Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 91 aneb Dnes ještě dýchám...

Už od Vánoc spím průměrně tak tři, čtyři hodiny denně, a každý den vstávám s pocitem, že víc unavená už být nemůžu... Následující dny mne ale vždy spolehlivě přesvědčí o opaku. Děsí mne to, že v devět hodin ráno usínám za volantem cestou do práce, a musím si udělat pauzu, abych po deseti minutách jízdy neusnula. V redakci se neobejdu bez Red Bullu a kávy (i když už jejich účinek ani nevnímám) a kolegové do mne s obavami hučí, že se sebou musím něco udělat, že se mám vykašlat na ostatní, být sobecká, nikomu nepomáhat a myslet jen sama na sebe, protože to takhle už dlouho nepůjde, prý zkolabuji někde za pochodu (...a já myslím, že pokud ano – tak na obranách, už jsem tam několikrát málem vypustila duši ;-). Sama vím, že musím zásadně změnit své závazky, přehodnotit to, co je v mých silách zvládnout, a co ne... Už mnohokrát jsem se přesvědčila o tom, že nějak nevědomky přitahuji všechny lidi, kteří něco potřebují – když je na ulici jakákoli dobrovolná sbírka a já se schovám do davu, stejně si mě výběrčí najdou a dostanou mne do trapné situace, kdy je musím odmítnout, protože mám své zásady a na ulici už po několika zkušenostech peníze prostě nerozdávám...

Z určitého úhlu pohledu nevím, jestli nás se sestrou rodiče vychovali správně... Vychovali nás totiž k věcem, které v dnešní době nejsou úplně in – k úctě k ostatním lidem, dbali na to, abychom byly ohleduplné k sobě a ke svému okolí, abychom slušně zdravily a o vše se se svými nejbližšími nesobecky podělily, i kdyby na nás samotné nemělo zbýt nic (nejsme věřící rodina, tyto morálně-mravní zásady měli naši tak nějak odjakživa v sobě, což ovšem nevylučuje například maminčin smysl pro humor a kanadské vtípky :-). Vzpomínám si na jednu naši cestu vlakem k babičce a dědovi do Kolína, my se Zdeničkou jsme dostaly banán a rodiče seděli naproti nám, usmívali se, a až když jsme dojedly, tak nám řekli, že také měli strašnou chuť na ten banán, ale že tedy nic, když my na ně nemyslíme a nerozdělily jsme se... Nevím, kolik mi bylo let, ale od té doby jsem si dávala veliký pozor na to, abych nikomu nezapomněla nabídnout, a i když jsem to dělala nerada ;-), Zdeničce jsem dokonce dobrovolně dávala větší kousky čokolády apod., jen aby naši viděli, že jsem hodná a vzorná (i když ve skutečnosti jsem pěnila a ten větší dílek sestřičce ze srdce nepřála ;-). Pro pochvalu bysme prostě udělaly cokoliv – to byla motivace! :-)

Motivace – to je to slovo... Pro nás pejskaře téměř posvátné, cílené a žádoucí. A zejména nezbytné pro ty z nás kynologů, kteří aktivně cvičí a jdou se svými hafíky cestou dobrovolného a radostného cvičení, nikoli formou nátlaku a násilí. Myslím ale, že se hodně zapomíná na to, jak moc je důležitá motivace nejenom pro zvířecí, ale zejména pro lidskou psychiku... Copak někoho baví dělat něco pro ostatní, když je jeho snažení nedoceněno, ba dokonce často zneužito a znehodnoceno? Nějak poslední dobou neustále žasnu nad tím, jak si lidé myslí, že to na světě funguje... – po ostatních něco chtějí, ale že by jim za to mohli na oplátku poděkovat, projevit vděk a alespoň nějakou úctu, to už ne... Nesnáším, když někdo neumí pozdravit, a to jak naživo při osobním styku, tak v tom virtuálním. Stále žasnu nad neomaleností, nevychovaností a sebevědomím některých lidí. Když od někoho něco potřebuji (a dotyčný to navíc dělá zadarmo), tak se k němu chovám maximálně zdvořile, ne? Nenarážím teď vůbec na cokoli spojeného s rottweilery, mám na sebe nabalených spoustu aktivit, u nichž jsem byla nucena přehodnotit stanovisko a vzdát se jich, protože už prostě nemám sílu ani čas na to, abych vše zvládla, a dál se mi nechce pomáhat lidem, kteří si to nezaslouží. Že je takových hodně, to mi jistě potvrdíte sami, každý z nás má nepochybně zkušenost s nějakým šéfem, vypočítavým kolegou, známým apod. Nechápu, že lidem nedochází, jak je vše jednoduché, když jsme k sobě slušní, ohleduplní a neházíme si klacky pod nohy...

Odpusťte mi tento moralistický proslov, ale zase mám za sebou za poslední dobu pár zkušeností s lidským jednáním, které prostě jeden nepochopí...

 

Jsem u rodičů na Vysočině, seděli jsme venku a proběhl tam přibližně tento hovor:

Taťka na Gin: „Co Ty, mezuláne, kdo mi zase v noci rozkousal boty?“

Mamka: „Cože? Já už mám dost toho psa... Já pro ni nebudu furt kupovat nový boty! No podívej se na ni, Taffynka si v klidu lehne, a tahle nedokáže chvilku posedět, mezek jeden!“

Já: „No jo, je to miláček, viď, Žiži?!“ :-)

Mamka: „Jooo, miláček! Támhle je posunutý okap, jak tam lezla podívat se, jestli tam ještě nejsou položené kosti z kuřat, co jsem tam na chvilku dala včera. Pořád něco loví, je to blázen...“

Taťka: „...je to lovec Pampalini!“ ;-)

Mamka: „A je na tobě strašně závislá, tady jsi přešla okolo a ona chtěla skákat přes plot, jen aby Tě dohonila! Víš, jak to jednou udělal Athos? Tuhle bych z toho plotu nesundala!“

Já: „...vždyť říkám, že je to miláček!“ :-)

 

Přeji vám pěkné prázdninové dny, strávené mezi blízkými, kamarády a samými příjemnými lidmi, kteří mají schopnost naslouchat, být k ostatním vnímaví a otevření. Já si pro sebe přeji, abych už konečně dořešila spoustu restů, které se mi nabalují už od Vánoc – pak se mi uleví a budu moct naplno dělat zase něco opravdu užitečného pro lidi, kteří si to zaslouží, i pro vás ;-)

Krásné léto plné světlušek, přezrálých malin a horkem vonících lesů! Užijte si dovolené, dnů volna i jenom letních víkendů a nenechejte si je nikým zkazit :-)

Páčko, D :-)

PS: Trocha hudby mimo mainstream neuškodí, text je super, poslechněte si! ;-)

Za fotečky děkuji Hance www.hargulak.com, a pokud by někomu vadilo, že holky mají na stopě ostnatý obojek, tak má smůlu; Hanka je mi svědkem :-), že se nikdy! nestáhl, je to jenom proto, že se na krku netočí a vodítko mohu lépe vést :-).

 

http://www.youtube.com/watch?v=P1sqOnCSxvo&feature=related

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel dva a tři (např.: sedm)