Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
„Co máš v tom baťohu, Honzíku?“ ptala jsem se dnes ráno ve dveřích syna, který už byl na odchodu do školy. „Druhý den, ještě nemají žádné učebnice, co tam to dítě zase pašuje?“ podivovala jsem se v duchu a okamžitě si na základě zkušeností vybavila vše, co by v baťohu mohlo být ukryto – škála mých představ zahrnovala rybářské háčky, třpytky, nůž, obrovskou svítilnu, kterou poslední dobou Honzík tahá všude s sebou, láhev s pijavicemi, žížaly... „Nic, mám tam jenom boty a svačinu, a to tam ani nemám pití!“ Tahle informace mě dostala. Za dva měsíce už jsem si skoro odvykla kontrolám toho, aby zejména Honzík měl vše, co má mít, je stále duchem někde ve svých bádáních, a tak banálnost jako to, zda má svačinu nebo pití, ho nedokáže rozhodit. Donesla jsem mu lahvičku s pitím ráno na stůl, aby si ji hned uklidil, a zase nic. Zavřela jsem za těmi třemi dveře, a než jsem stihla vyjít do pracovny, volal už z přízemí manžel, jestli bych mu nepodala mobil. Ale kde ho zapomněl, to samozřejmě nevěděl. Úplně mě dorazil otázkou, jestli vyzvednu děti ze školy. Jako kdybych to s nimi chvíli před odjezdem asi tak desetkrát dokola neřešila... Tento manželův dotaz mi připomněl velmi výraznou podobnost mezi ním a Honzíkem, máme se ještě na co těšit… ;-)
Honzík mi teď dává poslední dny docela zabrat, včera mi vyloženě zvednul mandle a měl jediné štěstí, že u nás byla na návštěvě babička (přijela se podívat na Natálčin první školní den), jinak bych asi upustila ze svého mírného projevu a náš dům by se zase otřásl v základech. Co se stalo? Už ráno před odjezdem do školy jsem si všimla, že je pod Jendovou židlí v jídelně rozlitý a rozmatlaný čaj. To už je ale taková klasika – jak jeden den vytřu a naklidím, zpravidla ještě týž den mi moji tři nejbližší dokážou, že to byla úplně zbytečná práce… Takže jsem ulepenou louži pod stolem ignorovala a soustředila se na to, abychom odjeli do školy včas. Po příjezdu domů jsem šla vařit oběd, a pak to přišlo. Když jsem si šla pro čistou utěrku do skříňky, kde mám i čistá prostírání, našla jsem mezi nimi zahrabošené i jedno kompletně zlité čajem. Takže všechno okolo bylo mokré a ulepené… Nevšimnout si toho, tak za dva týdny z šuplíku prostírání vyleze samo… ;-)
Včerejškem mi došlo, že už nám to zase začalo, letos bude ovšem všechno mnohem složitější, Honzík už jako čtvrťák nemá družinu, takže musíme děti vyzvedávat docela brzo, a vzhledem k tomu, že jsme oba s Pepčou samozřejmě v práci, tak to bude náročné. Taky s mým malým přírůstkem, který ještě nevydrží dlouho bez venčení, a zejména potřebuje hodně pozornosti, mi přibylo hodně starostí. A jestli ještě vyjdou štěňátka, tak jsem vůbec zvědavá, jak všecko zvládnu…
Taffynka je už asi nastálo u našich na Vysočině, vzali si ji na hlídání, když Gin čekala minule štěňátka, a tolik se nafixovala na mého taťku, že prostě asi nemám na výběr. Není to pro mne lehké, protože je to můj mazlíček, nejpohodovější pes, jakého jsem kdy měla. Ale když jsem ji viděla, jak se při mém odjezdu přede mnou schovává a dává mi najevo, že nikam jet nechce, snažila jsem se to vidět z jiného, víc nesobeckého pohledu – s taťkou je celý den na rybách, běhá s ním v lese, plaví se na lodičce, má se krásně. S Taffouškem navíc ožil i náš poslední staroušek malamutík. Taffynka s taťkou mezi sebou měli odmala nějaké pouto, věděla jsem to a teď se to ukázalo naplno. Ve třech holčičkách by naopak pro mne byla hodně složitá doprava se všemi, cvičení a všecko. Takže se to snažím vidět tak, že u našich jsem stejně pořád, tak se hodně vídáme, a je to takhle asi pro všechny nejlepší řešení.
Gin s Lizi na rozdíl od Taffynky, kterou mamka neustále chválí, excelují. Před dovolenou na Korsice mi připravily jedno opravdu hodně speciální překvapení. Bylo to v den, kdy panovala ta šílená, skoro čtyřicetistupňová horka. Jela jsem z domu, a protože mi jich bylo líto, rozhodla jsem se nechat je doma v chodbě, kde je nejpříjemněji, je tam největší chládek. Přes den jsem pak měla domluvené jedno venčení od paní (taková naše hodná teta :-), co nám příležitostně hlídá děti, když jsme s Pepčou v práci a nemáme volno. Odpoledne mi teta volala, že přijela venčit pejsky a že se lekla, že u nás byli zloději, protože dveře z chodby do domu jsou vysazené z pantů, rozsekané v kuchyni na zemi, všude po zemi sklo a strašná spoušť… Psi nikde… Ty pak Honzík s Naty, kteří byli u tety na hlídání, našli někde v domě. Teta byla celá vyděšená, ale mně bylo hned jasné, co se stalo – Gin vyvrátila dveře a pak se s Lizi nastěhovaly někam na pohovku nebo do postele. Nemýlila jsem se, a samozřejmě si ty dvě vopice našly nejideálnější místo – vyvalovaly se nám v ložnici, z oken byly záclony postahované stranou, to si asi daly bokem, aby měly z postele lepší výhled na zahradu… Když jsem tu rozhrabanou ložnici viděla, měla jsem trochu vztek, protože – nebudete věřit – opravdu ten den ráno jsem dala čisté ložní prádlo, protože jsme jeli na tu dovolenou a ložnici jsem přichystala na spaní Míšovi a Anetce… Jinak ty dvě černé bestie navštívily úplně všechny pohovky a postele v domě, asi to postupně testovaly, až skončily v ložnici. No, hlavní je, že se jim nic nestalo, měla jsem strach, když jsem viděla všude ty střepy… S nimi se pojí ještě poslední etuda tohoto dne, dokládající to, že jsem někdy opravdu blondýna ;-))) Přemýšlela jsem totiž, jak co nejsnáze uklidit ty střepy z podlahy. Tak mě napadla geniální věc – dovezla jsem si do kuchyně popelnici, že jako ty střepy budu házet přímo do ní. Ovšem jsem si jaksi neuvědomila, že popelnice je plná a významnou její část tvoří nadílky holek, co uklízím po zahradě. Takže co se stalo… Otevřela jsem víko popelnice rozpálené z venkovního horka, a z jejich útrob se vyřítilo hejno masařek a dalšího hmyzu, ten smrad, který spolu s nimi zachvátil naše přízemí, u mne vyvolal dávicí reflex a ještě po několika hodinách větrání jsem to z domu nemohla dostat. Jojo, to byl zase nápad… ;-) Nedoporučuji ostatním ;-)
A ještě poslední zážitek, když už jsem se tolik rozepsala ;-). Lizi je opravdu veliké kvítko, je strašně divoká, temperamentní, vymyslí věci, které by mě nikdy nenapadly. V den, kdy přijel Láďa Jupa s Astorem na krytí Gin, mě Lizi zase dostala. Hrály jsme si, tak jsem pak jen zašla domů pro nachystané žrádlo, za asi minutu vyjdu ven, a Lizi nikde. Zašla jsem za roh domu a nevěřila jsem tomu, že nemám halucinace – ten pes seděl na okenní římse dva metry nad zemí, ta římsa má nějakých patnáct centimetrů, prostě seděla tam a nemohla se ani hnout. Kousek od tohoto okna končí zídka, kterou máme nad venkovním posezením, takže Lizi musela nějak přeskočit nebo překročit propast, která je mezi oknem a zídkou. Než jsem stihla něco udělat, tak spadla dolů, a to už jsem viděla zlámané nohy a nejčernější scénář… To se naštěstí nestalo, jak uviděla mísu s jídlem, už zase skákala a nadšeně se radovala, ale já si říkám, že jestli tohle psí dítě přežije své dětství, tak já vyvěsím prapory. Pan doktor Musil na ní žádný problém neshledal, ale já už samozřejmě odháním myšlenky na poškození kloubů apod. Snad tam nic takového nebude, jinak si myslím, že jsem ohledně správného vývoje nohou vše ohlídala, ale tohle mě prostě nenapadlo – že najdu psa na okenní římse jako nějakého holuba, to opravdu předčilo má očekávání.
Na tomto místě bych moc chtěla poděkovat Láďovi Jupovi a Katce Hájkové, www.zbenateckehodvora.cz, za pomoc při krytí Gin, zejména že Láďa byl ochotný přijet k nám domů, aby Gin nikam nemusela. Láďův Rony, Astor vom Hause demo, je moc pěkný pes, viděla jsem ho cvičit, tak doufám, že pokud štěnda tentokrát vyjdou, budou kvalitní a předají ze svých rodičů to nejlepší. Uvidíme :-). Mějte se krásně, D :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
