Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Včera jsem jela domů z práce dost vyčerpaná… Vůbec celý den jsem měla náladu pod psa a nemohla se z ní dostat – až navečer jsem se trochu oprostila od bezdůvodného splínu, asi pod vidinou postele, knížky a spánku. Mé plány však byly překaženy, místo knížky jsem se od půl dvanácté hodinu naháněla po zahradě s Taffáčkem…
Už několik nocí nás holky budí dost intenzivním štěkáním. V jednu hodinu, ve dvě, v půl třetí ráno… Několikrát jsem k nim vstávala a pátrala venku po nějakém nezvaném narušiteli – napadali mě dva alíci, kteří se k nám naučili před dvěma týdny chodit, protože cítili hárající Ginušku. My s Pepčou jsme z jejich nežádoucí přítomnosti u domu a na zahradě měli pramalou radost, všechny zídky i fasáda jsou dost znatelně označkované, na zahradě pak neustále uklízím po cizích psech, a to mi fakt vadí. Navíc – když jsem ty nápadníky viděla, úplně se mě dotklo, že jako „zrovna tihle“ si dělají nároky na mou úžasnou Ginušku, že mají tu drzost… ;-) Ošklivější psy si prostě neumíte představit, jeden kříženec knírače s kdovíčím, druhý přerostlý velký pudl, bílý, a zrovna tohle plemeno je u mne na nejnižším stupni oblíbenosti, nelíbí se mi a nemůžu je ani vystát (mám k tomu důvod, nemyslete si… ;-). Tak tihle dva, jeden lepší než druhý, nám prolézají šprušlemi v bráně a štrádují si to u nás jako po parku. Myslela jsem si tedy, že to štěkání v noci mých holek upozorňuje na nějakého psího nápadníka někde venku…
Teď odbočím – před pár dny jsem vyšla na zahradu a toho bílého pudla jsem zahlédla asi tak sto metrů přede mnou, vesele si vykračoval někam dozadu. Tak jsem popadla koště a mazala za ním. Na konci zahrady máme zelený rybníček, plný žabince a listí, moc hezké divoké jezírko, kde sem tam plavou kachny a od souseda přiběhne ondatra… Do této vodní lázně s viditelnou rozkoší hupsnul onen pudl a plavil se… Pak vylezl a nadšeně se válel na zádech po trávě, hrabal pacičkami a byl evidentně maximálně spokojený. To už jsem byla vytočená k nepříčetnosti – jako by nestačil ochcaný dům, to zvíře si k nám zjevně přišlo jako někam do spa, vykoupat se a proplavat se! Vyhnala jsem ho pryč, pes letěl kosmickou rychlostí ze zahrady, ale myslím, že naše lázně využívá dál, lotr jeden…
Ovšem noční štěkání holek nejspíš nemohu přičíst psím narušitelům našeho klidu, ale úplně jinému tvorovi… Včera jsem tedy přijela z práce, venčila holky, ale vtom mi Taffa vzala čáru někam do zahrady. Ginušku jsem zavřela a v neblazé předtuše, kterou ve mně vyvolávalo Taffynčino zuřivé štěkání, ozývající se z temnot zahrady, jsem šla hledat baterku… Věděla jsem zcela jistě, že jedna byla u Honzíka v pokoji – nebyla tam. Ani další baterku jsem nikde v domě nenašla, a to jich naprosto určitě máme několik. Zákon schválnosti funguje, na to je spoleh… Zachránila mne až Pepčova čelovka, pohozená u jeho nářadí v garáži – měla jsem to na hlavě poprvé v životě, na sobě už pyžamo, přes něj mikinu, a v této parádě jsem se vydala do neproniknutelné tmy naší zahrady – snažila jsem se nemyslet na všechny nestvůry, které na mne číhají za všemi těmi stromy, a nechtěla jsem ani myslet na to, co je příčinou Taffynčina naprosto šíleného štěkání. Doklopýtala jsem černou nocí, mokrou trávou plnou slimáků a přes větve opředené pavučinami až na úplný konec zahrady, a tam jsem to uviděla – Taffy tak strašně štěkala na ježka :-) Nechci to ale zlehčovat, ježek je pro obě holky maximální úlovek, pro který by se klidně do krve servaly. Myslím, že mají jejich nočního dupání okolo našeho domu plné zuby a při takovém úlovku se vyventiluje tento nahromaděný vztek, a hlavně dostane průchod jejich silně vyvinutý lovecký pud… Taffy ježka nosila v hubě, pohazovala si s ním, po jeho dopadnutí na zem na něj ukrutně štěkala a zcela jistě se postarala o chvilku noční poezie pro všechny naše spoluobčany… Naše honička byla opravdu groteskní, jakmile jsem se k Taffy přiblížila, nasadila rychlost a odlítla na opačný konec zahrady. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív, ale až když jsem jí, maximálně vyčerpaná, rezignovaně dala povel „Lehni!“ – Taffa skutečně zalehla a já mohla na ježka hodit kbelík. Na noc jsem ho v něm ubytovala v popelnici na bioodpad, aby neutekl, a ráno ho odvezla hodně hodně daleko od naší vesnice ;-) Je to už tak pátý či šestý vystěhovaný letošní ježek. Nevím, že nemají rozum a neustále k nám cestují…
Včerejší večer se mi tedy ubral úplně jiným směrem, než jak jsem si představovala, ale holky v noci neštěkaly, tak jsem vlastně ráda, že jsem asi odstranila příčinu našeho každonočního zpestření. Jinak chci ještě napsat, že toulání se v noci po zahradě, když Pepča není doma (byl v kině, když já jsem musela do práce, dětičky si pak užívají prázdnin u babičky), je opravdu veliký zážitek… Zejména po dešti, kdy odpařující se voda zahalí do mlhy úplně vše a vidíte tak dva metry před sebe… Když jsem byla malá, viděla jsem horor, v němž s mlhou připlouvala loď plná mrtvých námořníků, kteří vraždili... Od té doby nemám mlhu ráda, když jsem sama, a dobrovolně se v ní nikde netoulám. Díky Taffynce jsem si splnila bobříka odvahy, ještěže ty mé holky mám! :-)
PS: Pár fotek Pepčova potápění ve Slovinsku, fotila jsem ho potají a přijde mi komický :-)))
 |  |  |  |
| Copak je to za podivného mořského tvora...? ;-) | ...to není tuleň, to je můj Pepča! :-) | Lovecký pud má jako holky silně vyvinutý ;-) | ...ovšem kde ten úlovek je, že? ;-) |
