dobře... :-)
V sobotu jsem vstávala před třetí hodinou ráno, protože sraz byl v 6:30 na cvičáku v jihočeských Netolicích, a cestou jsem ještě nabírala Hanku. Na místo jsme dojely jako první ze všech s úsměvnou peripetiou – začínám si zvykat na Hančinu navigaci, už víckrát nám totiž opravdu pomohla. Ještě než jsme dojely na cvičák, chtěla jsem si odskočit na nějaké benzině, nějak úplně nemusím ty cvičákové kadibudky, a když by okolo nebyl les, měla bych problém, do odpoledne by mi zcela jistě prasklo břicho ;-) Zastavily jsme tedy na jedné čerpací stanici, a přestože bylo chvilku před šestou, a měli mít otevřeno od pěti, nebyla tam ani noha... Jely jsme tedy dál, já si odskočila do lesa, a za chvilku jsme vjely do Netolic... Navigace nám radila o sto šest, a když už jsme byly těsně u cíle, objevila se před námi opět nějaká benzinka. „...nebyla to ale jen tak obyčejná benzinka, byla začarovaná!“ :-))) A asi skutečně byla, protože to byla přesně tatáž, u které jsme už jednou stavěly, navigace nás nechala odjet a obkroužit okolo Netolic poznávací kolečko, a až poté – asi usoudila, že jsme plny dojmů z krás jižních Čech – nás nechala zajet na cvičák. Myslím, že jsme u Netolic objevily bludný kořen ;-)))
O půl sedmé nás na místě bylo jen pár, včetně pana rozhodčího Martina Pejši. Na jaře jsem s ním absolvovala výcvikový víkend v Uhříněvsi, věděla jsem tedy, že je to velmi milý člověk, a i to byl jeden z faktorů, proč jsem se rozhodla pro Netolice. Pan Pejša byl opět velmi sympatický, nicméně hodně přísný, nic nám neodpustil, a to je dobře, neměla bych radost ze zkoušky, kterou by nám někdo dal ze soucitu či z jiného důvodu.
Když se nás na místě sešla většina, bylo rozhodnuto, že se nejdříve pojede na stopy, a až pak bude nástup. Čmuchalo se na loukách, tráva už byla sice lehce vyšší, ale ještě to šlo. Gin jsem našlapávala stopu jako první – hned kousek za nášlapem měla úsek plný cizích stop, doufala jsem, že ji to nerozhodí... Nerozhodilo, ale zaujalo – Ginuška mi po deseti metrech na momentík sešla ze stopy, a já už tak čekala i další šprýmky. A přišly – Žiži mi nezalehla ani jeden předmět, na chvilku u nich sice změnila tempo, takže jsem viděla, že o předmětech ví, ale pak to asi vyhodnotila tak, jako že je příliš mokrá tráva, že by to studilo, a vesele si pokračovala dál... ;-) Vešly jsme se do limitu, Gin odstopovala za 71 bodů, je to potvora, má famózní stopy, opět se jí povedlo pěkně mě vypéct... ;-) Ale přiznávám, že mi pak přihlížející, včetně Hanky, radili, že mám stopu našlapávat pomaleji, že jsem loukou prý příliš rychle prolítla, a tak Gin stopu zobtížnila, možná ano...
Taffouškovi pan rozhodčí přidělil úsek, který „je na první pohled docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci...“ :-))) Ne že bychom tedy stopovaly v noci a u rybníčku Brčálníku, ale to, čím jsem procházela, ve mně zvyšovalo obavu z toho, že má zhýčkaná lady Taffynka nevkročí do těch metrových lopuchů a kopřiv, natož aby v nich označila předmět. Jak mě tak Gin sem tam dostane svými neplechami, tak Tafoušek svou spolehlivostí – jedinkrát v lopuchách zvedla hlavu, ale hned zase čmuchala moc hezky, stržené body jsme měly za křivé ulehnutí (o tom vím, to musíme doladit), jinak krásných 93 bodů :-) Měla jsem radost, protože aspoň Taffy ukázala, že jsem nejela jen něco zkusit, naopak jsem do zkoušek šla s klidným svědomím, že jsme dobře nachystané a vyjít by to mělo :-)
Ze stop jsme odjížděly, ještě než byli všichni hotoví, protože já jsem měla hrozný hlad a potřebovala jsem si něco koupit – i když jsme si myslely, že to stihneme včas zpět na nástup (atypicky byl až po stopách), nějak jsme zabloudily při odbočení z náměstí a na cvičák přijely, akorát když nástup končil. Pan rozhodčí se prý zlobil, ale protože už začaly poslušnosti, neměla jsem příležitost omluvit se mu dříve, než po jejich skončení. Už se jen smál, a když byl úplný závěr, pan rozhodčí odcházel zapsat výsledky do papírů a já se ho zeptala, jestli bude nástup, tak mi odpověděl: „Bude! A Vy půjdete dvakrát!“ Smysl pro humor mu tedy určitě nechyběl, a i my okolo jsme se zasmáli. Smích nás však přešel, protože stejně tak jako byly ráno špatně zorganizované stopy, odpoledne vázlo zapisování do PP. Odjížděly jsme pozdě, otrávené čekáním na Godota... Při závěrečné řeči to také pan Pejša organizátorům vytkl, časové prodlevy byly jediným stínem jinak moc pěkného dne :-)
Krásné dny i vám všem, za fotečky děkuji Hance, www.hargulak.com :-)
 |  |  |  |
Dáša Procházková: :-))) Jojo, už mi došlo, že se budu učit neustále (tak jako ve všem ostatním v životě), člověk si sem tam pomyslí, že se někam posunul, a prásk, je hned zase jinde - je to strategie na každý den, na každou chvilku se psem, na každý povel. A zase jsem na začátku, protože základem je určitě dobře znát svého psa, rozumět mu a spolupracovat s ním tak, abychom se oba správně chápali :-) Píše se to krásně, ale je to veliké umění... A nejenom rozumět svému psovi, ale i ovládat se, mít určitou sebekázeň a znát míru toho, co je reálné a co ne - nespěchat, jak tvrdí Zuzka Marthalerová, to je taky veliká pravda... No, úplná alchymie ta pejskařina :-))) D :-)
Z toho, že jste napáchala nějaké chyby si nic nedělejte, to se stane každému. Já cvičím psy od svých 7dmi let, na cvičáku už jsem inventář a pokaždé se mě povede u nového psa napáchat chyby, až si říkám, že fakt asi umřu blbá. Ono je to o tom, že se člověk učí stále. A to je na tom asi to hezké...jinak by to byla nuda. U mě za ty roky určitě.
Dáša Procházková: Dobrý den, paní Procházková, moc Vám děkuju za upřímné psaní a podělení se o zkušenost - ano, já také vím, že dvě feny jsou problém a konfrontace mezi nimi začala už loni v létě. Momentálně nechci tvrdit, že je vyhráno, jsou mladé a ještě může nastat cokoliv. Přede mnou si to už holky sice nedovolí, ale s kýmkoli jiným ano; už také vím, kdy hrozí jaká situace a raději je zavřu, abych konfliktu předešla. Přiznávám, že jsem si dvěma stejně starými fenami naběhla, byla to ode mne veliká troufalost i z toho pohledu, že jsem byla ještě loni na jaře v podstatě nepolíbená výcvikem a vše jsem se učila (a učím se) za pochodu a obrovským tempem, s oběma se mi navíc povedlo napáchat už nějaké ty chyby... Ale na druhou stranu si uvědomuju tu zodpovědnost, myslím, že jsem do pejskařiny natolik zapálená a do holek natolik zamilovaná :-), že pro ně udělám opravdu vše, co je potřeba. Ale někdy to náročné je, tedy vlastně vždy, ale někdy ještě víc... A máte pravdu - dvě na zkouškách je mazec, ale hlavně při výcviku - každá potřebuje něco jiného, je to jako při střídání jazyků, říká se tomu přepínání kódů :-) Tak to já mám u holek - honem si uvědomit, s jakou pracuju a jak na ni :-) Stále jsme na začátku, za pár let si to podtrhnu a uvidíme, co mi vyjde za výsledek :-) Děkuji i za Váš vzkaz na drbárně, já už tam nemám chuť nic psát... Krásné dny! D :-)))
Ahojky Dáši, no jo, je to náročný, jeden by ani neřekl, že? ;-))) Ale zatím ničeho nelituju :-))) Papa, D :-)
Koukám, že jsem to napsala jaksi dlouhé a vloudily se mě tam chyby - omlouvám se.
Také jsem chodila na zkoušky se dvěma psy a také říkám, že už nikdy. Už na to prostě nemám. Ono je to hrozně náročné, nejen fyzicky, pokud děláte vyšší zkoušky, ale především na psychiku. Když se s jedním něco nepovede, člověk musí zůstat v klidu, aby nervozitu nepřenesl na druhého psa. Každý pes je jiný, takže člověk musí předvídat u každého něco jiného, vědět, co na kterého platí a to vše ve stresu a nervozitě, kterou každý ve větší či menší míře na zkouškách prožívá. Takže dělat zkoušky se dvěma psy není pouze 2x těžší, je to daleko těžší.
Ještě mě v blogu zaujala zmínka o tom, že si holky dokazují nadřazenost. Pokud můžu z vlastní zkušenosti, tak na to opravdu pozor, to nejhorší ještě příjde. Jsou téměř stejně staré a ten konflikt je nevyhnutelný, pokud není jedna „nepřirozeně uťaplá“. A začíná to přesně tak, jak zmiňujete – nejprve si to dovolí u jiného člena rodiny – servou se, když je s nimi manžel, a pak si to jednoho dne dovolí i před vámi. Jsou to smečková zvířata, a tak se i chovají. Dvě feny je problém.
Z vlastní zkušenosti. Vždy jsem měla psy společně, celý den byli spolu na zahradě, i když měl každý svůj kotec. Nejsem zastáncem toho, aby byli psi zavření v kotcích. Vždy jsem říkala, to je nemusím mít, buď všichni na volno nebo nic. Takže k feně jsem pořídila psa, vše bylo v pohodě, vládla fena, která byla starší. Pak jsem pořídila druhou fenu, každý mě zrazoval, přesto jsem to udělala. Vše bylo roky v pohodě, protože mezi nimi byl vždy věkový rozdíl cca 3 roky, takže se ten nový pes vždy zařadil na konec smečky. Pak první / vůdčí/ fena zestárla.
A ti dva velmi rychle zjistili, že už „to neustojí“. A to doslova, začali ji testovat tím, že do ní při hře naráželi a dařilo se jim ji povalit, už nebyla dost silná. A jednoho dne se přesvědčili, že už je opravdu stará a slabá a oba se do ní pustili – serval ji i PES! Museli jsme na šití. Když to udělali podruhé, oddělila jsem je a už nikdy s nimi nemohla být. Ti dva byli v pohodě, vládl pes. Pak jsme ho museli nechat uspat/měl rakovinu/ a zůstala jedna fena venku, jedna doma. Tak jsme pořídili zase psa. A všechno bylo jinak! Najednou zas mohli být spolu. Dva mladší si vystačili sami a staré feny si nevšímali. Ale už jsme je nenechávali se starou fenou bez dozoru. Stará fena se dožila 14ti let.
Zkrátím to – postupně se nám smečka rozrostla na 5 psů – 2 psi a 3 feny. Všechno fungovalo, byli společně na zahradě, chodili na procházky společně na volno, společně na cvičák. Vše do té doby, než bylo psům samcům 2 roky /byli stejně staří/. Pak si to začali mezi sebou vyříkávat. Začalo to klasicky – kdo se první prodere ven brankou, kdo se první příjde pohladit a skončilo to tak, že museli mít na procházce košík a na zahradě nemohli být spolu. Feny se nijak neprojevovaly, nebojovaly. Pak, ač jsem dříve tvrdila, že bych psa nikdy nedala, musela jsem přehodnotit situaci, protože nastalo to, co jsem nikdy nechtěla, měla jsem psy zavřené v kotci. Tak jsem jim začala hledat nový domov – dvěma, co mi jaksi zůstali ze štěńat a jednomu pejskovi, kterého jsem koupila. Nejsem na to hrdá, ale opravdu jsem to nezvládala. Naštěstí jsem našla opravdu dobré majitele, stále mě píší a posílají fotky. Musím poctivě přiznat, že je jim tam líp,než u mě, kdy skončili zavření v kotci.
Zůstaly mě dvě feny. Když jsem měla všechny ,tyto feny se nikdy nervaly, v okamžiku, kdy zůstaly sami, začalo peklo. Najednou si, logicky, musely vyříkat, kdo je ten vůdce. Stará to nechce vzdát a mladá se cítí silná. Takže to teď máme tak, že je pouštím „na sřídačku“, na procházce musí mít náhubek a na cvičák jede jedna v zadu a druhá ve předu. A když jdou na procházku s manželem nebo syny, nikdy společně, protože když tam nejsem já, pustí se do sebe i s košíkem.
Takže závěrem – došla jsem k tomu, že dvě feny, to je problém. Pokud je více fen, tak mezi ně JEDNOHO psa a je pokoj.
Přeji vám PEVNOU ruku a ať se vám problémy vyhýbají!
Drahuško, ještě jednou gratuluji ke zkouškám, i k pěkným bodům(škoda předmětů:o) )jít na zkoušku s dvěma psy, klobouk dolů. Taky to mám za sebou a říkala jsem si nikdy víc.:-D
