Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 181 aneb Každé dobrodružství něco stojí

Po Mistrovství světa FCI IPO 2015, které se před více než měsícem konalo ve švýcarském Delémontu, jsem chtěla psát o tom, jaké to je, když je člověk na takovéto velké akci přítomen nikoli jako divák, který si jen užívá výkony, atmosféru a třeba dobré grilované klobásky, ale jako člověk, který je zodpovědný za nějakou práci, a to třeba i nejenom tu svou. Vícekrát jsem už na svou adresu zaslechla výroky typu „Ty pořád někde lítáš!“, „Já si to nemůžu tak snadno zařídit jako Ty!“, „Já nemám takovou práci, jako máš Ty!“ apod. Těmito výroky nemířím na adresu nikoho konkrétního, lidí, kterým vrtá hlavou můj „simply life“, je více, a tak je možná na čase k tomu říct pár slov.

Už když jsem byla holka, která se začíná dívat po klucích, chce se hezky oblékat a potrpí si na drahé „krémíčky“ (jak říkával můj taťka a předpovídal mi, že mi brzo z těch mých „mastiček“ naskáče nějaká vyrážka, sleze mi kůže, vypadají vlasy – a vůbec se mi stane něco takového, veskrze pozitivního…), nespoléhala jsem na to, že mi ty věci spadnou samy do klína. Rodiče nás se sestrou drželi celkem zkrátka, maminka si nikdy nepotrpěla na přílišný luxus v oblékání či v kosmetice, až do páté třídy jsem nosila vlasy nakrátko, protože s dlouhými vlasy je moc práce a krátké vlasy jsou prostě praktičtější. Co na tom, že jsem vypadala jako exot, protože se mi vlasy kroutily a střih krátkých vlasů mi opravdu neslušel… Až posílena přicházející pubertou jsem si postavila hlavu a od té doby jsem už nikdy, díkybohu, neměla vlasy na kluka.

Abych si mohla sem tam koupit něco hezčího na sebe, než bylo něco ryze funkčního, co usoudili rodiče a co schválil náš rodinný rozpočet, musela jsem se snažit sama. A tak jsem od gymplu dávala lekce němčiny, doučovala děti cokoli, co jim ve škole nešlo, v létě jsem chodila na brigády do pekárny, do fabriky na boty (vzpomínám, jak se sestra v této továrně jednou otrávila lepidlem, protože zatímco já jsem celý den šněrovala kozačky, Zdenička s dosti svéráznou holkou z pasťáku lepila podešve… ;-), už ve třeťáku na gymplu jsem napsala svou první knížku. Rodiče nám se Zdeničkou nikdy neodpustili jedinou povinnost, musely jsme se k sobě chovat slušně, ohleduplně (i když jsme se sem tam servaly jako kočky ;-), neexistovaly špatné známky ve škole a rodič a učitel byly u nás doma dvě velmi posvátné autority. Kromě této – na jedné straně – tvrdé disciplíny ale panovala u nás doma velká pohoda, pokud rodiče mohli, snesli nám modré z nebe, hodně jsme sportovali, jezdili na výlety a dovolené a byla veliká legrace – zejména po mamince jsem myslím podědila vlohy k nejrůznějším kanadským žertíkům, kravinkám a mírné škodolibosti :-).

Abych ale shrnula své vzpomínky z dětství, do kterých jsem se trošku zamotala (ráda jsem nahlédla zpět do těchto zlatých časů) – chtěla jsem říct to, že jsem odmala nedostala jedinou věc jen tak zadarmo, nenarodila jsem se v rodině, jejíž zázemí by mi v životě něco usnadnilo. I když možná naopak – to, že jsem si vždycky musela všechno vybojovat, mi dalo ten největší dar a průpravu do života. Že si lidé, když se někomu daří, vysvětlují jeho úspěch všelijak jinak, než že se o to člověk zasloužil sám, je bohužel fakt. Když jsem se v roce 1996 dostala jako jedna z deseti uchazečů na FF UK oboru bohemistika-germanistika, více lidí se zajímalo o to, koho rodiče podplatili a koho na fakultě máme. Nikoho, jak prostá to byla pravda…

Aby byl člověk v jakémkoli oboru úspěšný, musí pro něj mít určitě talent a vlohy. Už jenom to, aby je v sobě odhalil, našel v sobě nadání a vášeň pro nějakou činnost, už to je veliký dar a předpoklad budoucího úspěchu. Já jsem měla to štěstí, že rodičům nebylo jedno, jakým způsobem se sestrou učíme, nedovolili nám poddat se lenosti a jiným zábavám, které jsou v dětském věku vždycky výš než povinnosti do školy. Naučili nás disciplíně a vědomí toho, že když něco chci, musím pro to něco udělat (a ve všem vždy stáli při nás, na to bych nerada zapomněla, není větší dar než fungující rodina…). Postupem času se tato má zkušenost utvrdila a ujistila mne ve víře v sebe samu – když budu opravdu chtít, tak je vlastně všechno možné, každý sen se může stát realitou.

A s tímto vědomím, že vše je jenom o mně a o tom, co pro své přání, cíle a sny udělám, jdu životem už dlouho. Samozřejmě že člověk musí zvážit své možnosti, rozhodnout se, zda na to má, nebo ne, ale pakliže není úplný snílek nebo blázen, tak má spoustu cest otevřených :-).

Když tedy například potřebuji někam jet, nepřistupuji k tomu tak, že to nejde. Máme dvě školou povinné děti se spoustou kroužků a zájmů, dva psy, kočku, oba s manželem chodíme do práce. Ale když je taková akce, jako bylo například mistrovství světa, využijeme všechny naše možnosti – psiny a kočičku hlídají babičky, děti ze školy vyzvedává bratranec, v práci za mne musí zaskočit kolegyně, a i tak je nutné pracovat i z místa akce. Teď v Itálii jsme přijely v pátek okolo půl desáté na hotel a já jsem do půlnoci pracovala. Nedá se nic dělat. Ale když se člověk bude bát a bude jenom hledat výmluvy, proč věci nejdou, nikdy nic nezíská. Jen by pak neměl závidět a nepřát ostatním, kteří pro své přání něco dělají, nejsou líní si věci zařídit a nemají jen výmluvy. Život rozhodně není snadný, ale každý je svého štěstí strůjce, a kdo nic neriskuje a neobětuje, ani nic nezíská… :-)

Mé „lítání“ na akcích je výsledkem velmi složité domácí logistiky a velmi si vážím manžela, rodičů i bratrance, bez kterých by to nešlo. I jen než rodině navařím, nachystám svačiny třeba na tři dny dopředu, a pak týdenní úklid po mém návratu, dohánění pracovních restů – je to veliký očistec, ale „Každé dobrodružství něco stojí!“ To prohlásila Darinka Kahanová, která se mou byla tentokrát v Itálii, a na tomto výroku je veliký kus pravdy.

Shodou nešťastných okolností tentokrát ostatní členky našeho Profi DOG Teamu buď hlídaly novorozená štěnda, děti, nebo musely dát přednost jiné akci, a tak jsem naprosto nečekaně musela jet sama. Musela, protože jsem to slíbila jak sponzorům, tak lidem. Dari mi velmi pomohla, na místě byla mou velkou psychickou oporou, když mi nefungovala wifina, počítač a hroutilo se celé zpravodajství. Ustála v klidu mou zakaboněnost, kdy v zápalu práce nevnímám svět a mám ho omezený jen na pokyny k tomu, co je třeba udělat, a řešení krizových situací. Bylo to velmi těžké, ale myslím, že jsme to opět ustály, a do budoucna mne tyto dvě letošní zkušenosti posunuly hodně daleko dopředu, jsem za to moc vděčná.

S Darinkou měla naše italská cesta dva zajímavé body – a to když jsme přijely do rodinného penzionu, který byl zároveň jakýmsi psím ghettem – podvraťáččci byli úplně všude, kam oko dohlédlo. V kombinaci s tím, že jsem měla s sebou Liz a potřebovala ji venčit, byla pro mne přítomnost potulných psů opravdu frustrující. Nicméně přežily jsme všechny tři. Liz se mnou spala v manželské posteli, ve které se vyvalovala na zádech a tak nadšeně se v ní rochnila, až jednou s velikým zaduněním slítla za postel. Okamžitě byla samozřejmě zpátky, přitulila se a pak už spala jak mimino, potvůrka jedna.

Cestou z Itálie, kde jsme nakonec všechny katastrofy přežily, jsme měly ještě jedno dobrodružství. Do Gazza jsme jely přes Rakousko, nazpátek jsme chtěly jet stejnou cestou. Už od začátku se mi ale zdálo, že jedeme malinko jinak, nicméně nepřikládala jsem tomu význam, říkala jsem si, že už si to jenom tak nepamatuji. Před rakouskými hranicemi jsme si ještě chtěly odskočit na záchody, protože v Itálii jsou zadarmo, a v Rakousku ne. Takže jsme projely mýtem a zamířily na poslední italskou benzinu… Dojely jsme na obří parkoviště pro kamiony, všude jen nějaké opuštěné betonové budovy, tma, mlha a zima, a my jsme dostávaly strach – žádná benzina se samozřejmě nekonala a Dari jen opakovala: „Já chci pryč!“ Než se nám to ovšem povedlo, vyjely jsme znovu v Itálii, pak se přes další placení mýta dostaly na nějakou rakouskou silnici, a přes další mýto opět Itálie, a až pak Rakousko! To se nám to šetření na WC opravdu moc vyplatilo… :-) Naše jezdění tam a zpátky přes mýta bylo neuvěřitelné a přiznávám, že už jsem to vzdávala, začala jsem věřit na bludný kořen a záhadu Blair Witch :-) Další šok nám přivodili naši telefonní operátoři, když nás přivítali v Německu. „My jsme v Německu?“ dívaly jsme se na sebe nechápavě, než nám došlo, že jedeme opravdu jinou cestou... Nicméně dojely jsme v pořádku a jen s odstupem krátkého času musím říct, že MS IFR 2015 bylo moc hezky připravené, velmi příjemné a stálo za to tam být – tj. zařídit všechny věci okolo a udělat něco pro to, aby to šlo. Protože samo od sebe jde jen velmi málo věcí… D :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a tři (např.: sedm)