Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 116 aneb Papáníčko, matláníčko ;-)

Dnešní dopoledne jsem se v myšlenkách musela vrátit pár let zpátky, kdy byly děti malé a začali jsme s příkrmy a prvními jídly. Dnes ráno jsem totiž mé malé smečce s velkou slávou naservírovala první „normální“ jídlo. Měla jsem strach udělat jim kaši ze syrového masa, protože jsem ho nechávala namlít už v pátek, a tak jsem umíchala kaši pro štěňátka se štěněcím mlíčkem. Malí nezbedové nezklamali, zvědavě se na misku vrhli a okamžitě objevili, že je v ní něco dobrého k papání. …někteří z nich však do nového zážitku skočili rovnýma nohama, a to doslova. Z povzdálí jsem je pozorovala přes objektiv fotoaparátu, a když jsem viděla, s jakou rozkoší do misky nakročila Růžová a s jakou hbitostí tam za ní hupsnul Sorbon, ani jsem se nezvedla, abych něčemu zabránila. Nemělo to smysl… Jen jsem fotila a trnula a žasla a konsternovaně zírala na tu spoušť, která v chodbě okolo misky vznikala. Černé kožíšky dostávaly melíry z kaše, hnědé tlamičky zmizely pod vrstvou mléčné hmoty a lepivé ťapičky nechávaly otisky všude, kam dopadly. Štěnda mě mají ráda, s chutí mě okusují nohy a vše, na co dosáhnou, takže jak jsem tak ležela na zemi a fotila, sem tam nějaký rarach přišel na pomazlení ke mně, ulepenou hubinkou mi útočil na nohy, ruce i oblečení, takže když jsem se po pár minutách zvedla, abych poutírala načůrané loužičky, které také velmi rychle na podlaze přibývaly, přilepila jsem se okamžitě na zem. Prokličkovala jsem tedy mezi malými divochy, kteří mě jako správní ocásci okamžitě následovali, a šla si nejdříve umýt nohy. Pak jsem se vrhla na tu spoušť, štěnda zbavila jen toho nejhoršího, neboť jsem správně předpokládala, že si je umyje Taffynka. Doufám, že se štěníci do budoucna budou více věnovat papání než koupání se v něm, měsíc s malou likvidační četou bude jistě zajímavý :-), už se těším šestkrát denně na ten malý (resp. spíš velký :-) prasečinec, který okolo toho bude. Ale nevadí mi to samozřejmě, i to k věci patří, hlavně ať malí nezbedové stále tak hezky rostou a získávají do života jenom to nejlepší.

Venku už jsme také byli, jsou to zvědavci, zatím ne tolik rychlí, aby se mi rozutekli, ale je mi jasné, že s přibývajícími dny a jejich zkušenostmi bude všechno daleko hbitější ;-), jen aby s námi spolupracovalo počasí a já je mohla brát ven pravidelně. Co se týče jejich pohybového vývoje, začínají být opravdu neposedi, například vyfotit je už je celkem dobrodružství. Včera jsem si je nosila po jednom do ložnice na postel, máme v této místnosti nejvíc světla. Jenže než jsem vzala do ruky foťák, štěndo bleskovou rychlostí radostně přihopsalo ke mně, aniž bych vůbec stihla použít techniku... Takže náš provizorní fotoateliér vypadal tak, že honem štěndo na druhý konec postele, honem do ruky foťák a honem zmáčknout spoušť. Z cca dvaceti vrácení štěňátka na místo jsem já udělala tak dva záběry, pochopitelně nic moc valné kvality. Párkrát mě divoši opravdu dostali, a to když se otočili na tlapinách a vrhli se opačným směrem – to jsem pak já skákala šipky za nimi a chytala je téměř na poslední chvíli před hupsnutím z postele. Po včerejšku je mi jasné, že v ložnici na posteli jsem je fotila naposledy, například Modrý, Růžová a Oranžová si za celou dobu ani jednou nesedli, abych je vyfotila, byla jsem z toho neustálého nahánění jich po posteli docela zpocená. Takže se omlouvám za nic moc kvalitu, ale já jsem ráda i za ty fotečky, co mám :-)

Tolik dnešní blog, zúžený na povídání o prvním gastronomickém zážitku naší malé smečky. Rodiče s dětmi se vesele plaví v mořských vodách omývajících starobylý Egypt, Pepča válčí s malamutíky na Vysočině, a jak správně konstatoval můj kolega Vojtík: „Ten Pepa je fakt zlatej!“ …a jak jsem pravila já svému muži už při více příležitostech: „Budu Ti sloužit až do smrti, lásko!“ ;-) O Pepčově statečnosti jsem Vojtíkovi vyprávěla v práci, do toho Pepča zavolal, Vojtík na něj halekal do telefonu a Pepča na jeho dotaz, jak to zvládá, se strohostí sobě vlastní odvětil: „První dva dny jsem byl teda pořádně nasranej…!“ :-) A když jsem Pepčovi přetlumočila pozvání na oslavu Vojtových narozenin (a přemýšlela o tom, kdo nám pohlídá děti naše i ty psí), Pepča mě usadil slovy: „No co, na oslavu půjdu já a Ty budeš hlídat!“ :-) Takže taková je pohoda u našeho rodinného krbu, z Pepči se stal nucený cestoval mezi Prahou a Vysočinou a já už teď přemýšlím, co udělám, abych to vyžehlila… :-) Mějte se krásně! D :-)


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel pět a čtyři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2022 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz