Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Pokud bych mohla žít v jiné zemi, byla by to pro mnohé mé kamarády překvapivě Velká Británie. I když mám moc ráda Německo, zejména Lipsko (protože jsem tam studovala), žít bych tam asi nechtěla – stačí mi jednou za čas nějaký nostalgický výlet, projít si známá místa, načerpat energii města a nasát jeho atmosféru.
V Londýně jsem byla poprvé před patnácti lety (připadám si jako opravdový pamětník, když toto píšu, ale dvacet mi už prostě není, co se dá dělat ;-) a spadla jsem tam při zbrklém přecházení silnice mimo přechod tak nešikovně, že jsem si zničila pravé koleno... Ale jinak jsem vždy měla na Londýn jen ty nejhezčí vzpomínky, po Praze je to pro mne nejkrásnější město. Hodně na mne působí to, že je Británie království, z architektury jeho hlavního města cítím okázalost patřící k tomuto státnímu zřízení a jedné z nejmocnějších zemí světa. Ze starobylých uliček, vysokých cihlových zdí domů a zákoutí okolo Temže dýchá pozdní středověk ze všemi jeho zločiny, záhadami a násilnostmi. Myslím, že v lidech je jistá fascinace těmito věcmi, ať už si ji připouštějí nebo ne. V Londýně tak turisté hledají stopy Jacka Rozparovače, holiče z Fleet Street, Sherlocka Holmese a dalších. Kromě historie ale dnes Londýn samozřejmě nabízí i svou velmi mladou tvář, je plný kultury, lidí všech etnik a vyznání, pulsuje životem a hudbou. A tak jsme se rozhodli udělat si krátkou dovču a vyrazili jsme si na pár dnů Londýn užít.
V kabelce vždy nosím Pravidla českého pravopisu a jednou se mnou nějakým nedopatřením cestovala i na dovču. Přišlo mi to vtipné a vzpomněla jsem si na Amelii z Montmartru, jak trpaslík jejího tatínka cestoval po světě a posílal mu domů pohledy ze všech koutů světa (kdo tenhle film neviděl, moc doporučuji, je to esence smyslů a romantiky, křehká, a přitom velmi milým způsobem vtipná) – říkala jsem si, že bych také mohla Pravidla vyfotit třeba u Eiffelovky, na Tower Bridge, před vídeňskou operou... a fotky posílat na Ústav pro jazyk český ;-). A tak začala Pravidla cestovat se mnou – fotky jsem sice nedělala, ale měla jsem je jako takový talisman jazykovědce, prostě malý profesionální úlet.
Po letošním Londýně ovšem Pravidla docestovala, po odbavení v Praze jsem zalovila rukou do kabelky, a vytáhla jsem ji ven úplně bílou... Explodoval mi v ní krém na ruce, a byl úplně na všem – na banánech, na čokoládových tyčinkách, na kapesníčcích, na mobilu, na mých milovaných Pravidlech českého pravopisu. Ta to odnesla nejhůř, a i když jsem velmi trpěla, musela letět místo na Gatwick do koše... Chvilku jsem tedy přebírala mastné věci, něco následovalo Pravidla, něco mělo tu výsadu jako mobil a bylo zachráněno. Začátek naší dovolené byl prostě zase zajímavější, než musel být. Ovšem to zcela nejzajímavější byl náš návrat domů. Přeskočím nádherné počasí, které jsem v Anglii nikdy nezažila, zapomenu na úzký pokoj na hotelu, kde jsem si musela odsunout postel, abych mohla otevřít dveře na záchod, někdy jindy třeba povyprávím o úžasné procházce přes Kensingtonské zahrady, Hyde Park a Green Park...
Dětičky byly u babičky a dědy v jižních Čechách, Tafoušek s Ginuškou u našich na Vysočině (když vezu na zadních sedadlech klece pro holky, už se mi tam nevejdou děti, takže jsme naše zlatíčka rozdělili mezi dvoje opatrovníky). Abychom je v neděli oboje včas vyzvedli, rozhodli jsme se letět v úplně příšernou hodinu, a to v 6:45. Když jsem se Pepči ptala, na kolikátou si necháme přistavit taxíka k hotelu, tak prý že na pátou. Lehkomyslnost mého manžela mě nepřesvědčila a taxíka jsme měli pro jistotu na půl pátou. Časový harmonogram byl takový, že za dvacet minut jsme na Victoria Station a odtud jede co 15 minut Gatwick Expres, přímý vlak na letiště. Na Victoria jsme byli podle plánu, náš expres už stál na nástupišti také, takže vše úžasné, v 5:30 jsme měli být na letišti. Z vlaku jsme tam ovšem vystoupili v 6:11, o téměř tři čtvrtě hodiny později, přičemž v 6:15 nám zavírali bránu na odbavení. Stalo se totiž to, že na víkend 6. a 7. 10. připadla nějaká rekonstrukce londýnského metra (pro turisty opravdu skvělá zábava), a tak přestože jindy expresní vlak na letiště nestaví, my jsme vlastně neustále stáli. Se stoupající nervozitou jsme oba s Pepčou pozorovali utíkající čas a odpočítávali minuty, kdy ještě máme šanci letadlo stihnout, a kdy už ne. Po chvíli nám bylo jasné, že jestli ho stihneme, bude to opravdu o fous.
Já jsem už ve vlaku byla z představy úprku k letadlu dost psychicky zdeptaná, tyhle věci mám tak, že než abych dobíhala na autobus či tramvaj, klidně si počkám půl hodiny, něco si přečtu a žádný stres. Vidina toho, co mě čeká, mi dělala zle od žaludku. Už ve vlaku jsem vyhodila z kabelky láhev s vodou a pár nějakých zbytečností, které by mi při běhu mohly vadit. Než vlak zastavil, stáli jsme s Pepčou namáčknutí u dveří z vlaku. Otevírání dveří – tři, dva, jedna, běžímeee! Já načančaná, vlál mi kabát i kabelka. V botách na podpatku jsem asi neběžela s lehkostí laňky, ale po chvilce mi to bylo jedno. Doběhli jsme k pendlu, který vozil lidi z nádraží do odbavovacích hal, pak úprkem mezi lidmi, ale stejně jsme to nestihli, přepážka byla zavřená. A tak nás jedna letuška poslala napřímo ke skenům, že sice nemáme odbavené zavazadlo, ale že bychom to jinak mohli stihnout. Jenže tady čekala na mou dušičku další zkouška – náš kufr měl být odbaven do zavazadlového prostoru letadla, a tak jsem neřešila kosmetiku a tekutiny, které nesmějí být na palubě. A tak když na nás došla řada, z pocitem vzteku, lítosti a nevolnosti jsem sledovala, jak mi z kufru letí do popelnice všechny přípravky na vlasy, voňavka a další věci. Když mi měl být vyhozen i úplně nový make-up od Lancomu a já už jen vydechla: „This is my new make-up...“, paní se na mne podívala a dala ho zpátky. Asi když mě viděla – červenou, zpocenou, s vlasy úplně mokrými a na pokraji astmatického záchvatu, zželelo se jí mne... Takže jsem prošli odbavením, já němá vzteky a vyčerpáním, čekal nás ovšem další běh – naše letadlo bylo přistavené v severním terminálu, takže další marathon přes několik hal. Když jsem pak klopýtala přes nějakého staršího pána a slyšela výzvu, že Mr a Ms Mašek se mají dostavit k letadlu, byla jsem na pokraji kolapsu. Letadlo jsme ale nakonec stihli – odlétalo v 6:45, my nastoupili v 6:41. Každý jsme seděl jinde, protože už nebylo jinak místo, ale asi to bylo jediné Pepčovo štěstí, protože já jsem v příliš společenské náladě nebyla. Těšila jsem se na nákupy, na to, co komu dovezu – nedovezla jsem nikomu nic a přilétala jsem s prázdným kufrem, bez kosmetiky, která byla v popelnici na letišti v Londýně...
Takže takový byl náš podzimní Londýn, i když tři dny úžasné, ten čtvrtý stál za to :-) Ale jak pravil v práci jeden můj kolega (ahoj, Vojtí! :-): „Ty prostě nemůžeš mít nikdy nic normální!“ A tak doufám, že mám zase na čas vybráno a jeden zážitek tohoto druhu úplně stačí ;-)
Mějte se krásně, článek o mistrovství republiky nejdřív v neděli, spíš v pondělí :-) D
PS: Toto je odkaz na singl, který je evidentně pro naši Ginušku ;-), točil se v Londýně, no a prostě se mi líbí :-) http://www.youtube.com/watch?v=gtOV7bp-gys
 |  |  |  |
| Tower Bridge | Kensingtonský palác, kde bydlí William a Kate :-) | Buckingham | Horse guard :-) |
 |  |  |  |
| Westminster | Pepča... Vlastně Parlament a Big Ben | St. Pauls Cathedral :-) | Tower Bridge |
 |  |  |  |
| Míša a Anetka :-) | Tower a "Okurka" :-) | Kabinka na London Eye | Účastníci zájezdu :-) |
