Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 129 aneb Bobřík odvahy v Přelouči

Včera jsem zajela s Natálkou k rodičům na Vysočinu, kluci byli v Břeclavi na rybářských závodech, a tak jsme my s Naty měly doma dámskou jízdu – v sobotu jsme myly okna a v neděli jely na oběd k babičce a dědovi. První, co mi bylo sděleno, tak formou otázky s výčitkou to, zda už budu jezdit jenom na otočku, když už se i tak objevíme sotva jednou za dva měsíce… …a chvilku poté mi maminka řekla, že už ani na ten internet nic nepíšu… Ano, poslední dobou toho mám hodně, nějak se nabalují věci okolo pejsků a i další jiné akce, do kterých jsem nějakým způsobem zapojená. A co je tedy u nás nového?

Po téměř půl roce nicnedělání, respektive přípravy na štěňátka a starání se o ně jsme zase začaly cvičit. První trénink byl tak trochu zážitkem, čekala jsem, že to bude hrozné, nicméně jsem netušila, že až tolik… Holky byly sice nadupané energií a radostí, nicméně tak nějak žádná velká přesnost. Ovšem už po pár trénincích a pořádném zapřažení mých dvou dračic se mi povedlo jejich energii zkorigovat a rychle jsme oprášily to, co jsme se naučily za loňský rok. Je opravdu moc příjemné, že už můžeme navázat a nemusíme všechno dělat úplně od začátku, i když první stopičky jsme měly vyloženě štěněcí – myslím, že je lepší začít pomalu a bez chyb než zbytečně vyrobit problémy a ty pak odstraňovat :-).

Loni jsem jako úplně naše první zkoušky dělala s oběma holčičkami BH, tehdy v Mělníku (hlásím se na zkoušky zásadně podle toho, jak mám čas, nikoli podle rozhodčích či vzdálenosti cvičáku). Myslím, že loni to byl úlet, Gin je divoch a ještě jsme neměly vychytanou spoustu věcí. Rozhodilo ji třeba při nástupu označení výchozího bodu či štěkající psi v kotcích za námi. Já jsem poslušnost na vodítku začala, aniž by na mě byla Gin koncentrovaná, a tak jsem vyrazila já, pak mě předběhla Gin a srovnala se až po chvilce. Úplně nejzajímavější pak byla skupinka, kdy mi Žiži se zvědavostí sobě vlastní obhlížela každého ze skupinky. Už na vodítku to bylo příšerné, a tak jsem správně tušila to, co mělo následovat bez vodítka – nemýlila jsem se, Gin se chtěla mazlit a chvilku to i vypadalo, že se vydá k divákům sedícím a stojícím kousek od skupinky u chatičky, kterou mají v Mělníku na cvičáku. Bylo to totální fiasko a trapas a za celý loňský rok jsem se znovu neodhodlala si s Gin BH zopakovat. A tak jsme letos hodně oprašovaly poslušnost, pilovaly přesnost a zaměřily se zejména na průchod skupinkou.

Když jsem před cca měsícem Hance oznámila, že jsem vybrala termín zkoušky BH, trochu zapochybovala, jestli to není moc brzy. Mně se nezdálo, navíc další volný termín byl vzhledem k našim výstavám a ostatním akcím v nedohlednu. A tak jsme se prostě chystaly a domluvily si i trénink přímo v Přelouči. Jako obvykle jsme jely tak nějak intuitivně a strašně mě pobavila scénka, která měla dva aktéry – Hanku a náhodného kolemjdoucího v Přelouči. Cvičák jsme se totiž jaly objevit tak, že projedeme městem, a když na něj nikde nenarazíme, zeptáme se na cestu. Přelouč jsme tedy projely (a zjistily, že to není žádná vesnice ;-), a protože cvičák nikde, pozastavila jsem u chodníku, kde stál docela mladý pán, chystající se přejít. „Nevíte, kde je tady cvičák?“ zahalekala na něj Hanka z okna. Pán se tvářil nechápavě, což Haninu evidentně rozhodilo, a zeptala se tak, že mé srdce milovníka českého jazyka krvácelo – „Psi! …cvičit!“ Psi, cvičit?! Seděla jsem štauf z této analfabetické formulace, ale pán, asi taktéž v šoku, konečně pochopil a nasměroval nás úplně nazpět. V autě jsem pak dostala záchvat smíchu z Hančina rétorství a ta, zrudlá až po uši, mi něco odsekávala v tom smyslu, že běžný smrtelník neví, co je to „cvičák“ :-)))

No, jestli jsem se já Haňuli chvilku posmívala, odplata za mou škodolibost přišla vzápětí – ZKO Přelouč je plácek schovaný za starým koupalištěm vedle Labe. Místní prý chodí na cvičák pěšky přes náměstí a most, jen pár otrlých jezdí na cvičák autem. My jsme byly jedněmi z nich a já vím, že mě na téhle cestě znovu nikdo jen tak neuvidí. Proč? Na cvičák totiž vede úzká cesta nad srázem, pod nímž protéká Labe. Cestička je místy hrbolatá, plná kamenů a svažitá, takže jedete přímo po kraji srázu. Nemohla jsem se ubránit pohledu na víry v Labi a dělalo se mi hodně špatně od žaludku. Asi v půlce adrenalinového řízení jsem to vzdala a chtěla jet přes pole nebo tam auto nechat a jít pěšky. Tak se opratí chopila Hanka a s mým vřeštením a očima schovanými pod dlaněmi zdárně dokočírovala náš povoz až na cvičák. Asi jsem byla lehce hysterická, ale měla jsem opravdu pocit, že se každou chvílí skutálíme dolů do řeky… Cesta zpátky nebyla o nic lepší, to už ale Hanka řídila od začátku a já se modlila ke všem svatým. Na zkoušku jsme se pak vydaly cestou přes pole, která měla být podle místních ještě horší, ale výmoly a díry jsme zvládly a má psychika přežila ve srovnání s tím, co by nás čekalo u vody, relativně v pohodě :-). Zkouška pak byla také celkem pohodová, Gin sice to pochodové cvičení, kterým zkouška BH podle mne je, přestávala chvilkami bavit, a tak se ode mne asi dvakrát lehce odchýlila, nicméně vše proběhlo v pohodě, bez ostudy a za 54 bodů z 60, takže jsem byla nad míru spokojená :-).

Zdravím tímto osazenstvo ZKO Přelouč a ti, kteří tam pravidelně jezdí podél Labe, mají můj obdiv ;-) D

 

PS: Cestou z Přelouče jsme byly navštívit Sorbonka, sice pršelo, a tak jsme neuskutečnili plánovaný nácvik stopy, nicméně jsem měla z malého Modráska velikou radost, rostě z něho krásný hafan a má se moc fajn. Na fotečkách je s Taffy :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a tři (např.: sedm)