Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 128 aneb Aprílový den

Když se daří, tak se daří – i takový by mohl být název tohoto blogu. V neděli jsem byla na Mezinárodní výstavě psů v Českých Budějovicích a obávám se, že na ni jen tak nezapomenu… Samotný den byl pěkně vypečený od prvního momentu, kdy jsem otevřela oči. Vzhledem k množství akcí, které podnikám, pomalu přestávám spát. Mobil mě v neděli budil okolo páté ráno, nejdříve jemně a s citem, po chvíli už ale notně neuroticky a vyloženě si koledoval o to, že jím mrsknu do opačného rohu místnosti. Neudělala jsem to, neboť mi i přes mou rozespalost došlo, že by mi chyběl, jen co bych se vyhrabala z peřin. S přemáháním jsem tedy ukončila jeho spílání a úplně automaticky, bez přemýšlení o tom, zda bych ještě aspoň pět minut nemohla ležet, jsem se vypotácela. Věděla jsem, že když to hned neudělám, tak už nevylezu vůbec, protože bych okamžitě upadla do bezvědomí…

Automaticky jsem tedy absolvovala kolečko koupelna, pejsci, kuchyně, pejsci a auto. Ginuška se spokojeně uvelebila na svém místě a Tafoušek se zdekoval k sobě do pelíšku. Dvě minuty po sedmé jsem byla podle domluvy ve Vlašimi u Hanky a společně jsme se vydaly vstříc zážitkům, které se nám neděle chystala uštědřit.

Ten první nás potkal kousek za Táborem – za námi Volkswagen známé barvy a rozměrů. Že by Rejzek? Byl to Rejzek :-) Věděli jsme, že se v Budějovicích uvidíme, ale že takhle brzy, to jsme nečekaly. Po chvilce předjíždění se stal z naší společné cesty tak trochu závod – my jsme sice jely svižně, ale v pohodě. Zato Anaco se řítilo kosmickou rychlostí a povlával za nimi přívěs s pejsky. Původně jsme si s Haninou říkaly, že ho jen předjedeme, zatroubíme, mávneme na sebe a ujedeme. To by ale Jirka nesměl být ješitný chlap ;-), a tak nás stíhal, jako by měl Porsche a o přívěsu jako by ani nevěděl. Těsně před Budějicemi nás nakonec předjel, zůstala za ním žhavá čára a před ním prudká zatáčka označená varovnými šipkami. Když jsem viděla, jak tam závodní formule Anaca zmizela, udělalo se mi trochu špatně a přešlo to, až když jsme i my zatáčkou projely a nikde v příkopu jsme nikoho nezaznamenaly.

„Jezdíš jako prase!“ halekali na sebe svorně Hanka s Jirkou, když jsme zastavili před výstavištěm a platili lístky za parking. Pak jsme se dozvěděly, že onu zatáčku jelo Anaco jen po dvou kolech, hafani v přívěsu asi museli mít zážitek… Zaparkovali jsme pak vedle sebe a šli venčit pejsky a obhlídnout terén. Budějovice mám moc ráda a výstavy tam navštěvuji už dlouho (jezdila jsem tam už s malamutíky). Leč nikdy jsem ještě nebyla v novém pavilonu T1, kde byl umístěn i kruh, ve kterém měli být rotvíci. Chtěla jsem napsat „vstoupily jsme“, ale nebyl by to ten pravý výraz. Takže jinak: „vmáčkly jsme se“ mezi mraky lidí se psy a šly hledat náš kruh. V hale nebylo k hnutí, kruhy malinkaté a už předem jsem si říkala, jak tam asi budeme běhat…

Před námi bylo v kruhu 67 psů, takže bylo jasné, že na výstavišti strávíme pěknou chvilku. Naštěstí jsme se po sobotě opět setkali se Zuzkou Marthalerovou a jejím Martinem, a pořešili jsme, jak na výstavě – Zuzi je totiž, co se sportovní kynologie týká, mistr mistrů, nicméně v Českých Budějovicích měla svou výstavní premiéru :-). A tak jsme vyzkoušely u Olexe a Šárinky zuby, postoj a poutání, vše bylo OK a Zuzi s Martinem pak korzovali mezi davy lidí se svými čtyřnožci a myslím, že byli u vidění, zcela evidentně tak trochu v úžasu vstřebávali pro ně neznámý svět a jeho atributy.

Jedno z mých drahocenných štěňátek, Abbynka, bydlí s paničkou kousek od Budějovic, a tak se na nás na výstavu přijely podívat, jak jinak než i se Simčinou sestřičkou Gabčou. Abuška je nádherná, pochválil nám :-) ji i profi-team Anaca a já se dmula pýchou. Abuška má krásnou hlavu, Jirka Rejzek prohlásil, že ji bude mít ještě krásnější než Tafuška, a ta ji má tedy moc pěknou. Abbynka zatím ale vypadá i ve všech dalších ohledech super, tak uvidíme :-). Gabča by si mohla pořídit cateringovou firmu, dovezla úžasné buchty a chlebíčky, děkujeme!!! :-).

Konečně se blížila doba, kdy výstavní kruh opouštěla jiná plemena a měli nastoupit rotvíčci. Po zdlouhavém půldni posuzování najednou ale, jako by pan rozhodčí Řehánek nabral na tempu. Volala jsem hned Zuzce Marthalerové, aby vzala Olexe a honem přišla. Minuty ubíhaly, jedna třída následovala za druhou, a Zuzi nikde. Olex měl nastoupit ve třídě otevřené, pan rozhodčí už ji vyhlašoval, Zuzi s Olexem v nedohlednu, a tak se začalo bez nich. Znovu jsem se Zuzi telefonovala: „Jojo, už jdu…“ Potkala jsem ji při vstupu do haly, když jsem si šla pro Gin. Svou třídu už nestihli, ale pan rozhodčí slíbil Olexe posoudit na závěr. Byla to pro Zuzi veliká smůla, protože Olex se panu rozhodčímu moc líbil a litoval, že už mu nemůže zadat titul. Myslím, že to Zuzce bylo celkem jedno, jak už jsem dnes napsala – ona je závodnice a výstavy jsou jí naprosto cizí. To bylo totiž patrné úplně na všem – když jsem viděla Zuzi v kruhu, chvilku jsem váhala, jestli vidím správně… ;-) Když jsme během dne nacvičovaly výstavní postoj a Zuzka třeba měla na výstavu úplně nevhodné vodítko, ukazovala jsem jí, jaké by měla mít. „Chceš půjčit to moje?“ ptala jsem se. „Nene, já mám ještě jiné.“ Když jsem tedy to jiné vodítko viděla, málem mi vypadly oči – Zuzka přivedla pejsky na nejdelším vodítku, co kde mohla najít, ale uznávám, že se do něho motala tak nějak přiměřeně. Ovšem celková její vizáž byla úžasná, působila na mne jako mimozemšťan – na sobě vyloženě sportovní outfit (vypadala, jako by zrovna skončila na cvičáku :-), na hlavě čelenku proti špatnému počasí, samolepky s výstavním číslem tak nějak pomuchlané… Myslím, že i pan rozhodčí na ni koukal jako na úkaz, protože jí položil jednu otázku: „Vy jste na výstavě poprvé???“ :-)))

Když jsem se pak Zuzky ptala, kde byli a proč jim to tak dlouho trvalo, tak mi říkala, že prostě venčili, pak šli do auta, pak šli zase zpátky, pak se Zuzce slepily cedulky s výstavními čísly – a pokud to vše na vás dělá dojem totálního chaosu, nemýlíte se. Ovšem dodávám, že v chaosu jsme byli my, kdo jsme na Zuzku netrpělivě čekali v hale, ona však naprosto vyrovnaná, kouzelná a v pohodě – je to prostě roztomilý člověk, neumím to jinak popsat. A její Martin také – strašně se mi líbil jeho pohled, když okolo něho jela paní s dětským kočárkem. Jak asi tušíte, vzhledem k tomu, že to bylo na výstavě, byl kočár plný maltézáčků s mašličkami. Martin evidentně nic takového v životě neviděl, jak by také na cvičáku mohl. V němém úžasu konsternovaně zíral na ten kočár plný psíků a byl úplně stauf :-))).

Aby byla výstava zajímavá i pro mne, zabodovala jsem v kruhu i já. Povedlo se mi nějak moc stáhnout Žížalce obojek, takže se mi přímo v kruhu poblinkala. Já jsem byla po dlouhé době před výstavou nějak nervózní, překvapilo mne to, většinou už jsem v klidu. To blindění mě úplně dostalo, samozřejmě jsem neměla kapesníčky, takže jsem tam v panice honem něco sháněla a uklízela tu hromadu z koberce. No paráda. A aby toho nebylo málo, ruply mi ještě ke všemu kalhoty, když jsem se k té hromádce natráveného jídla sehnula (říkala jsem si už před nějakou dobou, že bych je měla vyhodit…). Sice to nebylo vidět, ale já jsem o tom věděla a byla jsem rudá jako rak. I přes celou tuto hereckou etudu, kterou jsme vystřihly – podívaná jak od opravdových profíků ;-) – jsme dostaly titul CAC a pak i res. CACIB, hurá :-).

Abych to shrnula – ráno honička do Budějic, pak čekání a lelkování na výstavišti, pak nenastoupení Olexe do kruhu, pak se totéž povedlo Jirkovi Rejzkovi s Mordem, když šlo o CACIBa, a tak už vyfásnul jen rezervního, no a ve finále mé slavné vystoupení s Ginuškou. Abychom den úspěšně zakončily, zastavily jsme se s Hankou na jídle. Mohlo nás napadnout, že v restauraci, kde sedí jen dva hosté, nebude vše v pořádku. Když i ti odešli a my dostaly jídlo, zasedla u vedlejšího stolu podivná skvadra – poobědvat s námi přišel kuchař v umolousaných kalhotách, ještě špinavější údržbář, číšnice a další podivný člověk. Hanka dostala syrové maso a já syrové brambory. Když k nám od talíře vstala číšnice a my jí sdělily naše dojmy z připraveného jídla, nabídla nám jako náhradu kafe. To už jsme neměly sílu, vypotácely se ze slavného Hotelu Sloup (vyhněte se mu!) a v pořádku dojely domů. Zážitků za jediný den jsme měly všechny tři víc než dost, ale je to fajn, život je někdy opravdu hodně zajímavý a člověk se aspoň nenudí ;-).

Krásné dny, D :-)

PS: Fotky Abbynky jsou od Hanky, děkuji! www.hargulak.com
 

Abbey :-)	Abbey :-)	Abbey :-)	Abbey :-)
Anty :-)	Anty :-)	Anty :-)	Anty :-)
Taffynka a její včerejší úlovek z vycházky...	...každý den čistí okolní louky od odpadků...	...většinou ale nosí pet lahve...	...holka moje šikovná :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a dva (např.: sedm)