Minulý týden se u nás stala jediná důležitější událost, a tou byla kontrola poradkyně chovu, Radky Flášarové. Pokud zase někoho napadne, co je v tom za postranní úmysly, že mám poradkyni chovu z Moravy, tak mám jednoduchou odpověď – není v tom vůbec nic :-). Jen když jsme měly po bonitaci ve Štěpánově, kterou Radka organizuje, ptala jsem se jí tam na záležitosti ohledne krytí, štěňátek atd., a tak jsem ji rovnou požádala, zda by mohla být naší poradkyní chovu právě ona.
Radka přijela na kontrolu v sobotu a já si myslela, jak nemám všechno nachystané… No ano, neměla jsem ;-) a během sepisování formalit mě jako správnou puntíčkářku hryzalo špatné svědomí. Nicméně i tak jsme všechno s Radkou zvládly vyplnit a štěňátka dostala, myslím si :-), moc hezké hodnocení – „výborný vrh, kamarádská a hravá štěňátka, krásné hlavy a tmavé oči“. Měla jsem z návštěvy moc dobrý pocit a při dalším vrhu, pokud se vše podaří, budu již nachystaná lépe, slibuji! ;-)
V tomto blogu bych se chtěla pozastavit nad jednou věcí, nad kterou poslední dny a týdny celkem často přemýšlím. Mít štěňátka – zní krásně a jednoduše, ale není na tom jednoduchého vůbec nic, a to počínaje úplně vším, i výběrem fenky, kterou by člověk chtěl jednou uchovnit. V případě rottweilerů v ČR jsou pravidla chovnosti nastavena poměrně přísně a není vůbec snadné psa uchovnit, zejména začíná-li člověk od nulových zkušeností a v podstatě je na vše sám. Než totiž takový nováček zapadne mezi zkušené kynology, kteří poradí a na které se bude moct obrátit v případě potřeby, trvá určitou dobu, za kterou se už dá napáchat spousta chyb… Mluvím o sobě, myslím, že jsem hodně věcí pokazila jenom i proto, že jsem okolo sebe moc těch správných lidí neměla, a až když jsem načerpala nějaké ty zkušenosti, viděla jsem, co vše jsem udělala špatně. Ale nechci si sypat popel na hlavu, to vše je život, vývoj, poznávání svých možností a nových lidí – pár jich zůstane a většina si jde za svým. Jsem ráda, že i tak přes všechny mé chyby se mi povedlo obě holčičky uchovnit, udělat s nimi kus práce, a ještě jsem přitom získala pár moc fajn lidí, o nichž jsem přesvědčená, že mi zůstanou i dál. Nevím, jestli dává to, co se zde snažím napsat, alespoň trochu smysl…
Další překážky jsou na budoucího chovatele nachystané v podobě výběru správného krycího psa, zabřeznutí fenky, zvládnutí porodu a příchodu štěňátek na svět. Jakmile jsou zdravá a živá venku, je jako by vyhráno. Ale opět je toto jen další z dílků skládanky, která do sebe úplně zapadne až někdy v budoucnu, tehdy, když se chovatel přesvědčí, že jsou štěňátka u těch správných lidí a daří se jim dobře. Právě výběr těch správných páníčků je podle mne veliká zodpovědnost a koho napadne, jak je to krásné mít štěňátka, vůbec si neumí představit tu práci, která okolo nich je, když na nich člověku záleží, a to mnohdy složité jednání s lidmi, kteří se o pejsky ucházejí… Myslím, že právě jednání se zájemci o štěňátka mi hodně dalo – naučilo mě za ten krátký čas být svým způsobem uzavřenější a nekompromisnější, jakmile cítím, že něco není v pořádku. A naopak se snažím nepřenášet tuto mou „mateřskou“ ostražitost a nedůvěru vůči těm, kteří mají upřímný a seriózní zájem. I když – když si teď vzpomenu na jednání s majiteli štěňátek, které jsem vybrala – od začátku byli jiní, rozumní a milí, vlastně se hned od ostatních odlišovali. Třeba tím, že se představili, napsali něco o sobě, aniž bych to z nich musela složitě páčit, a chovali se slušně a otevřeně. Velké množství zájemců šlo pouze po ceně, na takové chování jsem se během těchto pár týdnů také naučila reagovat, ale je mi s podivem, jak si někteří lidé myslí, že mohou jednat. Vím, že mě má profese v mnohém ovlivňuje, ale když někdo například neumí ani napsat oslovení, slušně se rozloučit a podepsat se, je to pro mne vizitka buď úplné hlouposti (a rotvík není plemeno pro hloupé lidi, nemá-li to skončit jako v mnoha nešťastných, mediálně nechvalně proslavených kauzách), nebo arogance – a chce-li mít někdo štěňátko ode mne, vychovávané s největší péčí a láskou, vedené k sebevědomému a zdravému pejskovi, s tímto prostě u mne nepochodí. Uznávám, že mám jenom pět štěňátek, a tak jsem si mohla více vybírat a „vymýšlet si“ (ale dělala jsem to pro ty malé chlupáčky, pro něž chci jen to nejlepší), asi by mne situace donutila chovat se jinak, když bych jich měla deset, dvanáct apod. a hrozilo by, že mi zůstanou doma… Chovatel je prostě v nelehké situaci a aktuálně ji musí s ohledem na štěňátka i sebe vyhodnotit a vyřešit vše tím nejlepším způsobem.
Na členské schůzi RKČR se řešil návrh ÚPCH, paní Olgy Vítkové, na zavedení namátkových, tzn. neohlášených návštěv u těch „chovatelů“, na které se množí stížnosti pro neadekvátní podmínky, v nichž štěňata odchovávají. Je mi líto, že se nepodařilo tyto namátkové kontroly vyřešit tak, aby k nim docházelo – myslím, že nemá-li údajný chovatel tolik zodpovědnosti, aby štěňátka udržel v čistotě a správných podmínkách, měl by mít Klub prostředek, jak zakročit. Je mi líto jednak pejsků, kteří mají takovouto „péči“, ale i majitelů, kteří si štěně z takovéhoto chovu vezmou – myslím, že správná péče v prvních dvou měsících u chovatele je nenahraditelná a její nedostatek může psychický i fyzický vývoj pejska nenávratně ovlivnit.
Mít štěňátka je sice krásné, ale opravdu náročné, vyžaduje to velkou dávku zodpovědnosti a morálky, aby člověk vše zvládl tak, jak se na správného chovatele patří. Dnes vím, že jsem neměla ani tušení, do čeho jdu, ale myslím, že se zatím vše podařilo, jak jsem doufala – a zda to je opravdu tak, potvrdí až další život mých malých chlupáčků s jejich páníčky – všem jim budu držet pěsti, aby to tak bylo! :-) Mohu jim v každém případě zaručit, že jim budu kdykoli k dispozici, ať půjde o výchovu, výcvik či cokoli dalšího. Pěti mými prťousky se počet mých dětí zvýšil na sedm, a doufám, že tento počet bude mít vzestupnou tendenci! Mějte se krásně, D :-)
PS: Na fotkách Míša, můj nejspolehlivější pomocník se štěňátky, jemuž chci tímto moc moc poděkovat! :-) …a jeho úžasná Anetka :-)))
![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
Dobrý večer,velice ráda čtu Vaše blogy...někdy se nasměju,někdy mě nutí do přemýšlení,ale tenhle mi mluví z duše!!!Moc hezky napsáno...vše je pravda, alespoň i já to tak mám....z prvního vrhu jsem odmítla nakonec štěňátko prvním zájemcům dát a našla jinou budoucí majitelku a jsem za to své rozhodnutí velice šťastná.....škoda,že to takhle jako u Vás nefunguje všude....ubylo by na světě smutných, týraných pejsků...naštěstí mám za kamarády spoustu chovatelských stanic,kde to právě takhle krásně také funguje,takže vlastně záleží už jen na lidech od kud si pejska vezmou a komu dají šanci chovat dál ...zda dobrému nebo špatnému chovateli....moc Vám fandím a těším se zase na další blogík :-) S pozdravem Olga