Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 168 aneb Jarní Paseky 2014

Minulý týden měly děti jarní prázdniny, a tak naše rodina dostála tradici a vyrazila směr Paseky nad Jizerou. Letos jsme neměli příliš velké lyžařské ambice, vlastně jsme byli tak trochu zvláštní sestava – Míša (bratranec) si loni přetrhnul Achillovu šlachu a po několika operacích je ve stadiu, kdy se znovu dostává do kondice, nicméně lyžování do jeho rekondičního programu nepatří. Anetka (jeho žena) čeká miminko a já po operaci kolene jsme byly dalšími dvěma, které s lyžemi nepočítaly. Takže na sjezdovku vyrážel jen Pepča s dětma, vždy hned ráno, protože sluníčko dělalo své a kolem poledne se už moc lyžovat nedalo. Vůbec pohled na sjezdovku, udržovanou pro lyžaře zuby nehty, uprostřed zelených a sluncem zalitých kopců, to byla zajímavá podívaná. Užívala jsem si jí denně, protože zatímco se má rodina placatila na zbytcích sněhu, já si cvičila s pejsky – denně jsem byla na stopičce, trénovaly jsme poslušnost a vše bylo ideální, ovšem jen do středy…

Vyjela jsem jako každé ráno na stopu, našlápla jsem ji Lizi na místě, kde jsme se den předtím byli s Míšou a Anetkou projít a našli jsme osamělé rozhlehlé louky s okouzlujícím výhledem. Už jsem se těšila, jak holky odstopují a dáme si pak po hřebeni vycházku. Mé plány se proměnily v pouhou iluzi v okamžiku, kdy jsem Liz vedla ke stopě. Přestože bylo sucho, Lizi netáhla a šla vcelku spořádaně, zničehonic mi ujela levá, zdravá noha. A jak mi uklouzla dopředu, tak na tu operovanou nohu jsem spadla, přisedla jsem si ji pod sebe. Ten okamžik si vybavuji jen jako chvíli, kdy se mi zatmělo před očima a okolo hlavy mi lítaly hvězdičky… Ležela jsem chvilku zkroucená na cestě, brečela jsem, a jak jsem trochu přicházela k vědomí, říkala jsem si, že mobil mám v autě, a tak se z té cesty ani nedostanu, nemám si jak zavolat pomoc. Asi po pěti minutách jsem uviděla, jak se k nám blíží nějaký jeep. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl ležet plačící na cestě, takže jsem sebrala zbytek síly a nějak se postavila. Počítala jsem u toho všechny svaté a mé počáteční vzlyky beze slov nabyly velmi expresivních tvarů velmi nereprezentativní slovní zásoby jazyka českého (většinu z užitých výrazů vyslovila má ústa poprvé a já doufám, že i naposledy). Dobelhala jsem se k autu, dělala, že tam něco hledám, když nás míjel jeep, pak jsem se podívala, jak vypadá koleno – bylo odřené, napuchlé ještě víc než obvykle, ale nikde nic neteklo. Chvilku jsem se dávala dohromady, Lizinka mě pořád olizovala a utěšovala mě (když jsem spadla, hned mě začala křísit šťoucháním do mne, byla zjevně lehce v šoku, co to vyvádím, ale zachovala se úplně neskutečně, nehnula se ode mne), až mne nakonec přesvědčila a šly jsme i na tu stopu – musím říct, že si už ani nevybavuji, jak ji zvládla, ale určitě hezky; má krásné stopy a s výjimkou jediné, kdy jsme, jak jsem pak zjistila, stopovaly na terénu, kde byly před námi i jiné stopy, zatím každou vypracovala k mé velké spokojenosti :-).

Abych se ještě vrátila k horám – koleno mi náležitě oteklo, bolelo jak čert a já jsem celou středu prospala v bolestech. Psala jsem mému ortopedovi, co se mi stalo a co s tím budeme dělat, načež mi přišla mailem skutečně trefná odpověď: „No Vy jste dobrá, a jak to mám takhle na dálku poznat?!“ Tak to mě docela pobavilo a rozhodla jsem se, že uvidím do konce týdne…

A ještě jeden zážitek měly naše letošní hory – uvařila jsem s sebou chilli. Dělám ho z čerstvého mletého hovězího masa. Na hory jsme jeli v neděli, v sobotu jsem měla celý den natáčení, takže jsem musela vařit věci s sebou už v pátek. Všechno se povedlo, v pátek jsme měli trochu toho chilli i na večeři. V noci, okolo půl druhé, mne vzbudil takový ten pocit, kdy víte, že za vámi někdo stojí. Otočila jsem se – a měla jsem pravdu. U postele stála bez hnutí Natálka, dlouhé vlásky rozpuštěné a v bílé noční košilce, jak u mne stála bez hnutí, nic neříkala a v nějaké náměsíčnosti jen koukala, vypadala jak dětský přízrak z hororů. Já jsem se strašně lekla, div se mi srdce nezastavilo… Vzbudila jsem tím samozřejmě i drahého chotě, který v nějaké chlapské intuici usoudil, že půjde spát do pokojíčku Natynky, která si zalezla ke mně. Pepča věděl, co dělá – Natálka do rána asi šestkrát zvracela, a zatímco se jí k ránu ulevilo a usnula, já se snažila zamaskovat make-upem kruhy pod očima, aby se mě lidé v práci nelekli…

V neděli zapůsobilo to mé slavné chilli stejným způsobem i na Honzíka, to jsme si ovšem ještě nespojili jeho a předchozí Natálčiny problémy s naším oblíbeným jídlem. Takže v úterý jsem zabalila tortillu i Míšovi a Pepčovi, já jsem měla také pár lžiček... Nicméně i to málo stačilo, kromě rozbitého kolene mi ve středu ještě bylo strašně zle od žaludku, Pepčovi taky, nezvracel jediný Míša, asi má víc kachní žaludek než my, ale na záchodě jsme se střídali všichni… Hory ale byly jako vždy pohoda nesená na křídlech pohádek, skvělých filmů a večerního blbnutí u her – jako malí… :-)

V neděli jsme s Pepčou jeli na výstavu do Rakouska, do štýrského Grazu (neboli Štýrského Hradce). Pepča na výstavy a kynologii vůbec není, ale byla jsem ráda, že se mnou jel a pomohl mi vybojovat Lizinčino vítězství ve třídě mladých fen. Sice cestou nazpátek prohlásil: „Tak mi to zase na dalších pět let stačí, ženo!“, ale statečně snášel celý vlekoucí se den ve výstavní hale. O čem bych se chtěla zmínit – co mne na začátku pozitivně překvapilo, tak že rozhodčí si před zahájením posuzování pozvala do kruhu všechny vystavující, představila se, přivítala nás a popřála všem hodně štěstí – s tím, ať nezapomeneme, že náš pes je stejně vždy ten nejhezčí, ať už je posudek jakýkoli. Stejně tak po ukončení posuzování následovalo vyhlašování vítězů, kdy byl každý představen a byl mu předán pohár a posudek. Myslím, že je to hezká tradice a u nás jsem nic takového neviděla. Na druhou stranu musím přiznat, že čekání na to vyhlašování, kdy ještě hodinu byly vypisovány diplomy atd., bylo nekonečné, kdybych mohla jen chňapnout pohár s posudkem a vyrazit domů, uvítala bych to. Celé to posuzování totiž bylo neskutečně dlouhé, v kruhu byli jen rotvíci, ale paní rozhodčí posuzovala strašně pomalu, neskutečně se to vleklo. Na výstavě byli i chorvatští psi (např. mladé psy vyhrál Lex vom Hause Edelstein) a ruští psi (BOB vyhrál ruský pes Blitz vom Tamriel) a musím říct, že zahraniční psi byli opravdu pěkní, zato rakouskému chovu jsem nějak nemohla přijít na chuť. Zejména vítězné feny by podle mého názoru (a zkušeností z našich výstav) u nás dostaly maximálně „velmi dobrou“, neměly vůbec pěkné hlavy (a to nepreferuji ty nepřirozeně mohutné a přehnané typy), jedna vítězná fena měla úplně kulatá záda, nevěřila jsem prostě vlastním očím… Ale každý rozhodčí má svůj vkus, jak víme, a je na jeho svědomí, podle čeho zadává tituly. Já jsem spokojená, Lizi byla šikovná a na výstavě se moc líbila. Učím ji vystavovat na povel a už to teď hezky předvedla, moc pěkně stála.

A co je jinak u nás nového? Všechny tři holčičky se mají k světu, s Lizi naplouváme do pořádného výcviku, baví nás to a čas s kamarády na cvičáku je příjemným relaxem. Na závěr připojuji momentku z našeho rodinného života – Pepča se mi jakožto daňový poradce a auditor stará o vše ohledně daní atd. Včera chtěl ode mne něco podepsat: „Co to je, žádost o rozvod?“ ptala jsem se ho. „Ne, ta přijde až potom!“ mrknul na mě. Poslední dobou mě dost baví svými hláškami, tak přeju hodně smyslu pro humor i vám a hezké jaro! :-) D

Z ještě zimní procházky na Pražský hrad...	...za ostatky Karla IV.	Krypta byla zavřená, ale procházka byla prima :-)	Rozjívená banda na cestě do Bozkovských jeskyní
...holčičky jsou prostě vždycky hodnější :-)	Zápis do Knihy návštěv :-)	Diamant je Honzíka, nepodepsal se, prý anonymní umělec :-)	Jaro na horách, i na téhle loučce jsme byly na stopě :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a tři (např.: sedm)