Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 93 aneb Jelenec 2011

11. 7., pondělí: Včera jsem se odpoledne s holčičkami vydala již na náš druhý výcvikový tábor ve slovenském Jelenci. Tato vesnička leží kousek za Nitrou, a protože jsem v ní už několikrát byla, předpokládala jsem, že cestu najdeme tak nějak bez problémů. ...kdybych se ale bývala byla poučila z mých předchozích cest na toto místo, nemusela bych pro tentokrát skončit v Maďarsku... Bohužel toto není nadsázka ani vtip, v Bratislavě vždy tápu a nejsem si jistá směrem, tentokrát jsem očekávala ukazatele na Trnavu (už vím, že cedule na Nitru v Bratislavě nejsou), ale protože jsem na ně nenarazila, jela jsem přímo za nosem a v šoku jsem dojela až na maďarské hranice. Naše cesta měla i další nečekané zpestření, a to v podobě policejního pohovoru s brněnskými strážníky o tom, proč telefonuji během řízení (brzdila jsem pak tak zběsile, že jsem jednoho policistu div nezajela :-). Když jsem ale strážcům pořádku vysvětlila, že se nemůžu dovolat dětem a že je dva týdny neuvidím, smilovali se a nechali mě jet dál bez pokuty :-).

Do Jelence jsme dojely tedy nakonec v pořádku, ale čekalo nás nemilé překvapení v podobě změněného ubytování. Jestli jsem si loni nemohla na náš pokoj zvyknout a dlouho se smiřovala s přítomností much, komárů a brouků mnoha druhů, ten letošní je ještě o několik levelů jinde... Ne že by zde snad bylo víc lezoucí a polétavé havěti, ale pro změnu máme ten nejzatuchlejší pokoj, v jakém jsem se kdy ocitla... Holčičkám je to jedno, mají své pelíšky a užívají si toho, že jsme spolu pohromadě, ale já si trochu obtížně zvykám, ještě že jsme dnes začaly cvičit a není čas zabývat se malichernostmi :-).

Dopolední poslušnost proběhla za šíleného horka a třiceti stupňů, jak je zde zvykem, ale holky cvičily s radostí a docela hezky, potřebujeme doladit skupinku s Ginuškou a Taffušku musím odnaučit předcvičování, které mi začíná dělat :-). Odpolední obrany o chviličku oddálil lehký deštík, nicméně mraky pak protrhala ještě silnější nálož slunečních paprsků a z nás všech jenom lilo. Ale holky byly obě moc šikovné, celkově jsem s dneškem spokojená :-). Ráno jedeme na stopičku a jsem dost zvědavá, jak budou vypadat místní terény. Holčičky nedostaly před stopou veřeči, ale mají už nachystané krabičky s jídlem na zítřek, poděsovi Žížalce se o mase určitě dnes bude zdát... :-) Tak krásné sny i krásné dny vám všem, z bitevního pole zdraví DaTaG :-)))

12. 7., úterý: Úterek uběhl strašně rychle, ale nevím, jestli úplně podle mých představ... Ráno jsme všichni vyjeli na stopy na stejné louky jako loni, ale protože je nás zde tento rok méně kvůli omezené kapacitě kempu, jeli jsme až v sedm hodin místo obvyklých šesti, a tak jsme se už cca od osmi topili ve zpocených gumákách a našlapávali stopičky za mlaskavého čvachtání. Horko bylo prostě nesnesitelné... Taffynka měla stopu dokonalou, ale Gin hned po zalehnutí prvního předmětu něco hryzlo, začala se drbat a ohánět, já zazmatkovala a ukončila tohle její vystoupení příliš pozdě... Načež jsem popletla lom, a přestože šla Gin správně, já ji ze stopy vyvedla a nasměrovala jinam, takže totální selhání, katastrofa... Našlápla jsem jí tedy ještě jednu stopu, abych zachránila ten průšvih na začátku, a bylo to skvělé. Díkybohu! :-)

Při odchodu s Žížalkou do auta mě najednou něco příšerně kouslo v gumáku, vyskočila jsem z něj sice kosmickou rychlostí, ale i tak mi cosi proběhlo botou a dost mě pobodalo... Luděk pak měl fórky o tom, že na místních lukách vegetují nebezpeční jedovatí pavouci a že mě zcela jistě pokousal jeden z nich... Na třech místech jsem měla opravdu hodně pokousanou nohu, okamžitě to začalo natékat a červenat... Ale žiju, takže jedovatý pavouk to asi nebyl, spíš nějaký nepříčetný obří mravenec :-).

Večer jsme nějak dlouho rozebírali trénink ;-), takže jsme se do postele dostali hodně dlouho po půlnoci, a vstávání na středeční stopy tak pro zúčastněné nočního dýchánku bylo více než náročné... ;-))) Hezkou středu, DaTaG :-)

13. 7., středa: Středeční výcvik, jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, probíhal za ještě většího horka než v předešlých dnech, teploty zde den ode dne o trochu stoupají a o víkendu, kdy chtějí někteří kamarádi skládat zkoušky, se asi všichni ugrilujeme zaživa...

Našimi sousedy přes zeď jsou Anetka s maminkou, stafíkem Goddym a dvěma šťěňátky, která Goddymu nedají vydechnout. A tak aby měl starší bráška klid na spaní, Anetka ho nechala odpočívat venku pod našimi okny :-) na úvaze. Když to však viděl Luděk, zhodnotil to jako naprosto nemožné a Anet musela s Goddym zpátky na pokoj. Takže přišlo řešení B – aby měl Goddy klid, byla mu přidělena postel, na které sice nejdřív vyváděl, ale Luděk pravil, že si za tři dny zvykne. Když Anetka po telefonu líčila Štěpánovi, svému příteli, jak postupuje s výcvikem Goddyho a že ho učí na postel, tak ten na to reagoval prý takto: „Cože?! Ten výcvik stojí jako dovolená v Karibiku a ty ho za ty prachy učíš spát na posteli???!!! Okamžitě ho popadni a ať maže cvičit!!!“ :-))) Štěpán za námi přijede zítra, takže tu bude veselo :-)

Další úsměvná minipříhoda proběhla včera před nácvikem ZTP, kterého se já účastním preventivně také, i když rottweileři tuto zkoušku mít nemusejí. Luděk si v horku svlékl tričko, a na zádech měl klíště. Tak mu to povídám, a on na to, že prý „To je František, já si ho tam hýčkám...“ Takže jsem to dál neřešila, ale když jsme trénovali obklopení psa kruhem lidí a Luděk stál ke mně opět zády, ukázala jsem to klíště Mirovi. Šeptal mi: „...a Luděk to ví?“ Já: „Jojo, to je František!“ :-))) A po chvilce to Miro ukončil provoláním směrem k Luďkovi: „Luďku, František Ti nějak rudne!“ :-)))

Večerní poslušnosti proběhly bez komplikací, obě holčičky byly šikovné. Krásný den, kéž by aspoň malinko zapršelo... DaTaG :-)

14. 7., čvrtek: Čtvrteční dopoledne patřilo v osadě Pod Gýmešom poslušnostem, a tak jsem předvedla Taffynčinu opravdu nádhernou chůzi. Jsem fascinovaná tím, jak si jednotlivé prvky cviků do sebe sedají, jak do sebe zapadají jako ozubená kolečka velmi složitého mechanismu a na konci toho všeho je úkon, který laikovi přijde jako banální...

Onehdy byl se mnou na cvičáku manžel, a poté, co jsem si odcvičila véčkovou sestavu a čekala nějaký kompliment, který nějak nepřicházel, mu říkám: „Tak jak se Ti to líbilo?“ Čekala jsem samozřejmě velikou pochvalu a neutuchající obdiv, nicméně dočkala jsem se této odpovědi: „...a to je všechno? Já myslel, že toho už umíte daleko víc, když jsi pořád na cvičáku...“ No, musím přiznat, že nejdřív jsem se docela načertila, cítila jsem se nedoceněná a zhrzená. Nicméně jakkoli je můj muž tolerantní, je to nepejskař, a tím pádem trochu jiná krevní skupina – nechápe, proč vstávám na stopu v pět hodin ráno, proč měním lodičky za kopačky a proč mi najednou nevadí, že jsem upocená, oslintaná a vyčerpaná... Ale šťastná :-))) Nepejskař prostě nepochopí spoustu věcí. Ale hlavně že je nám spolu dobře, ne? :-))) Krásný další den, DaTaG :-)

Čtvrtek 15. 7.–18. 7., pondělí: Čtvrtek i pátek patřily tradičnímu výcviku, já jsem se s holkama zaměřila více na stopy vzhledem k tomu, že jsem chtěla jít o víkendu na stopařskou zkoušku FPr2. Čtvrteční stopa byla hezká, zato v pátek Taffy odčmuchala s obtížemi a Gin odmítla jít do stopy úplně – měla našlápnutou cizí stopu, tak nevím, jestli to bylo tím, nebo mravenci, kteří obalili kousky masa na stopě tak, že Gin odskakovala dva metry od nich. Udělaly jsme tedy ještě jednu stopičku bez pamlsků ve stopě, odměny dostávala Žiži jen za předměty, a bylo to bez problémů. V sobotu jsme jen odpočívaly a nabíraly sílu na nedělní zkoušky.

Původní informace byla ta, že pan rozhodčí přijede na sedmou hodinu, což mi už tak připadalo docela pozdě, neboť když jsem si představila, v kolik se tak nejdříve můžeme dostat na stopy, vycházela mi z toho devátá hodina, kdy je tady ale už přes dvacet pět stupňů naprosto spolehlivě. Nakonec pan rozhodčí, Dušan Majtas, přijel až na osmou, a než jsme nastoupili, odjeli na stopy a začali pracovat, bylo po desáté a slunce pálilo... Taffy se zamotala na druhém úseku, a i když stopu dokončila, šla v pachovém mraku, nečmuchala, prostě se jen setrvačností plížila dál, druhý předmět na konci stopy navíc neoznačila (začala tam něco hrabat a pak se mi na celý slavný předmět vybodla a odešla dopryč...). Taffy tedy o pár bodů neudělala, Gin se sice také malinko zamotala na druhém lomu (všechny byly bohužel doleva), ale našla se, stopu nevzdala a pracovala až do konce. Tak aspoň že tady nám to vyšlo :-)

Horko na zkouškách ale bylo opravdu neúnosné, jeden pejsek (abych nejmenovala – byl to Anetčin Goddy :-) se na dlouhodobém odložení svalil na bok, a než si pro něj psovod přišel, zcela regulérně usnul – Anetka chvilku tápala, co s ním, tak jí rozhodčí řekl, ať ho vezme za obojek, a Goddy se nakonec skutečně probral. Ještě vtipnější byl dnes ráno na poslušnostech, Luděk Anetce domlouval, když vtom povídá: To není možný, ten pes už zase spí! A skutečně – Goddyho Luďkovy lamentace absolutně nevzrušily, lehl si pod áčko a zařezával :-))) Jsme už prostě všichni unavení, my i naši pejsci. Holky se mi po příchodu na pokoj okamžitě svalí do postele, a chrní.

Před pár dny jsem seděla u stolu, když mi najednou pod nohama přistála Ginger – snažila se něco vyhrabošit spoza skříně, a až když jsem v sobotu v noci zaslechla podivné chroupání z míst, kde mám pro holky granule, tak mi to došlo – v pokoji máme krom plísně a hmyzu i myši, už si tak představuju, kdy na mě v noci co skočí...

Omlouvám se tímto, že nepíšu blogy tak často, jak jsem měla v plánu, nějak tu pro samý výcvik není čas vůbec na nic jiného, a jakmile přijdu na pokoj, tak spím a holčičky jakbysmet :-))) Ale pokusím se polepšit a psát víc :-) Mějte se krásně, tady na Slovensku je momentálně bouřka, tak snad se trochu ochladí... DaTaG :-)

20. 7., středa: Včera večer konečně do Jelence dorazily bouřky z Čech, odsunuly nám večerní obrany a vyřadily z provozu už tak prehistorické zázemí našeho kempu. Abych byla konkrétní – přestal nám jít elektrický proud zrovna v momentu, kdy jsem vylezla ze sprchy a potřebovala si vyfoukat vlasy, abych aspoň na malou chvilku vypadala jako člověk (doposud zde totiž panovala taková horka, že člověk vypnul sprchu a okamžitě se zpotil, takže sebelepší úpravy zevnějšku vyšly naplano). Navíc je tu snad stoprocentní vlhkost vzduchu, takže z nás nonstop opravdu leje, všude sušíme propocené věci a náhodný příchozí by vstupem do našich dočasných příbytků zcela jistě utrpěl ztrátu čichu. Nejhorší je, že i s tím bincem, do kterého jsme byli ubytováni, se vší tou havětí a nakonec i s těmi strašnými pachy, se člověk sžije, no asi díkybohu... (Myslím, že po příjezdu domů mě alespoň na nějakou chvíli určitě nerozhodí nějaký ten drobeček na zemi... :-)

Včera jsem tedy přežila sprchu ve tmě, namátkovou úpravu vlasů a líčení při světle baterky, kterou mi solidárně držela Anetka. Meeting se konal při svíčce, pak se ale na moment rozsvítilo, a úplně mě odrovnal Štěpán, který se ke mně okamžitě, lehce zlomyslně :-), otočil a povídá: No tak ukaž, jak ses namalovala :-))) Naštěstí proud vzápětí zase vypadl, takže jsem se nemusela dál trápit tím, jestli náhodou nevypadám jako Nastěnka, když ji chystali pro ženicha... :-)

Dnešní ráno bylo zakaboněné, ale i tak jsme vyrazili na stopičky. Holky mi začaly zlobit s označováním předmětů, takže dělám krátké rovné stopy a soustředím se jen na ty předměty. Ještě než jsem našlápla první stopu, spustil se liják, ale Luďka to samozřejmě neodradilo, takže jsme v dešti ještě cca dvě hodiny pracovali a všichni jsme se zpět do tábora vraceli totálně promočení, zmrzlí a špinaví. Někteří z nás ale víc, konkrétně asi hlavně chudák Anetka... Auto mi totiž zapadlo do bláta, přes nejrůznější manévry mi s ním Štěpík nakonec vyjel, ale ohodil Anet tak, že byla jako slepička kropenatá :-) Po příjezdu do naší VIP chaty, kde nám pro změnu netekla teplá voda, jsme ze sebe srolovali nacucané blátivé prádlo a rozvěsili ho úplně všude. Holkám usychaly kožíšky a aroma na našem pokoji bylo vskutku výživné, a to i pro mně, musím říct. Kdykoli vstoupím do pokoje, dostanu přes nos takovou, že se málem vracím zpět do chodby... :-)

Mám pocit, že dnešní sparťanské počasí nasadilo korunu už tak příšerným podmínkám, kterým jsme tu vystaveni – teplá voda nám tu teče obden, a o sprše snad ani nemůže být řeč, je to takový slaboulinký čůrek, kterým se umýváme, jeden by z toho vyrostl. Včera nás sice pobavilo, když Štěpán líčil, jak se on, docela vysoký a urostlý chlap, snaží umýt pod něčím, co sotva kape, ale skutečnost je fakt šílená, denně ve sprše nadávám jako špaček, nejdřív musím odplavit brouky a komáry, a pak se odvážím umýt a předtavuju si, že jsem na úplně jiném místě, ne tady, kde jsou futra obrostlá plísní a všechno pamatuje bitvu na Bílé hoře... Anetka nás před pár dny volala do chodby, kde máme boty, se slovy: Pojďte se podívat, já nevím, co to je, já asi špatně vidím... Mezi botami si nám hověla světle hnědá ropucha se zelenými skvrnami, vyhodili jsme ji tedy ven, ale je jisté, že jich tu bude dalších iks... Čekám, kdy za závěsem najdu netopýra, ve skříni ježka a pod postelí hada...

Co mě nezabije, to mě posílí, to je fakt, jen nevím, jestli toho posilování teď není najednou příliš... :-))) Krásné dny, DaTaG :-)

21. 7., čtvrtek: Ať je jakékoli počasí, člověk na něj nadává. Když je horko, toužíme po ochlazení a dešti, zato když leje, nedočkavě vyhlížíme sluníčko... Přesně v takové situaci jsme tady my v Jelenci – s nostalgií vzpomínáme na minulý týden, kdy jsme běhali v tílku a pantoflích, protože ty jsme byli nuceni vyměnit za mikiny, pláštěnky, deštníky a gumáky. V jediné naší chatě jde zapnout topení, pokud tedy pan majitel zatopí v kotli (což na naše vyzvání naštěstí učinil), a tak si k nám všichni nanosili promočené hadry, včetně Luďkova figurantského mundůru. Byli jsme sice varováni, že to smrdí, leč nedovedli jsme si to představit do té doby, než se jídelnou začal šířit zvláštní štiplavý zápach, podobný aroma mezi stálými obyvateli Hlavního nádraží... Dnes jsem také dostala mailíka od kamarádky Janky, která zde s námi byla minulý týden, a přesně vystihla situaci, napsala mi totiž:

Dnes tu neprestalo od rána pršať, všade veľa blata, voda stojí. Vy to tam musíte mať neskutočne vlhké a prepáč, musíte
 smrdieť tou potuchlinou všetkými pórmi na tele. Nepomôže ani sprcha a vedro parfému. Drahuško, ja som sama sebe smrdela 
asi dva dni. To som bola v čistom, vymočená ako kačica, aj to som sa cítila ako somrák. Ano, to je přesné, Jani :-)))

Dnes večer nám zase nešel proud, a opět se to stalo ve chvíli, kdy jsem byla v koupelně a fénovala si vlasy (obrany jsme měli i v tom dešti, a jak jsem tak běžela s Gin s rukávem do chaty, ohodila jsem se – myslela jsem si – blátem... při mém štěstí to ale samozřejmě bláto nebylo, takže jsem okamžitě letěla do sprchy). Když jsem si svítila mobilem do zrcadla a snažila se nějak si upravit vlasy, vrátily se mi všecky moje horory, na které tak ráda koukám – najednou jsem měla pocit, že v tom zrcadle za mnou něco stojí, že tam vidím nějaký stín, úplně jsem propadla panice a honem volala Anetku, ať mi jde posvítit ona... :-))) Když jsme pak stály ve tmě před koupelnou, přišel k nám ještě Štěpík s nožem v ruce, protože zrovna krájel sýry k vínu, něčemu jsme se smáli, a tak vůbec neslyšeli, že někdo přichází. Najednou se mezi námi zjevila Míša, další obyvatelka naší VIP chaty, takže jsme se strašně lekli a bylo jediné štěstí, že Štěpík nepoužil v úleku ten nůž, co měl v ruce... :-) No a jinak musím říct, že se Anetka se Štěpánem ode mne hodně rychle učí, před pár dny jsem měla kliku do pokoje omatlanou lepem z mucholapky a dnes to byla například osolená minerálka... Blbneme, abysme to tady v těch podmínkách přežili, a docela se nám to daří, ponorka zatím není, narozdíl od sousední chaty, kterou opanoval nájezd kynologů z Ukrajiny... Ale o nich opravdu až jindy, ráno jedeme na stopičku a budeme zase vstávat nikoli se slepicemi, ale hodně před nimi... Zdejší slepice totiž vstávají až kolem osmé, zato pak nám dělají společnost celý den. Kvokají mi pod oknem nejvíc tehdy, když si chci jít lehnout, takže po nich házím z okna s nevelkým úspěchem šišky. Kohout má štěstí, že jsem ho neviděla, kokrhá totiž několikrát za noc, tak ten mi přijít do cesty, asi bych použila něco většího než šišku... :-) Tak krásné dny a ať už nám přestane pršet, holčičky se v tomhle počasí nechtějí jít ani vyčůrat. Celé mokré se mi pak po venčení nasáčkují do postele, tak si umíte představit, jak to u nás vypadá... Nádhera :-) DaTaG

 

Poslední dny LVT Jelenec: Slíbila jsem napsat pár slov o ukrajinské výpravě, která poctila svou návštěvou náš výcvikový tábor v Jelenci. Jako jediní neuklízeli po svých psech, a tak se z trávníků okolo cvičiště stal na hony zavánějící psí záchod. V budově, kde s nimi z naší české výpravy bydlela pouze jedna členka (ahoj, Jani :-), zavedli své pořádky, resp. spíš nepořádky – přivlastnili si společnou lednici tak, že ji nacpali svými věcmi a jídlo ostatních vyskládali po volných skulinkách, a ve sprchách asi pořádali plavecké závody, protože se koupali v plavkách a po jejich odchodu zůstávala koupelna úplně vyplavená, jednou jsem to viděla a jeden by to odhadl spíš na řádění lachtanů s míčem než na lidi s určitými návyky ;-). Nejlepší ale byly večerní meetingy, při nichž si pořádali opravdové hostiny, takže když jsme toho byli součástí první večer, opravdu jsme se neubránili vytřeštěnému zírání směrem k jejich stolu, kde kromě ruských potravin nadbytečného množství nechyběl ani s sebou přivezený trojramenný svícen… Nechápu, jak to všechno zvládli dovézt… Na adresu přeplněného ukrajinského stolu jen Štěpán utrousil: „…tak vidíte, jak neumíme hodovat…“ :-) U nás na stole stála mistička s buráky, talíř se slovenskou kolibou a moravské bílé, tak jsme si malinko připadali jako chudí slovanští bratři, ale spíš jsme propadali smíchu z toho, jak jsme na ně všichni nevěřícně civěli… :-) Janča chodila každý den malinko otrávenější ze společného bydlení, protože v kuchyni se sem tam něco připálilo a v budově pak bylo nedýchatelno. V noci pak rozhodně neplatil noční klid, a tak Janča už jenom prohlašovala všeříkající: „Ty vole, ty Ukrajinci…“ :-)))

V pátek jsme měli poslední cvičnou stopičku před zkouškami, večer přijel pan rozhodčí – Julius Benovič, tak jsme měli opravdu nahnáno, protože působil jako morous a rozhodně ne jako dědeček dobroděj… Nicméně myslím, že v hodnocení byl pan rozhodčí mírnější než jeho kolega Dušan Majtas před týdnem. Taffy i Gin odstopovaly moc pěkně, Taffy mi jen jako minule neoznačila druhý předmět, louka byla plná myší, a tak to Taffy vyhodnotila jako zajímavější situaci než dlouhou stopu bez jediné odměny, je to lumpice :-) Gin mě „nezklamala“ v poslušnosti, opět mě vypekla a chvilkami se tvářila, že povel slyší poprvé v životě, čeká mě s ní hodně práce. Je to skvělý rychlý pes, já jen na ni musím vymyslet opravdu pořádnou motivaci, stále to s ní neumím tak, jak bych měla. Při obranách, které ji baví, se předvedla hezky, pouštěčka sice byla až na opakovaný povel, ale v bodech pan rozhodčí vyzvedl pěkné zákusy, vyštěkání i Gininu rychlost. Co mě ale pobavilo, tak když mi s dobrým úmyslem radil, abych cvičila s jiným plemenem. Prý se mu moc líbí moje zapálení pro výcvik, ale že prý s rottweilerem nikdy nedosáhnu rychlosti a přesnosti jako s jinými psy. No, já toho možná nedosáhnu u holek proto, že se s nimi všechno učím, dělám chyby a bohužel spousta věcí mi nejde tak, jak bych chtěla, ale určitě od rottweilerů k jinému plemeni nepřejdu, rotvíčci jsou nádherní a právě i jejich kulišářství a svéhlavosti se mi líbí – já vím, že pak na závodě či zkoušce, kde o něco jde, může psovoda nějaký výmysl jeho hafíka naštvat, zklamat i rozhodit, ale podle mne je to pořád důkaz toho, že výcvik není úplně zvládnutý a že je na čem pracovat. …a ono vždycky bude na čem, s Gin mám pocit, že jsem stále na začátku, je to lotr a učím se najít si cestu, jak ji namotivovat tak, aby neměla prostor mě zase dostat, ale jde mi to těžko… ;-) Hanka mi na adresu jejích kousků řekla, že prý tohle je na sportu to hezké, že stále musíme hledat nové metody, jak na naše psy, nic není stejné a ze všeho se učíme. No, tak já se tedy pokusím nabrat další síly a přimět Žížalu k větší svědomitosti, než s jakou mi odflákla poslušnost na zkoušce IPO-V (dostaly jsme za ni 72 bodů, za stopu 96 a 93 za obranu; Taffy na FPr2 80 bodů – velká ztráta za neoznačený koncový předmět a malou soustředěnost v posledním úseku…).

Tímto ukončuji své psaní o výcvikovém táboře v Jelenci, další rok zde už nebude, podmínky byly opravdu příliš na nás všechny… Já za sebe vím, že dva týdny jsou na mne i holky moc, napříště jeden týden bohatě postačí. Dva týdny ve společnosti kachen a slepic, na zatuchlém pokoji, na druhou stranu ale s hezkými výsledky u holek si v paměti jistě dlouho uchovám. Všem táborům a táborníkům tedy zdar! DaTaG :-)

Část těch, kteří ještě snášejí dopolední sluníčko...	Janča a Cherry :-)	Markétka a Anetka :-)	Ivča a Charmy :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a dva (např.: sedm)