Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Z práce se obvykle vracívám domů kolem půlnoci, a přestože se těším na rodinný krb, útulno naší domácnosti a pohodu po dni plném stresu a napětí, zpravidla mne doma čeká opačná realita. Jen přijedu k bráně, vyběhne mi naproti hladový Krtek (náš kocourek :-), který i kdyby se umňoukal, nebude vyslyšen a nezbývá mu, než si pod vousky žbrblat „Kdo si počká, ten se dočká... Kde se ta blonďatá zase courá?!“. Po vstoupení do chodby poklidím rozkopané dětské i manželovy botičky, pověsím poházené prádlo a mířím do kuchyně.
Mé minulé antré však bylo jiné než ta předchozí... Daleko silnější...
Jen co jsem otevřela dveře, dostala jsem ránu – tak strašné octové aroma, které vládlo naší kuchyni, si neumíte představit. Když jsem se trochu nadechla a do plic se mi z těch výparů podařilo vyselektovat minimum kyslíku nutné k přežití, začala jsem si uvědomovat výjev, který se mi odehrával před očima – manžel poletoval za pultem jako motýlek, rozradostněn z mého návratu a evidentně rovněž ze svého počínání doma. Už mi to začalo docházet – ten zápach a ta spoušť v kuchyni znamenaly jediné – Pepča se rozhodl vzít jídelníček do svých rukou a jal se nám uvařit...
„Co to je???!!!“ vydechla jsem se naprosto bezmocně, když jsem v mrákotách přistoupila k mému drahocennému muži a mezi tím vším špinavým nádobím a nejrůznějšími surovinami poznala i jakousi žlutavou omáčku. Popravdě – ona omáčka se rozprostírala v podstatné části naší kuchyně, jen o málo menší množství než v rendlíku jí bylo na zemi, v již prapodivném stadiu zašlapanosti a ulepenosti...
„To je Vejce Benedikt, Lásko!“ odvětil mi téměř dojatě manžel a gestem mi pokynul k otevřené kuchařce Zdeňka Pohlreicha. Na obrázku v knize sedělo blanšírované vejce pod kapkou holandské omáčky, vše krásně upravené a vypadající skvěle. Od nastylizované gurmánské fotografie jsem se vrátila zpět do reality, mezi tunu špinavého nádobí a zdrclou podivnou omáčku.
„Já to ale jíst nebudu, neděláš to, doufám, i pro mě?!“
„To nevadí, já si dám sám.“ A jak pravil, tak udělal – zatímco já jsem se z bitevního pole naší kuchyně přesunula konsternovaně do obýváku a bezduše koukala někam do dáli (tzv. doblba ;-), manžel dokouzlil své veledílo a během chvilky se vedle mne usadil. Na talíři měl něco, co se skutečně podobalo obrázku z Pohlreichovy kuchařky, nicméně nevím, jestli i chutě byly stejné. Pepča si pokrm neodbyl, dokonce se jej i ozdobil petrželkou, kterou ale jako první sundal a dal stranou na talíř (na jídle tedy byla evidentně pouze proto, aby mne dostalo jeho estetické ztvárnění ;-). Už mi bylo jasné, k čemu byla v kuchyni ta baterka – Pepča nebyl líný a vyzbrojen baterkou se vydal na zahradu do skleníku pro čerstvou petrželku. Obdivuhodné, opravdu žasnu, mám manžela netušených schopností... Jindy abych ho ven pro něco vyháněla, ale jak jde o zápal vlastní kuchařské tvořivosti, není mu zatěžko pochodovat v noci ve tmě s baterkou po zahradě a pídit se ve skleníku po bylinkách. Úctyhodné... ;-)
Zatímco manžel pojídal svůj výtvor, já jsem se trochu oklepala z předešlého šoku a šla se realizovat do kuchyně. Můj proslov o tom, že když vařím, dbám taky na to, abych měla okolo sebe uklízeno, tj. špinavé nepotřebné nádobí dávám do myčky a sem tam například setřu zbytky surovin povalující se po lince, ponechal manžela naprosto netknutého a pán tvorstva mi dal jasně najevo, že když on vaří, je nad nějaké špinavé nádobí absolutně povznesen...
Na Štědrý den děláme na večeři steak z tuňáka – v zápalu kuchařské vášně po zkušenosti s Vejcem Bernard, vlastně Benedikt ;-), mi Pepča oznámil, že letos bude steak chystat on. Dětičky byly u babičky na podzimních prázdninách, a tak mi manžel nabídl, že ten steak cvičně uvaří jeden den, až se vrátím z práce. Proti tomu jsem nic nenamítala, ryby nemám ráda, ale tuňáka bych mohla v neomezeném množství. Musím uznat, že Pepčovi se jídlo vážně moc povedlo, kouknout můžete na jedné fotce :-).
Ty další jsou mé amatérské snímky holčiček při naší večerní siestě – holky milují ležet u mne, když žehlím nebo něco vařím. Jsou trpělivé, vědí, že něco dobrého dostanou, a sem tam při tom čekání i klimbají, nebo dokonce usnou :-).
Přeji vám krásný podzim, nám už tradičně okolo domu osvěcují noční temnotu bubáci z dýní, chodí se k nim bát lidé z vesnice, dneska mi jedni sousedé říkali, jak se na naše bubáky už těšili. Podzim je plný mystiky, koření a těžkých vůní, miluji tohle období ponořené do mlhy a utopené v barevném listí... Krásné dny, D :-)
 |  |  |  |
