Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 178 aneb Malá zimní retrospektiva

Už skoro dva měsíce si denně uvědomuji, že vůbec nemám čas na psaní blogu, a nejsem za to ráda. Můj blog je pro mne něco jako kronika, najdu v něm zpětně dost zajímavých věcí z našeho rodinného života, jsou to takové mé vzpomínky. A tak je myslím na čase přidat pár dalších, než je překryjí nové.

Za tu dobu, co jsem nepsala, se v naší rodině udála jedna velmi významná změna – koupili jsme si sušičku na prádlo! :-) Já vím, pro většinu z vás tohle zní jako blbost, ale myšlenkou pořídit si tohoto pomocníka jsem se zabývala každou zimu posledních několik let, kdy už jsem najednou nemohla sušit prádlo venku a dva dny mi pak sušák zabíral místo doma. Jenže vždycky jsem to nějak odsunula, protože nejdřív přišly Vánoce a mně se nechtělo utrácet za věc, bez které se vlastně obejdeme, no a po Vánocích jsem si zase říkala, že už bude jaro, a tak to nemá cenu. Jedno ráno v prosinci jsem se ale vzbudila a na zdi u schodiště byla mokrá mapa. Náš stoletý dům je z jedné strany zapuštěný ve svahu, vlhkost v domě je problém, který je prostě starou stavbou daný, a zimní sušení prádla tomu rozhodně nepřidalo. A tak to konečně přišlo – do pár dnů u nás přistála sušička a já zažila revoluci! Žádné věšení na sušák (které mi taky zabíralo dost času, protože jsem jako správný puntičkář musela mít prádlo pověšené podle určitého systému ;-), žádné dva dny čekání na to, až se bude moct prádlo zase používat, žádné obcházení sušáku a schovávání před návštěvami! Prostě za tři hodiny je vypráno a prádlo suché! Mé prvotní nadšení mírně polevilo poté, co mi došlo, že celý proces ode mne na konci požaduje také žehlení, a to ideálně hned, takže momentálně je pro mne sušička tak trochu psychickým vyděračem, který mne nutí do pro mne velmi neoblíbené činnosti. A dokonale mi radost ze sušičky vzala má starostlivá maminka, která mi jednou zavolala a na základě nějakého článku o sušičkách se mne jala varovat před tím, že v kapse oblečení nesmí zůstat zapalovač, že by jinak během sušení explodoval a vybouchl by celý dům. Jak jsem se nejdřív této fobii smála, tak na mne evidentně zanechala stopy, a i když nikdo nekouříme, stále mám nepodloženou obavu z toho, že je sušička velmi nebezpečná věc... Instrukce ohledně věcí po kapsách ode mne dostal i manžel a asi si oblečení opravdu prohlíží, protože už jsem dlouho neobjevila nějakou tu zapomenutou papírovou bankovku, jejíž nález mne vždy velmi potěšil :-). Ovšem co si o tom všem Pepča myslí, komentoval výmluvně – na mou otázku, co v tom oblečení hledá, mi s neskrývanou ironií v hlase sdělil: „Hledám zapalovače a jiné výbušniny!“ :-)

Smysl pro humor také nechyběl jednomu pánovi, se kterým jsem se setkala v cukrárně, kde jsem byla kupovat zákusky pro kolegy do práce. Jela jsem zrovna s holčičkami ze stopy, a protože jsme byly na vlhkém terénu (navíc jsme si i trochu pohrály, což obnáší kromě jiného i skákání po mně a velké mazlení), vracela jsem se v nepříliš čistém stavu. Na nohou jsem si po stopě nechala gumáky, nechtělo se mi přezouvat. A když jsem si takto napochodovala do cukrárny, pán, který byl na řadě, si mne se zájmem prohlédl a pravil: „Tady paní jede z pole, takže ji pustím, pracující mají přednost!“ :-) Zasmáli jsme se, já jsem vysvětlila něco o pejscích, a jela jsem i se zákusky domů. Nedávno jsem se ale v mnohem horším stavu (myslím tím své oblečení) vracela ze cvičáku, byl opravdu úlet tam jet, protože zrovna roztál sníh a celý plac byla jedna veliká blátivá aréna. Cvičení jsem vzdala po chvilce, protože to příšerně klouzalo a cvičení bylo na zlomení si nohy, ale Liz mne stihla tak zřídit, že jsem byla od bahna opravdu komplet. Bohužel jsem s sebou neměla nic na převlečení, a tak jsem to vyřešila svléknutím kalhot – domů jsem jela ze cvičáku ve spodním prádle! Měla jsem ovšem štěstí, žádná policejní hlídka mne nezastavila, ale celou cestu jsem si připravovala vysvětlení, co bych jim asi tak vyprávěla… :-)

Mé středeční narozeniny se nesly v duchu telefonátů s kamarády, kteří mi volali, velmi originální byla Katka Hájků, která mi sice přála už den předem, nicméně ve středu mi volala hned ráno celá zkroušená: „Máš minutku?“ A pronesla to takovým tónem, že jsem čekala zase nějakou katastrofu… Takže poté, co jsem ze sebe v obavách vysoukala, že mám, se z telefonu ozvalo o několik úrovní hlasitější a pěkně vysmáté „Všechno nejlepšííí!“ :-)

Nejvíc mě ale pobavila Kája, má kamarádka, o které v blozích už také bylo sem tam psáno. Když jsme spolu kdysi jezdily s našimi malými synky v kočárku na pražské Mrázovce, než jsme se odstěhovali z Prahy, běhávala okolo nás dalmatinka „Ouša“. Nedlouho poté ve svém pokročilém věku zemřela a Kája si zatím dalšího pejska nepořídila. Odolávala zdárně dětem a jejich každoročním vánočním přáním, až ovšem donedávna. Jedna z prvních vět našeho rozhovoru zněla: „Musím Ti něco říct, asi mám zaděláno na psa!“ A následovalo vyprávění, které mne pobavilo jako dlouho nic. Takže jsem se dozvěděla, jak Kája navštívila oslavu narozenin nějakého svého kamaráda, tam potkala jiného kamaráda, jehož voříšek, fenečka vzešlá ze spojení huskyho a labradora, ji před čtyřmi lety naprosto okouzlila svým vzhledem a povahou. A tak Kája neuvědomujíce si závažnost svých slov, kamarádovi v nadšení řekla, že až jednou bude mít Běla štěňata, tak si jedno vezme! :-) No a tento kamarád Káje onen večer její slova připomněl: „Hele, víš, jak jsi chtěla po Běle štěně? Platí to ještě?“ A Kája, mírně připitá, a tedy povznesená nad strasti celého světa, a zejména svého manžela, který tou dobou nejspíš sladce spal v nevědomí toho, co mu jeho žena právě na jiném místě planety domlouvá, naslibovala kamarádovi hory doly. A teď ji budu chvíli citovat: „Ráno jsem se vzbudila a s hrůzou jsem zjistila, co jsem to večer domluvila… A dostala jsem strach, co na to Thomas. Takže jsem začala intrikovat a vymyslela to tak, že do toho musím zapojit děti. Zatímco do včerejška jsem jim psa zakazovala, dneska jsem k nim přišla s otázkou – co by na to říkaly, kdybychom přeci jenom měli toho pejska!“ Takže Kája zpracovala děti, a aby jí život ukázal, že takhle se věci neřeší a manžel se neobchází, její zlatý Thomas vzal zprávu o novém členovi rodiny ve svém obvyklém klidu, a Kája tak sama od svého svědomí dostala co proto :-). A jaký že psí poklad bude mít? Jméno zatím není jisté, chtěla by jméno Helga, což rodina zavrhla – a jsem jednoznačně na jejich straně! :-) Nejistý bývá otec, jak se říká, ale otec Kájiny zatím nenarozené fenečky jistý je, je to slovenský čuvač. Takže tady máme tři velmi zajímavé plemenné linie – a Kája to vidí jasně: Po huskym nebude fenečka štěkat, takže bude klid. Po labradorovi bude přátelská a po čuvačovi dostane do vínku pracovní povahu a bude hlídat :-). Za týden se s Kájou uvidím osobně, tak se strašně těším na další kus příběhu o tom, jak má milovaná kamarádka k Helze přišla :-)

…a myslím, že jsem toho napsala víc, než jsem vůbec chtěla, takže zazvonil zvonec a blogu je konec :-) Krásné skorojaro :-)

PS: Fotky jsou z Mikuláše a Vánoc, některé jsem měla na FB, ještě než jsem ho deaktivovala – tímto dávám všem zvědavcům na vědomí, že důvodem bylo čistě a pouze to, že na FB prostě nemám čas, s kým chci být v kontaktu, s tím jsem, a můj život je bez něho mnohem klidnější a pohodovější, žije se mi krásně :-)

Jeník, Naty a náš malý Mikulášek :-)	Natynka na Mikuláše :-)	...a ještě jednou :-)	...a s Míšou a Anetkou :-)
Adventní věnec pro Simi :-)	Kytičky ze štědrovečerního stolu	...a takhle to začíná :-)	Jeníkovy jedenáctiny :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel tři a dva (např.: sedm)