Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Tak přesně touhle otázkou mne dnes ráno zaskočil Jirka Marek, kamarád rotvíkář, se kterým mne seznámil rok 2012 a mistrovství světa RTW, kde jsem dělala českému týmu vedoucího družstva. Abych řekla pravdu, jeho telefonát mne dnes ráno docela překvapil, nicméně mile, zato ta první otázka mne malinko vykolejila. „Co tam, prosím Tě, děláš?!“ zaburácelo v mobilu místo odpovědi na mé – myslím, že příjemné – „Ahoj, Jirko!“ Na jeho peprnou otázku jsem hned neměla duchaplnou odpověď, a tak ze mne vypadlo jen poněkud opožděné „Cože?“ a pak následovala podobná odmlka, jako jsem udělala já po Jirkově dotazu. „Ježíš… Já jsem… Jo ahój! Já jsem volal ženě!“ :-) Tak tahle situace mě ráno hodně pobavila, Jirka se omylem přehmátl, a tak jsme spolu na drátě strávili neplánovanou, leč velmi sympatickou čtvrthodinku. A myslím, že jeho plán, že by vzal Goránka na MR RTW, potěší i mnohé čtenáře tohoto blogu :-)
Jirka mne dnes ráno zastihl ještě v posteli, bohužel ale ne proto, že bych si užívala vyspávání. Minulý týden jsem byla na operaci kolene a nějak to zotavování se trvá déle, než pan doktor sliboval… Příčina mých problémů s kolenem je pohřbená v dávné minulosti, odhaduji tak kolem roku 1997 – byla jsem už rozhodně na vysoké a jela jsem tehdy navštívit sestřičku do Londýna. Bylo léto, trajdaly jsme vesele po památkách, užívaly si volna, prostě paráda. Ovšem do té doby, než Zdeničku napadlo přejít dost rušnou silnici mimo přechod pro chodce. Vzpomínám si, jak najednou zavelela „Honem!“, hopsla do silnice a já hopsla za ní. A jakkoli Zdenička elegantně přistála na dvou, já to vzala po čtyřech – ta silnice měla totiž dvojí obrubník, kterého jsem si ve své zbrklosti nevšimla. Udělala jsem jeden krok, nečekala jsem další schod a výsledkem toho chvilkového balancování nad vozovkou byl můj prvotřídní pád. Ještě dnes si vzpomínám na zničené, rozedřené kalhoty a krvavé koleno…
A protože se celý život lehkomyslně řídím tím, že všechny problémy se nakonec nějak samy vstřebají, vstřebalo se nakonec i mé koleno. Nicméně naše občasné túry po horách mi dávaly tušit, že se asi nevstřebalo tak, jak jsem si já představovala. A tak jsem si celých cca patnáct let spokojeně žila s občasnými bolestmi pravého kolínka, čemuž udělal přítrž letošní říjen. První obrany Lizi na Tomáše Taubnera – při rozběhnutí z dřepu okolo figuranta mi v koleni naprosto jasně zakřupalo. Bylo mi blbé přiznávat, že se mi něco stalo (vypadalo by to jako výmluva, protože má kondice šla za poslední rok strmě dolů), a tak jsem se nějak překonala a kroužila i se sténajícím kolenem dál. Při dalším rozbíhání mi v koleni zaúpělo podruhé. To už jsem úpěla i já a Tomášovi ohlásila konec obrany. Do auta jsem se sotva dobelhala, v noci jsem bolestí nezamhouřila oko a druhý den mi můj ortoped vytáhl z kolena vodu s krví. Něco mi do něj naaplikoval s tím, že to trochu pomůže, ale operace je nevyhnutelná, prý meniskus.
A tak jsem si všecko pěkně naplánovala – zvládla jsem vypiplat sedm malých upírků po Ginušce a Roníkovi, zdárně jsem se z nich během Vánoc vyléčila (zatímco já jsem nabírala síly, z páníčků Béček se stávaly nevyspalé přízraky ;-) a na leden jsem měla domluvený termín operace – abych už na jaro zase byla fit a plná síly na cvičení. Pan doktor nad mými obavami z možných komplikací jen mávnul rukou: „Meniskus? Zbydou Vám dvě tečky po laparoskopii a za týden jste v pořádku!“ Jo, to tedy jsem – bez berlí se nedostanu nikam, pajdám hůř než De Peyrac, už jsem dokonce i podlehla fóbii z toho, že už asi nikdy nebudu normálně chodit…
Můj přístup k lékařům a nemocnicím možná není úplně běžný – mám je ráda a vyloženě se tam těším, neměla jsem strach z porodu ani z ničeho jiného, co mne zatím potkalo. Je tedy pravda, že druhé dítě máme asi jen díky tomu, že první porod byl opravdu v pohodě i přesto, že byl Jenda maximimino. Zato malinkatá Natálka mi dala takovou čočku, že jsem se rozhodla už více baby-boomu našich ročníků nenapomáhat… I trhání krčních mandlí nebyla nakonec taková legrace – tehdy mne lékař ve Vojenské nemocnici přesvědčil, ať si dám jen lokální umrtvení, že celkových narkóz ještě za život bude… Tak jakmile jsem po uštípnutí první mandle ucítila proudy teplé krve, jak se mi řinou krkem do žaludku, omdlela jsem jim přímo při výkonu… I tak jsem stále ale byla vůči lékařské vědě pozitivně naladěná. Člověk se prostě naštěstí nakonec uzdraví a vytěsní to, že ho něco bolelo...
A tak jsem i já nastoupila minulý týden do nemocnice v dobrém rozmaru. Nicméně intuice zafungovala a já na svém nepříliš útulném pokoji začínala tušit, že to tentokrát možná nebude až taková psina. Začalo to odjezdem na sál – nahá jsem ležela pod rozměrově zcela nedostačujícím zeleným přehozem. Vysvobodilo mne naštěstí rychlé uspání… Jak ve snu si pamatuju příjezd na pokoj – a pak to nastalo. Nebyla jsem připravená na operaci čéšky, kterou jsem nakonec absolvovala. Místo dvou teček mám rozřezanou nohu, fialovou oteklou nohu a bolesti, které jsem první den měla, mě zasáhly úplně nepřipravenou. Navíc jsem pro mne zcela nepochopitelně dostala nějakou klaustrofobii ze zavázaných nohou, měla jsem pocit, že se z těch obvazů zblázním a strhám si je… Vztekala jsem se na pokoji, kdybych si mohla nožičkou dupnout, tak jsem si dupla… ;-)
Druhý den mě pustili z nemocnice, a začalo to. Náš tříposchoďový dům a berle. Já skoro invalidní a všecky povinnosti na manželovi. Zatímco já jsem se za ten týden nějak naučila fungovat, manžel nese svou situaci o poznání hůř. Jsou na něm nákupy, ježdění pro děti, pejsci, všecko. Není zvyklý nakupovat tak, aby si u toho spočítal, na jak dlouho nakoupené potraviny vydrží. Za týden jeho kralování máme vybílenou ledničku k nepoznání a dneska mě u snídaně pobavil. Říkala jsem mu, že musí dojet na nákup, že už doma není jediný jogurt. „Vždyť jsem jich v pondělí kupoval osm!“ odpověděl mi v údivu. Tak já nevím, od člověka, který se živí čísly, bych očekávala, že spočítá, za jak dlouho dojde 8 jogurtů čtyřčlenné rodině, když je denně všichni snídají… Ten týden mne také naučil ignorovat binec, prostě nemusí být stále vysáto, vytřeno a uklizeno. Sice mi o víkendu ruply nervy a při pohledu na tu pastoušku všude okolo jsem sprdla ty tři mé miláčky na první dobrou, ale pomohlo mi to, už je zase klid ;-) A protože ho potřebuje i můj choť, odveze nás dnes raději k rodičům na Vysočinu, za Taffynkou, která měla 18. ledna páté narozeniny. Strašně se na ni těším a slibuju i fotečky. Ty dvě lumpačiska doma, Lizi a Gin, nemohou mou dočasnou nepohyblivost rozdýchat, Lizák likviduje, na co přijde, asi jí odečtu z kasičky dva rozkousané pelechy, které zamordovala tento týden… Ginuška chce strašně cvičit, hned se mi řadí k noze a nadšením se klepe. No a já mezi nimi stojím jako čáp na jedné noze a prosím je, ať ještě chvilku vydržej, že zase bude brzy všecko jako dřív… Tedy aspoň já v to doufám! :-)
Zdravím všecky, a dnes speciálně Pepíka a Aprilku – gratulujeme k závodům, vy tajnůstkáři!!! …v příštím blogu tedy fotky Tafouška a tyto dole jsou z vánoční procházky se Zdeničkou a Zuzi (jsou to prostě kočky! :-), no a dětská oslava Naty a Jendy :-) D
 |  |  |  |
 |  |  |  |
Dobrý večer paní Mašková,
moc Vás zdravím a k uzdravení Vám přeji pevné nervy.
Věřím, že Vaše holky-rtw, by raději cvičily, či chodily na prochajdu s paničkou, ale zatím to nejde.
Nebojte, vše bude fajn, chce to čas, s operovanou nožkou opatrně. To, že nemáte doma všechno v rychtyku, nevadí, ono se to dožene.
Přeji Vám hodně zdraví a pobyt u rodičů na Vysočině
si užijte, doma to nějak bez Vaší přítomnosti dopadne a pak bude zase fajn.
Mějte se krásně, rotvičky hladím a třepu pacinkou.
marketa a sud: ...já ještě musím na stopičky chvilku zapomenout, ale zem je teď stejně zmrzlá, a to já ze zásady nestopuju, takže mě nemusí mrzet, že o něco přicházím... Tak papa, šikulky, D :-)
ziju se trem NO a upnemi to staci :D jinak proti nim nic nemam :D no mas zajimavou story teda:D jestli zitra vyschne trochu vetrem pole pudu rozsejt sudovi veceri :D tak ti to ohybani jde a moc to neboli :)
marketa a sud: Markétko, Ty si teda koleduješ s tou první větou ;-))) Chodí sem i majitelé ovčáků, tak čekám, kdy se do Tebe někdo pustí ;-) Jinak ale super, co plánujete a jaký máš mety - myslím, že to není nic nereálnýho :-) Tak budu držet moc moc pěsti. Jinak u nás bylo donedávna úplně luxusní počasí na stopu, byla jsem na ní každou chviličku, stopařina je naše nejoblíbenější disciplína, musím se pochlubit, že už i Lizi je velmi zaujatý a pečlivý stopař; až naplujeme do normálního tempa, bude jíst jenom na stopě, takže se motivace ještě zvedne :-) ...už jen ta moje noha... V úterý jdu na stehy a pak to začnu rehabilitovat, zatím to nejde, jednak to bolí samo o sobě a druhak mi vadí ty stehy - jak to koleno trochu víc napnu, je to dost nepříjemné, jako by mi ty drátky vrůstaly do živého. Jinak taková story z dnešní noci - rodiče se o nás tak svědomitě starají, že mi bylo včera večer už docela těžko z té poctivé domácí kuchyně, nic moc od žaludku... Vzbudila jsem se pak ve dvě hodiny v noci, z krbu to tak sálalo, že jsem horkem už nemohla znovu usnout, no a pak se okolo mne z ložnice mihnul stín - maminka šla v noci na záchod. Jenže si nerozsvítila, a tak netušila, že Taffynka se z pelíšku v chodbě nastěhovala do koupelny - kde na ni mamka šlápla. Obě se vyděsily tak, že Taffynak vyskočila na mamku, mamka se z leknutí připočůrala a ječela ještě asi hodinu. Její "Drahó, taťkóóó!!!" a pak všelijaké nadávky mi zněly v hlavě až do rána. Mamka už prý neusnula, jak se jí klepal z leknutí žaludek, no a v legraci se to obrátilo až ráno u snídaně ;-) Veselo prostě musí být ;-) Jinak na Vysočině prší a umrzá to, cesta domů asi nebude až taková prča... Papa, D :-) PS: Mami, jestli tohle budeš číst, spoléhám na Tvůj smysl pro humor ;-)
ovcaka hodne rychle vymaz :))naprosto nepotrebne plemeno :)Cvicime cvicime :) doladujem chuzi u nohy u jedne pani co cvici competitive obedience :) ma to velky uspech. jezdime k ni jednou za mesic na cely den- je to takova cvicici skupinka takze zadny ulejvani musi bejt videt pokroky..se stopama je to ted na h**jelikoz tu plavem takze jedine synchronizovane potapeni.. Na jare ji vemu jednim smahem. Byly jsme asi pred 14ti dny na stopach nic nezapomela dokonce si vpomela ze ty kusy fosen a plastu nelezi mezi tim zradlem jen tak zbuhdarma ale ze maji nejaky vyznam :) (kdyz zalehnes litaj kurata :D )a jinak se tesime na Ismaela a mame toho furu rozdelanyho -cinku, vysilacky ,odlozeni a tak a to je asi zatim tak vsechno:)letos by sme chteli na BH :) ale ne zadny usmudlany ;) takze chuze musi vypadat jako IPO3 :) a pak o tom budu uvazovat :)
Dáša Procházková: Dobrý den, Dášo, to je také milé překvapení :-) No, ono se dlouho na těchto stránkách nic nedělo, od narození štěňátek jsem dva měsíce jen lítala okolo nich, pak jsem se vyčerpáním v podstatě sesypala, bylo toho nějak moc - mrňousci, práce, natáčení, Vánoce, návštěvy... Během Vánoc jsem se trochu sebrala, po Novém roce nám umřel malamutík, takže zase nálada nic moc, no a teď to koleno. Ale já jsem optimista, nedám se :-) Péče rodičů má opravdu léčebný vliv, mám pocit, že se mi už hodně ulevilo, mám strach na tu operovanou nohu došlápnout, ale když tak omylem učiním, zjišťuju, že už to vlastně tolik nebolí. Takže se zase musím naučit normálně chodit a pomalu to rozcvičit :-) Pepča, když nás k rodičům dovezl, dostal s sebou domů tatínkovo domácí uzený, takže myslím, že ty cca tři dny bez nás, kdy ho nikdo nebude vysílat na nákup a kamkoli jinam, kdy se rozbordelí v kuchyni s muškařskou výbavičkou a bude si vázat mušky, tak i jemu to pomůže :-) Mějte se krásně a choďte častěji, letos bude "Velký kynologický rok" :-), uvidíte ;-) D
Katka: A helemese, drahá kolegyně, kde jste se vzala v těchto končinách? ;-) No, já nevím, Kačí... Jedna má kamarádka, když slyšela, že jsem po operaci a o berlích, jenom konstatovala: "Bože božínku, zase šlapeš ve sračkách..." Tak asi tak :-))) Ale jinak mi humor neschází, asi napíšu další blog místo té nahromaděné práce, která na mě už pár dnů netrpělivě povykuje ;-) Papa, dej vědět, kdy pojedeme - Ty víš kam ;-))) D
marketa a sud: Ahoj Markétko, já Ti vůbec nevím, kde se u mne ten ovčák vzal, všechno ostatní si i umím nějak vysvětlit, ale toho psa ne :-))) Jak cvičíte, holky? Posílám Soudkovi pusu, D :-)
petra: Ahoj Peťo, taky si říkám, že je nespravedlivé, jak někdo vypadá na fotkách skvěle, ať dělá cokoli :-) ...Zuzi je na ČT už dlouho, odešla tam minimálně před rokem... Ale pořád se vídáme, je to živel, strašně fajn :-) D
Dobrý večer, po čase kouknu na váše stránky a vy marod! Hezký blog, pobavil :-) a můžu vás ujistit, že co se chlapů týče, je ten váš normální. Jako všichni :-) Když jsem byla po operaci a měla min. na 3 měsíce zákaz čehokoli a hlavně ohýbacích a krčících pohybů, chlap mi řekl: Jasně, že nebudeš zametat, vysávat a vytírat...však ono se to nezblázní, nemusí být pořád uklizeno :-)))
PS na jizvu je bezkonkurenční vepřové sádlo. A přeji, ať jste brzy fit :-)
Drahuš, jako vždy super blog:) to si prostě ty a nemůžeš to mít jednoduchý..ale zaplať pánbůh za to, protože jinak by si nás všechny tak nepobavila:) držím palce, ať to nebolí..ať jsi brzy jako rybička:)papa
Cauvec,
ta nocni mura s tim ovcakem me opravdu pobavila :D z nasi soukrome konverzace si urcite vzpomenes ze nemecky ovcak je moje NEJVETSI nocni mura :D
takze ti prejeme se Sudem brzke uzdraveni a Sud ti vzkazuje ze muzes bejt rada ze to je jenom jedno koleno ;)
tak papa a drz se
Ahoja,děkujeme za blogouše,to je mazec s tím koleniskem.Děvčice na fotkách jsou vážně kočky,jak je možný,že je někdo tak fotogenickej..jinak sem si tuhle všimla,že Zuza je na čt,už ne na nóvě..japato,že ste změnily děvčátka lokál??to já byla loni u firmy 20let..což asi taky nebude normální Uďo..tak papá
Eva F.: Ahoj Evi, když píšeš o těch můrách… Já měla dneska úplně příšerný sen, zdálo se mi, že mám německého ovčáka… Byl už docela velký a já s ním začínala cvičit – byl strašně pomalý, otrávený, vůbec nic nechtěl dělat. Jednou jsem s ním jela na nějaký cvičák, kde mi s ním měl pomoct Tomáš Taubner a Jana Glisníková (obě ta jména mají v tom snu důvod ;-), jenže ten cvičák byl na kopci, bylo hnusně, cesta k tomu cvičáku byla do strmého svahu, který byl jedno blátěné kluziště a nešlo se tam dostat. Takže mě nějací čumilové, co stáli u plotu, pomohli na ten kopec a přehodili mě přes plot. No a já jsem šla po place k Tomášovi a Janě, kteří se nějak dohadovali, jak budeme cvičit, a mně došlo, že ten německý ovčák zůstal běhat někde venku mimo ten cvičák, že mi ho tam ty lidi nehodili taky. No pochopíš to? :-))) Psycho… :-))) Papa a díky za mailík, zdraví Tafoušek, po nedávné smrti našeho posledního malamutíka Luckyho ;-( žije s našimi doma, chrní dole pod schodama jako pařez, má prostě totální veget :-) …a je nádherná, udělám fotky :-)
Katka Seďová: Ahoj Kačí, u nás je to s těma nákupama fakt legrace. Nechci, aby Pepča musel denně do obchodu, takže se snažím zpracovávat zásoby z mrazáku a vůbec všechno. Můžu Ti říct, že ale zákon schválnosti funguje, prostě člověk má chuť třeba přesně na to, co by normálně nejedl a co doma samozřejmě není. Jako že já normálně vůbec nepotřebuju k životu sladké a čokoládu, tak poslední dva dny bych pro kousek čokolády obětovala druhé koleno… A protože nouze naučila i Dalibora housti, došlo u nás doma na takové ty příšerné čokolády s 5% kakaem, které děti nanosily z různých besídek během vánoc, které jsou plné tuku a které je mi líto hned vyhodit, takže je skladuju tak dlouho, až najednou náhodou ;-) zjistím, že mají po záruce a vyhodím je s klidným svědomím… Takže všechny tyto příšerné věci už z našeho domu zmizely ;-))) Jinak Tvá story s dětskou návštěvou a klecí pro psy – jojo, u nás už taky pár dětiček mělo bunkr ve psí kleci, děti to tak nějak fascinuje. Kamarádi Naty a Jendy, když je někam vezu, také zpravidla projeví přání cestovat v psích klecích v autě – tak tomu jsem se ale zatím vždy vyhla, přeci jenom předávat děti rodičům ze psích klecí, nebo dokonce se na toto téma pobavit s příslušníky, to bych nerada ;-))) Tak papa, pohlazení Velkýmu bráchovi a upírce Buffy :-)
Ahoj Drahuš, máš mé plné pochopení a podporu a velké přání co nejrychlejší rekonvalescence. Já si takhle klouzla před pár roky, neskončila jsem na všech 4, ale v poloze, kterou milují děti - takový ten posed s nohama do w. Tedy jen jedna má dolní končetina tento tvar kopírovala. Tu noc jsem se také moc nevyspala. Ráno odvoz na pohotovost a naštěstí se to obšslo bez operace, jen na víc jak měsíc orteza vyztužená od kycle az ke kotniku.
Tak milý čápe, at rychle srosteš, rtw můrám pošeptej do ucha, že budeš brzy skákat přes kaluže. Pohlazení celé smečce a hlavně neuklouzni s berlema. :)
Nazdárek Drahuško, tak ty mi teda "dáváš"... Musím uznat, že tvoje nezáviděníhodná situace s operací nakonec vedla k velmi humornému blogu. Např. tvoje slova: "Tak já nevím, od člověka, který se živí čísly, bych očekávala, že spočítá, za jak dlouho dojde 8 jogurtů čtyřčlenné rodině, když je denně všichni snídají…" mě vybudila k hlasitému smíchu - až se přiběhla Buffy i s Baďasem podívat co je u nás konečně tak k zasmání :-). Nebo jak si v Londýně padala přes druhý obrubník...no moje fantazie zafungovala. :-). Ale nechci být škodolibá, je mi opravdu líto tvé nohy i tebe a jen ti můžu přát rychlou a snadnou rekonvalescenci u vašich na Vysočině. Ale prosím tě, nepouštěj se tam do žádných "větších akcí" a jen odpočívej, neboť na Vysočině je určitě náledí a berle nejsou stabilní!
Co se Ginušky a Lizi týče - ty tvou chvilkovou nepřítomnost určitě zvládnou - být tebou, měla bych strach spíš o Pepču! Jestli to u vás vypadá jako u nás (což přepdokládám) je to někdy skutečně o nervy. Např. minulou sobotu nás přijela navštívit moje kamarádka Veronika se třemi dětmi a můj brácha se synovcem. Což prakticky znamenalo 4děti, 2psi a moje nervy nadranc. Badýsek se zamiloval do jednoročního Toníka, komletně ho oblízal, Buffy střídavě honila ostatní děti s tím, že lovec je fakt dobrej...naštěstí to odneslo jen oblečení, krev netekla :-). Jediným vysvobozením všech bylo to, že máme doma dvě klece na psíky a výborný nápad mého bratra (zkušeného rodiče) udělat z jedné klece bunkr pro děti :-). Takže sociální pracovnice by se asi při pohledu k nám do obýváku dost divily...pobíhající psi a děti zavřené v kleci... Každopádně mi kamarádka Veronika dva dny po návštěvě volala, kdeže se tyhle klece kupují :-)(ač psa nemá).
Ale Drahuško, hlavně se opatruj, neskákej nejen přes obrubníky, ale raději přes nic. Nech se opečovávat maminkou, taťkou, pomazli se s Taffynkou a hezky si odpočiň a užij si to!!!!!!!
Papa, zdraví všichni z Českého Ráje :-)
