Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Čekali jste už někdy na něco tak dlouho nebo od tak časných hodin, že to evidentně překračovalo hranice všech zvyků a obvyklých norem? Nepočítám frontu třeba na zmrzlinu, u autobusu, před koncertem apod. Myslím několikahodinové čekání, úmorné, za všech podmínek a povětrnostních vlivů… Tak to přesně jsem před pár dny absolvovala.
O školu, kam chodí synek do třetí třídy a holčička do přípravné, je příliš velký zájem, a dětí, které jsou ze spádové oblasti, je nadbytek – velký počet jich proto nebude moci být přijat. Vedení školy se tedy rozhodlo, že při splnění všech kritérií budou děti přijímány podle pořadí, v němž přijdou k zápisu. Tato informace spustila mezi rodiči budoucích prvňáčků doslova lavinu, a protože měla dost času na to, aby zasáhla i vzdálenější oblasti, zafungovala důkladně… Zápis měl začít v osm hodin ráno, ale tamtamy mezi rodiči pracovaly, a tak se stále posouval čas, kdy chce kdo přijít čekat před školu. Jak jsem psala – máme na škole starší dítě, a tak vize toho, že bych s druhým jezdila jinam a měla stíhat programy a akce dvou různých škol, byla nemyslitelná…
Byla jsem před školou o půl čtvrté ráno, současně s dalšími dvěma maminkami. O půl páté nás tam stálo dvanáct… Šla jsem před školu s tím, že i pokud tam budu stát před školou sama, jako blázen, nedá se nic dělat a pro své dítě to udělám. Raději čtyři hodiny před školou než jezdit několik let někam jinam… A podobný názor mělo zjevně více lidí, scházeli jsme se před školou, všichni nabalení v minus deseti jako tučňáci, na sobě veškeré zimní oblečení, jedna paní se speciálně koupeným spacákem na tuhle akci, všichni s termoskami a velmi překvapivě i humornou náladou – jak blázni jsme si tam připadali totiž všichni a byli vděčni ostatním, že tam také přišli a že tak nevypadáme sami…
Vedení školy se ovšem překonalo, o náporu rodičů předem věděli, a tak nás o půl páté pustili čekat dovnitř, k dispozici teplá káva, koláče, židličky seřazené „do hada“, aby nikdo nemohl předbíhat, prostě překvapivě moc fajn. A tak jsem v polospánku na školní židličce vydržela do osmi hodin, dostala pořadové číslo s jednou z nejnižších hodnot, a jela domů. Odpoledne jsem si místo oteplováků, péřovky a deseti vrstev oblečení vzala šaty, kozačky a za dámu šla s Natálkou na zápis. Byla šikovná, sešly jsme se tam ještě s jednou Natčinou kamarádkou, takže holky si to užily a bylo to fajn. Fotky v tomto blogu jsou právě ze zápisu :-).
Slavíte Valentýna? U nás tenhle komerční svátek zatím nenašel místo (i když kytičku samozřejmě očekávám vždycky :-), ale vím, že na mnoha školách už je tradicí valentýnská pošta, prostřednictvím které si mohou děti předat milostné vzkazy a přáníčka. U našich dětí bývá také každý rok, ale až letos se do ní zapojily – Natynka pasivně, jen dostala dva dopisy od neznámých citelů, sama se nijak neangažovala a myslím, že jí i ty dva dopisy nijak z rovnováhy nevyvedly. Zato Honzík už se zapojil (a sám dostal i jeden milostný dopis :-) a předeslala bych rčením, že „jablko nepadá daleko od stromu“. ;-) Na Valentýna jsem totiž v dětském pokoji u Honzíka na stole našla dopis, stálo tam: „Denisi, jestli mě miluješ, přijď o velký přestávce před jídelnu na kostky. Miluju tě, Eva“ A tak když jsem tápala, kde se u nás vzal valentýnský vzkaz pro někoho jiného (i když rukopis mi byl tak nějak povědomý), jasno mi do té záhady vnesl synek. Nejdřív se jen ošíval a přitrouble se usmíval („přitrouble se usmívat“ je terminus technicus mého taťky, který jej používal v situaci, kdy jsem něco vyvedla, nechtěla jsem s barvou ven a jemu docházela trpělivost… ;-), až z něho nakonec vylezlo, že ten dopis nafingoval on, nechal jej valentýnskou poštou doručit spolužákovi Denisovi a pak ho ještě s dalším podobně vypečeným kamarádíčkem u jídelny sledoval – no a Denis samozřejmě ve své zvědavosti přišel, čímž spustil vodu na mlýny Honzíka a druhého lotra. Nicméně musím dodat, že všichni kluci jsou dobří kamarádi, Denis se prý chvilku rozčiloval, ale pochopila jsem, že se pobavili a Denis už přemýšlí o odplatě :-).
…když jsem tak Honzíka poslouchala, s údivem jsem sledovala, jak ke mně promlouvá má vlastní genetická kopie – ano, Honzík je po mně, asi v mnoha ohledech, ale blbé nápady, fórky, drobné škodolibůstky a neškodné naschvály – to může mít jedině po mně, stejně tak jako já jsem to podědila po své milované mamince (ahoj, mami! :-). Vím, že tyhle neplechy se nesmí přehnat, už jsme si s Jendou vysvětlili, že všechno má své hranice (jako že třeba nalepit kamarádce do dlouhých vlasů žvýkačku už je příliš ;-), tak doufám, že ji nepřeťápne mnohokrát a zbytečně někoho nenaštve. On totiž ne každý má na tyhle neplechy náladu a schopnost je vůbec chápat – třeba u nás doma jsem se opravdu neshledávala s velkým pochopením, a dodnes je to tak, že jakmile já se pro ostatních z nevysvětlitelných důvodů začnu usmívat, už se otáčejí, kontrolují a hledají, co kde mají nebo co ne ja ně nastražené. Život je prostě plný překvapení, že? :-) Tak spoustu dobré nálady, D :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
