Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 175 aneb Z kopce do kopce a vši…

Nezbláznila jsem se (i když si tak někdy připadám), a hned vám název dnešního blogu vysvětlím :-)

Každý rok jezdíme celá rodina někam společně na dovču. Děti měly letos dlouhé prázdniny, protože už v červnu byly s babi a dědou za sluníčkem na Mallorce, a tak když jsme řešili naši rodinnou dovolenou, chtěli jsme zažít něco jiného než moře, protože my s Pepčou ho nějak obzvlášť nemusíme a děti u něj zrovna byly… Takže jsem navrhla Beskydy – protože jezdíme nejvíc na Šumavu a do Krkonoš, a přitom moravské hory a tuto část Moravy v podstatě neznáme. Nalákala jsem Pepču na variantu dovolené sice v Česku, ale když už, tak s maximálním luxusem a pohodlím. Mně se navíc líbilo, že s sebou budu moct vzít i psiny, takže jsem se nápadem na plánovanou dovču nadchla a jala se hledat něco „šikovného“. A tak jsme si pronajali chatu v Beskydech, s wellness studiem, saunou a vířivkou, plně vybavená lovecká chata a celá pro nás. Mým požadavkem byl ještě plot okolo pozemku, abych mohla mé černé ďáblice bez obav vypouštět ven.

A tak jsme vyrazili. Naše cestování je už samo o sobě lehce atypické – já jedu svým autem, na sedačkách psí klece a v boxu psiny. Pepča s dětmi v druhém autě. Obě auta ovšem shodně zaplněná všemožnými věcmi, nesnáším to… Náš příjezd na pronajatou chatu byl bezproblémový, ale pak to začalo… Plot, který jsem si vymínila jako nejnutnější podmínku, byl ve skutečnosti okrasný plaňkový plůteček, o který když se jen zavadí, tak je z něho hromádka dříví. Okolo „naší“ chaty bylo pár dalších – ovšem bez plotů… Venku u každé chaty seděli postarší dámy a pánové a okolo nich pobíhali malí pejsánci, cosi mezi pudlem a bišonkem, zjevně nějaká místní psí enkláva… Šla jsem do mdlob, jen co jsem to viděla, a bylo mi jasné, že mám před sebou týden venčení na vodítku. Starousedlíci měli z naší psí kompany také evidentní radost, v panice si zaháněli své chlupaté miláčky k sobě a dávali nám najevo, že rottweiler je ztělesněním veškerého světového zla. „Paráda, to bude dovolená,“ nadávala jsem si cestou do chaty a zdaleka ještě netušila, co všechno ten týden zažijeme…

A začalo to hned první večer – natěšeni na vířivku jsme se do ní všichni naskládali. Bylo to fakt super, vodní masáž skvělá, ovšem jen do té doby, než jsem šla vylézt ven – voda z vany zaplavila nejen wellness místnost, ale protekla přes dřevěnou zeď i do obýváku. Nesnáším cizí hadry (mám pocit, že z toho bacily a bakterie skáčou po milionech), takže se vytírání musel ujmout Pepča. Udělal to způsobem sobě vlastním, všude bylo stále mokro i po jeho působení, navíc koberec nasáklý vodou… Vířivka mi stačila jednou a naposledy pro celý týden, opravdu luxus…

První den našeho pobytu jsme zahájili procházkou s pejsky. Kdo nás viděl, musel si myslet, že ti psi v životě neposlouchali… Jak jsou spolu, táhne jedna víc než druhá, takže Pepíno vlál za Ginuškou a Liza se škrtila, aby ji dohonila. Gin si pak sedla před první chatou a před zraky všech místních vykonala potřebu – a Pepču studem málem odvezli. Na vycházce jsme byli cca deset minut, než to Pepča otočil a vzdal to – dál už pak se mnou odmítl chodit (takže jsem pak venčila tak, že jsem holky naložila do auta a venčila je v lese mimo chaty).

Po této ranní rozcvičce (zejména tedy pokud jde o naši psychiku) jsme se vydali na Lysou horu. Naše chata ležela ve stráni vedlejšího kopce, a tak jsme rovnou vyrazili pěšky. Pepča mi doporučil nechat psiska doma, a dobře jsem udělala, že jsem ho poslechla… Po půlhodince ťapání víceméně po rovině jsme začali stoupat – resp. spíš se šplhat na kopec, na který kdybych položila žebřík, tak by to bylo na místě a mohli bychom lézt po něm. Dětem na prvních cca dvaceti metrech došlo, o čem ten výlet bude, a jasně dávaly najevo své nadšení a hledaly možnosti, jak se vrátit k nějaké pohodovější činnosti: „Já mám hlad!“ „Já chci domů…“ „Kdy bude oběd?“ „Za jak dlouho tam budeme?!“

Stoupání na Lysou horu z naší vesničky Krásná bylo opravdu kruté, zpocené jsem měla i vlasy, oblečení by se dalo ždímat. Šli jsme podle mne těmi nejhoršími cestami, jaké kde byly – kdykoli bylo rozcestí, my spolehlivě vyrazili tou nejkamenitější a nejhnusnější cestou. Přiznám se, že nebýt s námi děti, tak jsem se otočila nazpátek hned v tom prvním kopci, ale nemohla jsem manželovi přece pokazit jeho záměr vychovávat děti ke sportu a turistice… ;-) Na Lysou jsme se nakonec po třech hodinách vyhrabali – výhled stál za to a my byli na děti pyšní. V ten moment jsem ještě i měla ráda svého manžela, což se však mělo v následujících hodinách dosti zásadně změnit… Přemluvil nás totiž, že nazpátek půjdeme jinou cestou, prý skoro stejně dlouhou... Hned mě napadlo obligátní „Je to sice dál, zato horší cesta!“ – a měla bych pravdu!

Jsem odmala zvyklá na to, že mapy a cestu hlídá muž, tj. taťka. Takže i já jsem přenechala navigování nás na Pepčovi a soustředila se na to, abych si na příšerných kamenitých cestách nezničila kromě operovaného kolene ještě i kotník. Po cca hodině nekončící cesty mi klesla čelist. „Asi jsme zabloudili, tady mělo být rozcestí a měli jsme jít po červené…“ informoval nás Pepča. Děti máme moc hodné, ale v ten moment i ony začaly něco remcat. Já jsem se ještě cca hodinu držela, ale když jsme stále šli úplně mimo náš směr, nebylo kam jinam se dát a blížila se bouřka, už jsem to nevydržela. Nadávala jsem jak špaček a fakt mě můj manžel štval, vytáčel, iritoval, prostě dostala jsem takovou alergii na každou buňku v jeho těle, že to nedokážu popsat. Všecko mě bolelo, neustále se mi na ostrých kamenech podlamovaly nohy, únavou jsem už nemohla ani dýchat. A protože jsme jako správní Pražáci vyrazili do hor v tričkách a šortkách, bez pláštěnek a dalšího oblečení, příroda se rozhodla nás vytrestat a ponaučit – přišla ta bouřka, kterou jsem cestou našeho sestupu cítila a které jsem se obávala… Už ani nevím, jak jsme se nakonec dostali na chatu, ale fakta jsou taková, že jsme vyrazili ráno kolem osmé a vrátili se okolo páté. Dvě hodiny v dešti, v zimě a bez vědomí toho, že jdeme správně, mě natolik zdeptaly, že už jsem ani neměla sílu nadávat. Vzteky jsem si chvíli chtěla sednout někam pod strom a prostě tam zůstat – ale aby mě sežrali medvědi nebo mě tam pak vyzvedávala horská služba, to jsem sama sobě opravdu nemohla udělat. Po návratu na chatu jsem se zavřela, vybublala, a když se mě pak Pepča po cca dvou hodinách zeptal, jestli už na mne může mluvit, byla jsem už zase v pohodě – ale být cestou zpátky rozvodová kaple (já vím, že nic takového neexistuje ;-), tak jsem se okamžitě rozvedla, takový jsem měla vztek! :-)

Druhý den jsem nemohla pohnout ani malíčkem, natož abych šla na další výlet – a tak rodina jela do Ostravy do ZOO a já nepříliš úspěšně vyháněla kyselinu mléčnou ze svých svalů. Třetí den mi bylo už lépe, takže jsme se domluvili, že pojedeme na Radhošť – já si jen jela něco koupit na stopy, protože celý týden jsem měla k dispozici nekonečné louky, naprosto luxusní materiál. Když jsem se vrátila s nákupem na chatu, přivítal mě manžel slovy „Děti mají vši!“ No pecka, další jobovka! Musely si tu havěť přivézt z tábora. Takže místo na Radhošť jsem jela zase nazpátek do Frýdlantu do lékárny, lékárnici se při kupování odvšivovacího šamponu snažila vysvětlit, že nejsem sociální živel, který má zanedbané děti, a po jejím uklidnění, že vši jsou teď všude, jsem jela zase nazpět. Celý den jsme odvšivovali, koupali a uklízeli. Hlava mě svědila celý další týden, nemohla jsem v noci vůbec spát, stále jsem měla pocit, že po mně něco leze – prostě dokonalá paranoia…

Taková byla naše dovolená v Beskydech – já si domů přivezla nespavost zapříčiněnou strachem z hmyzu a Pepča měl plné kecky mých psin, které zlobily, jak mohly. Příští rok prý letíme do Portugalska – je mi jasné, že poletí kamkoli, hlavně když to nebude dovolená autem, kde by mu hrozilo, že zase s námi pocestují mé milované dračice... :-) Takže expedice Apalucha vyráží příští rok na jih, přátelé, už žádné kopce, bloudění a vši! :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel dva a dva (např.: sedm)