Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Všechno na světě se mění... Naše přítomnost je zákonitě minulostí i budoucností současně, je to nezadržitelná, impozantní změna, v každý zlomek času ukazující nám jinou tvář. I v tom nejniternějším pohledu jsme jiní, stále nové je naše okolí a nikdy už nic nezažijeme stejně – jednoduše to prostě nejde. Už jsem v některém z blogů psala o tom, že většinou jsem tak zaneprázdněná, že nemám čas uvědomit si ty drobné, prchavé momenty, z nichž se však naše životy skládají... Snažím se zpomalit a všímat si věcí, které mám příležitost vidět jen jednou a které mým dnům dávají úplně jinou barvu a nádech. Fascinují mne drobnosti, třeba kameny na cestě, které na zlomek času zaregistruji, ale jako by to trvalo daleko déle, vryju si je do paměti a mám pocit něčeho opravu výjimečného, asi to neumím správně popsat... Nebo třeba mne strašně ovlivňují náhodná setkání s lidmi – určitě se vám také stává, že se střetnete s někým, kdo vás zaujme a na nějakou chvíli třeba nasměruje vaši náladu určitým směrem... (Dnes jsem v jednom obchodě narazila na pokladní, již jsem zcela jistě nikdy dřív neviděla, ale od počátku, co jsme na sebe koukly, mezi námi byla zcela jasná averze – ona mne rentgenovala pohledem a já jí to stejně nepříjemně vracela... Ani jedna jsme neměly důvod, a přesto jsme se nenáviděly od první chvíle, zvláštní... Většinou jsou ale má setkání s lidmi pozitivní a povznášející, mám lidstvo ráda, jsem tvor čistokrevně společenský :-).
Proč celý tento úvod? Minulý týden jsem si za 16 Kč koupila na DVD film Amélie z Montmartru. Viděla jsem ho už před lety v kině, ale podívala jsem se na něj znovu a objevila v něm napodruhé tu velikou krásu, která je podle mne jeho poselstvím... (Rodiče filmy, které se mně líbí, shledávají divnými, mírně řečeno ;-), a cokoli jim já doporučím jako úžasné, si oni přeloží jako: „Na to se ani nebudeme dívat, to zas bude nějaký úlet...“ Přesto bych vám Amélii vřele doporučila, je to nádherný film bohatý na podtext a téměř nepatrné skutečnosti, které jsou však na filmu (tak jako v životě) ty nejpodstatnější... Myslím, že když se stále budeme honit za realitou, ale nebudeme mít čas zadívat se přitom na oblohu (na mraky, které nám nad hlavami malují živé obrazy) a trochu se zasnít, všímat si druhých lidí a jejich jedinečných osudů, tak nám život proklouzne mezi prsty a už ho nikdy nedohoníme... Na jednu stranu je pro mne strašně důležitý pořádek, řád a systém v mém životě, na druhou mám ale ráda svobodu a nespoutanost, minimálně v bláznivých nápadech, jimž prostě neumím a nechci odolat. Udivuje mne dále také, jak někteří lidé stále řeší staré spory a kazí si jimi život. I já se sem tam samozřejmě s někým nevyhnu výměně názorů, ale po čase to prostě neřeším, netáhnu to s sebou jako stigma na celý život... Myslím, že umět odpustit a jít dál je veliké umění – já to mám tak, že pakliže mi na někom záleží, ze svého života ho prostě nepustím. Na druhou stranu hodně lidí jsem ze svého života dobrovolně vymazala poté, co jsem měla tu čest poznat je blíž – a jakkoli se to nemusí zdát, teď opravdu nepíšu ironicky, jsem ráda za ty pokřivené a zlé duše, protože kdyby jich nebylo a všichni lidé na světě byli čestní a ušlechtilí, nedokázali bychom mezi nimi rozlišovat a uvědomovat si to dobré (a je jisté, že pro každého z nás je dobré a krásné něco jiného; toho, koho jeden nenávidí, druhý z nás miluje – je úžasná tahle ambivalentnost života, že? :-). Jen díky špatným zážitkům si je člověk schopen uvědomovat ty krásné, a jak se říká – važme si svých nepřátel, protože díky nim poznáme své přátele...
Uplynulý týden byl pro holčičky i mne výjimečný zejména v jednom ohledu – v neděli jsme se vrátily ze Slovenska a celý týden jsme nebyly ani jednou na stopě a ani jednou na obraně. Něco takového jsme tedy dlouho nezažily ;-) Náš stav byl dán tím, že jsem doháněla pracovní resty, počasím, které úplně nepřálo, a holky se prostě potřebovaly také pořádně prospat a načerpat po Slovensku síly... Ze Slovenska jsem si domů kromě zážitků dovezla sošku rotvíčka, kterou jsem s radostí umístila v pracovně na skříň, kde mám poháry z výstav, fotky pejsků a další pro mne cenné kynologické věci... Manžel mne doma uvítal dojatě, jeho rozněžnělý pohled však zkameněl v momentu, kdy zaregistroval sošku rotvíčka... Zeptal se mě jen: „Vyhodíš to sama, nebo to mám udělat já?!“ Vím, že Pepča úplně nesdílí mé nadšení ze všeho, co se rottweilerů týká, nicméně tato přímočarost mne docela dostala... Snažila jsem se obhájit všechny mé rotvíkářské relikvie, načež jsem si vyslechla ještě něco o kýčích a celé kázání na téma estetična a společného soužití manžel zakončil s lehkým povzdechem: „...z garáže jsi udělala psí boudu, z pracovny psí kostel, to je hrozný...“ :-))) Pepča opouštěl pracovnu s tím, že mi brzy napíše blog o tom, jak se mu žije s bláznem do psů, rottweilerů konkrétně, máme se asi na co těšit ;-) No, asi budu manželovi muset pustit Amélii, aby se povznesl nad přízemnost života a vnímal jiné krásy okolo sebe, než jsou má kynologická zátiší v naší pracovně ;-))) Papa, D
PS: ...na fotkách jsou jen samé nedůležité věci, nic jimi nechci říct :-)
http://www.youtube.com/watch?v=booKP974B0k&feature=related
 |  |  |  |
