Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 96 aneb Slovinsko 2011

Mám fobii z létání, a tak jsou všechny naše výlety s manželem či rodinné dovolené dané tím, že nezvládnu více než dvě hodiny v letadle. Když jsme přemýšleli, kam vzít dětičky za sluníčkem, vybírali jsme kvůli mně z destinací, kam se dá relativně jednoduše dojet autem, a uchránit mne tak psychického stresu z toho, že nemám pevnou půdu pod nohama… :-D Když jsme si před dvěma lety dovezli ze Slovinska Taffynku, tato země nám natolik učarovala, že jsme se rozhodli se sem vrátit a seznámit se s ní blíž. Přestože má tato jihoslovanská perla pouze 45 km mořského pobřeží, je každý jeho metr nepopsatelně malebný – zpěněné hřebínky mořských vln omývají obrovské balvany na pobřeží, které poskytují útočiště krabům, poustevníčkům, sasankám, ježkům a malým hejnům rybek. V kopcích okolo pobřeží je spousta nádherných vilek, zarostlých v oleandrech, rododendronech, palmách a vinné révě – v jedné takové jsme našli na pár dnů náš dočasný domov i my. Jenom se mi stýskalo po holčičkách, Taffy a Gin byly pro tentokrát na prázdninách u mých rodičů na Vysočině, a přestože to tam mají za druhý domov, s každým hafanem, který se plavil v moři, mi po nich bylo smutno…

Do cíle naší cesty, slovinského Piranu, jsme přijeli v šest hodin ráno, slunce pomalu vystupovalo nad obzor a zbarvovalo do světle oranžové barvy kamenité pobřeží i zvláštní, vápenité kopce. Na molu u našeho hotelu postávalo jen několik rybářů, povzneseně stále dokola nahazovali a nezdálo se mi, že by opravdu čekali nějaký úlovek. Po pár dnech mi přišlo to jejich každodenní chytání jako určitý druh sportu, který zde po ránu místní provozují – číšnice z našeho baru každé ráno před otevřením půl hodiny běhá podél moře, starší pár z vilky nad námi ve stejnou dobu chodí plavat a tentýž čas, než se k moři nahrnou hluční turisté, včetně našich dvou dětí, využívají i místní rybáři ke své rozvičce s prutem…

Když jsme přijeli, měli jsme cca hodinu do snídaně, a tak jsme se šli projít podél pobřeží – já jsem si fotila krabíky, kteří přede mnou na dálku prchali, poskakovala jsem přitom po mokrých skalkách, porostlých řasami a mušličkami, které zůstaly odhalené po odlivu, a balancovala jsem nad mořem. Pepča velice trefně prohlásil: „To jsem zvědavej, jestli si dřív zlomíš nohu, nebo rozflákáš ten foťák!“ J Byl opravdu jen malinkatý kousek od pravdy, přesto mě jeho výrok pobavil a řekla jsem mu, že si ty jeho hlášky budu muset zapisovat… „No jo, to si sepiš, pak to můžeš nahodile slepit a udělat z toho blog!“ :-D

Naše děti jsou mořské potápky, Jeníka musíme z vody vyloženě tahat násilím, celký den je s brýlemi a šnorchlem pod vodou a sbírá vše živé, co najde. Já moři úplně nedůvěřuji, mám neustále pocit ohrožení v podobě žraloka, takže kamkoli plavu (respektive se spíš nechávám unášet na lehátku), dávám si neustále veliký pozor, aby za mnou byli ještě jiní lidé – to kdyby náhodou připlaval žralok, tak aby sežral nejdříve někoho za mnou a já stihla uplavat na břeh… ;-) Já vím, je to bláznivá fóbie, ale tak jako mi na letadlech vadí, že nemám pevnou půdu pod nohama, tak totéž mi vadí na moři – děsí mne jeho hlubiny a jakmile nedosáhnu na dno, jsou pro mne jeho průzračné vody synonymem pro nebezpečí a útok žraloků… :-D

Bydleli jsme v hotelu Fiesa, z něhož se za 15 minut dalo dojít přes pobřeží do centra městečka Piran. Chodníček stoupal nad útesy a vápencové stěny, až jsme se ocitli nad samým městečkem, v úrovni jeho historických hradeb, křivolakých úzkých uliček a podivných aromatických krámků. Děti ťapaly a asi tak deset minut se z jejich prostořekých tlamiček neozývalo nic jiného než: „Fůůůj, tady to smrdí!“ A měly pravdu – v pomalu se šeřícím městě se do jeho postranních zákoutí, kterými my s Pepčou tak rádi couráme, vlévaly z domů ven vůně připravovaných večeří a přítomností svých obyvatel oživlých domácností. V přímořských státech je to směs omamného jižanského koření, vonných olejů, eukalyptu, moře a pachu z ryb, ale i těžké vůně kvetoucích keřů, vůně vypraného prádla pověšeného na oknech do ulice… Miluji tuhle směs špíny a života, i když je to, co jsem zde popsala, opravdu spíš smrad než vůně, tak mně to voní. To, co si na cestování nejvíce užívám, jsou právě tyto rozličné vůně, které jsou typické pro každé místo – jinak to voní na Korsice, jinak ve Stockholmu, jinak ve Vídni a jinak třeba v Praze, všimli jste si toho? A baví mne pozorovat lidi, jejich zvyky a temperament, nejsem velký cestovatel, ale když už, připadám si jako voyeur – nejraději bych byla neviditelná a podívala se k nim domů, jak bydlí, co jedí, jak se spolu baví J Pozorování všeho a všemi smysly, to je pro mne největší lákadlo cestování… Mějte se také krásně, D :-D


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel pět a dva (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz