Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 156 aneb Dopis pro Petru a Bíbu…

Milá Petro,

děkuji za Tvůj mail a moc doufám, že je Bíbovi o něco líp, tohle horké počasí mu asi moc nesedí, že? Prosila jsi mne, ať napíšu něco jen tak, o lidech, o psech… Omlouvám se, že jsem se neozvala tak dlouho, ale pokusím se to nyní napravit, ano? :-)

Od posledního blogu uplynul už skoro celý měsíc (a možná je to i něco přes…) a stalo se toho poměrně hodně, o všem ale psát nebudu... Ne že by nastal další zásadní zvrat v naší lidsko-psí smečce, už jsme se dál nijak nerozrostli, od našeho posledního přírůstku zachováváme stejný stav v počtech členů naší domácnosti. Manželovi nezbylo nic jiného než akceptovat to, že k nám patří další psisko, a já se snažím ze všech sil o to, aby z té dračice, která v temperamentu o několik úrovní překonává například Ginušku (o které jsem si vždy myslela, že je to ten nejdivočejší rotvík na Zemi), vyrostlo něco ovladatelného a společensky způsobilého ;-). Nálada by se ale kvůli ní u nás doma dala chvilku doslova a do písmene krájet, nicméně pobavila mě má kamarádka Kája, která mě uklidňovala slovy: „No co, se třemi psy si Tě Pepča bral, tak je to vlastně tak, jak to má být!“ :-) …Kája narážela na to, že rodiče měli tři aljašské malamuty… Už máme jen jednoho, je to dědoušek v letech a momentálně mě opravdu pěkně školí.

Jsem totiž jako každý rok u rodičů na Vysočině, hlídám zde kromě svých tří holek ještě jejich malamutíka Luckyho. Už neslyší, těžko se pohybuje, dostat ho na určité místo je vždy mistrovské dílo. Taffy s Gin se totiž od příchodu Lizi k nám nesnesou, Gin Lizi přijala za svou vlastní a hlídá si ji, Taffynka to u rodičů zase bere jako své území, s Luckym je v pohodě, ale na něho je zase vysazená Gin. Takže… – takže vzhledem ke složitým vztahům smečky nenechávám všechny společně, mají svá území, která během dne několikrát střídám, no a právě přesuny s Lakouškem jsou velmi vtipné. Masíčko mu musím nacpat až před čumáček, abych ho na sebe upozornila, a takto si ho vždy musím převést, kam je zrovna potřeba. Myslím si ale, že mě má totálně na háku, už má takové ty starouškovské manýry, jako že „A co když Tě teď neposlechnu, co uděláš?“ …takže já nabízím, lákám a můžu se přetrhnout. Jak ho nalákám na určité místo, tak po chvilce začne hulákat, že chce jinam… Do toho se snažím vměstnat vybití energie pro Taffy a Gin, no a také zábavu pro Lizi tak, aby se po vyspání vyřádila a nedělala neplechy například mamce ve skalce… A vzhledem k tomu, že její den začíná kolem páté (už tu vstávala i v půl páté, potvora malá), je to celkem zápřah. Ale nevyplatí se její probuzení ignorovat, protože jak ji nezabavím já, zabaví se sama… Důkazem toho jsou právě její nepopiratelné zahradnické vlohy…

Nejvíc mě dostala před dvěma dny – spinká s Gin venku, tak jsem šla za nimi, jakmile jsem je slyšela venku hospodařit. Jen co jsem ale otevřela dveře, domů se vřítil malý černý kulový blesk, prolítl celým domem až do poslední místnosti, do ložnice, tam ve stejném tempu skočila do postele, začala se tam válet a s rozkoší jí vlastní hrabat, kousat a trhat rohy dek a polštářů. To vše byl sice zlomek pár vteřin, než jsem za ní doběhla do ložnice, abych ji snesla z postele a vzala do kuchyně. Ovšem jak jsem na ni sáhla, zavanula mi okolo nosu velmi nelibá, jen z jednoho možného zdroje pramenící „vůně“. Lizi se evidentně při řícení do domu proběhla nějakou hromádkou, které v noci přibyly na trávníku, a s tímto pokladem na tlapce mi proklusala celý dům, včetně hrabošení se v posteli. Přiznávám, že jsem měla po náladě, první den mé „dovolené“, kdy jsem chtěla lenošit u bazénu, opalovat se a relaxovat, začal budíčkem v pět hodin ráno, svlékáním ložního prádla (což nenávidím ještě víc než vytírání podlahy), praním a gruntováním celého přízemí. Celou dobu jsem měla na jazyku zvolání Jany Preissové z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny: „Maminko, Ty to vidíš!!!“ …a klasik by se asi sledováním mého počínání bavil a řekl by mi „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ :-)

Ještě Tě to baví číst, Peťo? ;-) Tak dobře, dole připojuji fotky z oslavy Honzíkových narozenin, tak ještě napíšu něco k tomu… Náš Honzík má narozeniny v lednu – a slavil je velmi originálně v pátek po vysvědčení, 29. června. Dali jsme mu totiž na výběr, zda chce slavit narozky s kamarády „v termínu“, kdy je ale bohužel venku zima, a tak se nedá tolik blbnout na zahradě, a nebo tedy později. Honzík zvolil variantu „B“, tedy oslavu, až bude hezky, aby se daly opékat špekáčky, spát ve stanu a tak. No a vzhledem k tomu, jak málo máme volných víkendů, naplánovala jsem oslavu až na pátek po vysvědčení, vlastně takové zahájení prázdnin :-).

Páteční ráno mě stálo veliké množství nervových buněk… Ve středu a čtvrtek před vysvědčením jsem byla až do noci v práci, a tak Pepča dostal seznam s úkoly – na něm například stálo, že má koupit kytičky pro paní učitelky a dva dorty na oslavu, jeden ovocný, jeden čokoládový. Ve čtvrtek večer jsem padla do postele a nezkontrolovala, zda jsme na pátek nachystaní. Ráno před odjezdem do školy jsem se tedy začala shánět po kytičkách pro paní učitelky – když jsem viděla Pepču, jak přichází se dvěma takovými těmi „marketkytičkami“ za padesát korun, v barevném igelitu, s takovým tím sáčkem jedu omotaným okolo již uhnilých stonků, šly na mě mdloby. Možná jsem to zbytečně prožívala na základě vzpomínek z vlastního dětství, kdy jsme se zejména s holkami trumfovaly v tom, která bude mít hezčí kytičku, nicméně pohled na ovadlé chryzantémy v igelitu mě rozlítil… Když jsem ještě zjistila, že odpoledne je oslava, a doma žádný dort, bylo mé rozhořčení na maximu. A protože Pepča nemohl s námi na vysvědčení, byla jsem tedy chvilku u Natynky ve třídě, pak jsem pádila k Honzíkovi a cestou ze školy jsme společně jeli pro dorty. V cukrárně se točila nadvakrát zamotaná fronta rodičů s dětmi, které měly cukrárnu za vysvědčení, no a my mezi nimi čekali hodinu, než na nás přišla řada. Výběr byl vskutku velkolepý, dorty byly jen dva – banánový a čokoládový, takže si Jeník vybral ten, který mu méně nechutná, a mazali jsme domů. Musím však zakončit tohle povídání pozitivně – na to, jak hektické ráno jsem zažila, odpoledne bylo o to povedenější. Oslava byla komorní, jen nejbližší dva kamarádi, kteří mají shodou okolností i sestřičky stejně staré, jako je Naty, a tak to byla taková oslava všech :-).

Jedněmi z hostů byla Kája, má kamarádka a kolegyně z VŠ, o které jsem v blozích již mnohokrát psala, a ta mě také vypekla – když se před oslavou ptala, co může dovézt, tak jsme se domluvily, že třeba nějaké konfety a podobné papírové blbinky na oslavu… Bohužel slib splnila – děti během chvilky proměnily dům v prostory plné pestrobarevných papírků, a aby toho nebylo málo, papírovými stužkami k sobě svázaly různé kliky, zásuvky, klíče apod. Takže když jsem šla například do lednice, otevřela jsem ji na cca 10 centimetrů, dál mě nepustil umně vytvořený ovaz, jištěný pevným uzlem. …a některý vtipálek ovázal i terasy, tam nám to vlaje na zábradlí asi ještě dnes ;-). Nicméně oslava se povedla, děti se vyřádily a prázdniny začaly, jak se patří.

Tak Peťo, krásné léto a ať je Bíbovi dobře, papa, D :-)

Jojo, Pepča věděl, proč ji nechce...	...Goretex je nad všechna masíčka světa ;-)	Kája :-)	...a zase ta Kája :-)
fotky od Kačky Hájků	www.zbenateckehodvora.com	Kačí, děkuji :-)	...a Lizi taky děkuje :-)
Anetka a štěně s tlamkou plnou posekané trávy...	...co má víc než trávu rádo maso, když není Goretex ;-)	...plyšáček...	...zdání klame ;-)
Kluky to už nerozhodí, ale holčičky ještě žasnou :-)	...společenské způsoby trénujeme odmala :-)	...hmmm... :-))) Adámek, Jendův nejlepší kamarád :-)	Henryk, Jenda a Adam :-)))

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a pět (např.: sedm)