Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 101 aneb Klubová výstava 2011

Již na jaře jsem se rozhodla, že úplně vynechám výstavy do té doby, než uděláme nějaké zkoušky (výcvik považuji u rottweilerů za mnohem důležitější než běhání v kruhu na výstavách, byť je pěkné předvedení psa také veliké umění). Vystavování je náročné časově (kolikrát jsem už vstávala třeba i ve tři hodiny ráno, jen abych včas dojela na místo a měla rezervu pro případ sněhové kalamity, zácpy či dalších nepředvídatelných jevů), finančně (vstupní poplatek na mezinárodní výstavu v Česku činí průměrně 700 Kč do první uzávěrky, za dva psy je to už víc, a s výdaji na cestu to je celkově dost drahý špás) i organizačně (děti musíme „udat“ babičkám, pokud manžel nemůže být doma s nimi, a já si zařizuji volno v práci iks měsíců dopředu). Vystavování je prostě u mne složitý proces dlouho před samotnou akcí, natož pak když nadejde den „D“.

Příchod dne „D“ v případě Klubové výstavy RKČR 2011 byl u mne nejistý už od začátku. Na výstavu jsem zamýšlela jet nikoli jako vystavující, ale jako divák, neb jsem si chtěla show užít a jen se bez nervozity popásat pohledem na předváděných psech. Nakonec, a to zcela na poslední chvíli, jsem se rozhodla, že pojedu a že vystavím Gin – obě jsem předvádět nechtěla, zkoušky ZM jsme složily týden po druhé uzávěrce, takže na Klubovku mi pro obě holčičky vycházela tatáž třída. Los připadl na Gin, neboť Taffy mi začala línat, a dobře jsem udělala – Tafoušek ztratil téměř všechnu podsadu a nebyla by ve výstavní kondici, musela bych ji stejně nechat doma...

V sobotu ráno jsme se u nás sešly s Hankou a vyjely vstříc novým zážitkům. Hanka jich měla dost už jen během cesty se mnou, protože mně bylo pod vlivem léků na páteř tak špatně, že jsme musely stavět a já rozdýchávala nevolnost, mdloby a – tedy tak jsem se alespoň cítila – totální selhání životních funkcí ;-) Nakonec jsme v pořádku dorazily na místo, já zelená z nevolnosti a Hanina zase ze mne – opravdu dvojice k pohledání. Po bouračce jsem dostala náhradní auto, a myslím, že jízda tímto stoletým korábem nám na barvě líček také nepřidala – toto auto, zvláštní hybrid Citroenu (podle předku auta) a Peugeotu (tento symbol zdobil naopak kufr) – už podle všeho zažil Napoleona a my s Hankou jsme se jízdou v jeho útrobách zamýšlely nad tím, zda nedojde opět k velkému třesku... Za nějakou dobu jsme si sice na skřípání, bouchání a praskání zvykly, ale stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že nám každou chvíli odpadne kolo, vypoví motor či selže něco podobně podstatného pro jízdu. Ginuška vzadu v kleci ani nedutala a myslím, že jí byly mé fobie úplně ukradené – hlavně že jede s námi na výlet, navíc když Taffy zůstala doma, že? ;-)

Když jsme parkovaly, všimla jsem si vzadu za parkovací plochou bílé pásky – lekla jsem se, že právě to bude výstavní kruh... Naštěstí mé obavy se ukázaly jako zcela liché, za parkovištěm byl jen vymezen prostor pro venčení. Využily jsme jej tedy a Ginuška vzorně vykonala potřebu. Myslím, že pak přesně v tom stál s autem Jirka Rejzek ;-)

Po důkladné veterinární kontrole (pan doktor skutečně zjišťoval, zda je Gin zdravá, kontroloval nejen její očkovací průkaz, ale i její oči a celkový projev. Se slovy „Ty jsi zdravá, viď?“ nás vpustil do areálu fotbalového hřiště, kde se výstava v Probluzi konala. Dlouho jsme na výstavě nedostaly tolik reklamních drobnůstek, jako na klubové výstavě, a nikde jsem dlouho neviděla tak pěkné ceny pro vítězná místa v každé třídě – odměnou byly moc hezké poháry a nějaký další dárek; my jsme dostaly šikovnou tašku, určitě ji využiji na ty spousty psích potřeb, které s sebou neustále vozíme, a to ať jedeme kamkoli ;-)

Na tuto výstavu jsme táhly pro Gin klec a pro nás křesílka – většinou nevozíme nic, a chybí nám to, tak teď jsme to pro změnu celý den nepotřebovaly, křesílka stála spolu s klecí celý den u kruhu úplně zbytečně... Když jsem odpoledne sundávala z klece potah a vyklepávala z něho ptačí hovínka, byla jsem opravdu štěstím bez sebe... ;-)

Výstava začala včas, kruh byl nádherný, diváci se okolo nemuseli nikde mačkat, pohodlně mohli vše sledovat i zpod zastřešených tribun. Zde jsem se většinu času krčila i já a snažila se tělo přimět k poslušnosti – kdybych ho mohla uplatit, jako že „Když mě budeš v kruhu poslouchat a nebude Ti špatně, koupím Ti masáž!“, udělala bych to :-) Gin jsem nemohla dát na předvedení někomu jinému, protože je na mne hodně fixovaná a dost možná by s nikým jiným vůbec nešla. Takže jsem nakonec nastoupila já a víc než na dobré předvedení myslela na jediné: hlavně se nepozvracet, to by ještě tak chybělo... Tento můj subjektivní katastrofický scénář se sice nenaplnil, ale došlo k jiné nepředvídatelnosti – Ginuška je magor do míčků, a bohužel jí neunikli kluci hrající vzadu na hřišti fotbal. Žiži táhla za nimi jak blázen, nedala se usměrnit a já věděla, že to moc nemá cenu. Nechci do vystavování zapojovat poslušnost, nechci tyto dva světy míchat, jsou to podle mne oddělené věci, v kruhu by se měl pes chovat jinak než při práci. Čili Gin koukala jenom za fotbalovým míčem a já se ji snažila usměrnit tak, aby se na ni dalo aspoň trochu koukat. V pohybu, který má neskutečně krásný, lehký a ladný, by se za ni dal připojit pluh a orat s ní pole... Takže mám další zkušenost a ponaučení, na co se zaměřit.

Double handling mi nepřišel přehnaný, ale přiznávám, že jsem neviděla úplně vše, chodila jsem Gin venčit a mohlo mi leccos utéct. Pan rozhodčí považoval za nejčastější problém při vystavování zuby, já s ním souhlasím a myslím, že na to je třeba zaměřit se od štěňátka a cvičit to denně, hodně odměnek a mělo by se povést. U některých psů se mi opět nelíbil příliš tmavý pigment, je to podle mého názoru příznačný rys především jedné chovatelské stanice, stejně tak jako jiné mají své typické znaky, již jdou sem tam vysledovat – nezapřou se například harmoničtí drobnější jedinci Terezského dvora či statní psi s krásnými hlavami Lib-Vachu.

Klubová výstava byla spanilou jízdou zejména právě zmíněné chovatelské stanice Terezský dvůr, psi byli nejlépe předvedeni a všichni byli velmi vyrovnaných kvalit. Vítězný pes, Klubový vítěz Arnie Martinik, je v každém případě nádherný, leč na můj vkus příliš zkrmený, už se dívám na psy asi jiným pohledem, říkám si, jak asi pracují a zda vůbec, protože u plemene rottweiler je stejně důležitá pracovní povaha jako splnění exteriérových požadavků. Podle mne jen takový pes, který nevykazuje příliš mnoho exteriérových vad a je současně i pracant, je obohacením chovu – zjednodušeně řečeno :-) Takže přeji pejskovi hodně pracovních úspěchů, aby dokázal, že i exteriérově úžasný pes může být i skvělý v jiné oblasti a že je možné skloubit krásu se sportovní kynologií! :-)

Klubová výstava pro mne byla i milým setkáním s lidmi, které jsem doposud znala jen virtuálně – zdravím tímto jmenovitě Lenku, Evu, ale i třeba Lídu :-) Popovídání s kamarády mi pomáhalo zapomenout na můj ne úplně dobrý zdravotní stav, a i když se řešil třeba zase problém nominace na MS, všechny diskuze proběhly v klidu, prostě výměna názorů mezi přáteli. Moc poděkovat musím Hance – za to, že mě na výstavu dovezla i odvezla, že byla připravená převzít během vystavování Ginušku, kdybych to já už nezvládala, a že se prostě o mne postarala, je to můj anděl strážný :-) Divím se jí, že sedne se mnou ještě vůbec do auta, neboť já ta dopravní neštěstí vyloženě přitahuji...

Poslední poznámečka – jak Eva F. psala na drbárně o protékajícím záchodu, tak já jsem s ním měla také zážitek... Mobilní WC bylo obsazené, na poslední volné se řítila malá holčička s maminkou, tak jsem je jen požádala o kousek papíru a že půjdu na kamenný záchod. „Uf, plná mísa, to asi nezvládnu, je mi zle...“ Odvrátila jsem od toalety oči a spláchla... To jsem ovšem neměla dělat – ze záchodu se zvedla vlna plná splašků a zkropila mi džíny od kolen dolů. Panicky jsem to venku u umyvadel drhla a okamžitě jsem měla pocit, že mě sežerou všichni bacilové světa, že mi z nohavic infikují celé tělo a že ty rifle ze sebe asi strhnu... Přežila jsem. Přežila jsem i divoké předvádění Ginušky, přežila jsem i cestu naším propůjčeným vozem a nostalgicky vzpomínala na mé milované autíčko. Na to, jak mi u něho před pár dny Natynka drze sdělila „Máš to jako prase, viď?“ (ano, měla jsem to „jako prase“ ze stop a bohužel jsem si lehkomyslně nahlas zalamentovala před mou dcerkou, která má ouška stále nastražená ;-). Když jsem pak dostala půjčené náhradní auto, Natka pro změnu zahlásila: „To máme ale ošklivé auto!“ Hm, je to dračice malá, ale měla pravdu...

Tak se mějte všichni hezky a na viděnou v Probluzi za dva týdny ;-)

PS: Za fotky moc děkuji Hance www.hargulak.com :-)


Zola Bára Horký dech a Bonna Bounty TDIra z KoralkyDolli z Rýchorských vrchůFred od Syrůvky
Zola Bára Horký dech a Bonna Bounty TDIra z KoralkyDolli z Rýchorských vrchůFred od Syrůvky

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel čtyři a pět (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2023 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz