Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 195 aneb S novým rokem nové začátky

Tempo psaní mých blogů bylo koncem roku 2015 dosti vražedné a nebudu v něm pokračovat ani si na sebe šít bič v podobě dalších ztřeštěných heců :-). Nicméně uvědomila jsem si, že byla velká škoda, že jsem určitou dobu téměř nepsala, psaní je má vášeň, má terapie, mé spojení s mnoha lidmi, na kterých mi záleží a se kterými není čas nebo příležitost být jinak v kontaktu. A tak bych se ráda pokusila více či méně ne/pravidelně :-) něco napsat.

Dlužím vám ještě malé ohlédnutí za Vánocemi, v naší rodině byly letos tak nějak vypečené… :-) V minulém nebo předminulém blogu jsem psala, že jsem za loňský rok hodně zestárla – myslela jsem to obrazně. Ovšem poslední Vánoce mi ukázaly, že asi vážně trochu stárnu („trochu“ – jsem k sobě velmi ohleduplná, že? ;-), neboť začínám zapomínat, za chvíli vysvětlím ;-)

První Ježíškův vtípek spočíval v tom, že jsme si s manželem darovali úplně stejná cédéčka… Další překvapení čekalo na mne i Pepču v podobě dvou stejných dárkových setů – kazetu od Versaceho jsem koupila já a nezávisle na mně i Zdenička někde na letišti, když letěla domů na Vánoce. Pepča při rozbalování druhé kazety docela koukal, a já jakbysmet, první půlvteřinu jsem si říkala, že mám asi zrakové halucinace… Ale největší fórek jsem zažila u manželových rodičů – když jsme tam 25. přijeli, rodiče děkovali za dárky a maminka mi přinesla jednu knížku se slovy: „Ale tuhle už jsi nám dala loni, Drahuško…“ No hanbou bych se propadla, vypadalo to, jako že jsem někde v levných knihách nakoupila výhodně iks stejných knih, které teď postupně rozdávám. A přitom já jsem pokaždé ty knížky opravdu poctivě vybírala v knihkupectví! :-) Asi je to důkaz toho, že mám stále stejný vkus :-). Docela jsme se nasmáli ještě teď o víkendu, když u nás byl bratranec Míša s rodinou, a poté, co jsem jim převyprávěla své faux pas s knížkou pro rodiče, Míša mi poradil, abych jim z legrace tu knížku dala ještě příští rok :-). Vzhledem k tomu, že mi podobné blbé nápady opravdu nejsou cizí, začínám si říkat, že to zrealizuji – snad ten vtípek ocení i rodiče a uvěří mi, že je to jen legrace a že jsem se definitivně nezbláznila :-)

Jinak kromě jiných věcí mě Ježíšek překvapil jedním dárkem víc než jinými – dostala jsem parfém. To by nebylo až tak divné, pokaždé mi Ježíšek nadělí nějaké vůně, protože dobře ví, že tím mi vždycky udělá radost. Ovšem letos se lehce přehmátl… Už když jsem vybalila parfém Opium od Yves Saint Laurenta, šokoval mě flakonek – rezavě hnědý, se zlatým uzávěrem, pro mne na první pohled velmi nevkusná záležitost… A já i u parfémů vybírám také podle vzhledu, balení se mi musí líbit, hlavně žádné kýče. Takže na Vánoce jsem přesně jeden takový obdržela. No a pak to přišlo – navoněla jsem se. Zahalila mne silná, invazivní vůně, něco jako tisíckrát zkoncentrovaná vonná tyčinka, nevětraný thajský masážní salon nebo něco dost podobného. Nevěřícně jsem se podívala na manžela, jestli to jako myslí vážně – nikdy mi nevymluví, že nepřišel do parfumerie a nevzal to první, co mu padlo pod ruku. Protože raději budu věřit této verzi než tomu, že parfém vybíral a že mu voněl… Když jsme se Zdeničkou jely na procházku na Chvojen a Konopiště (fotky jsou v předchozím blogu), Zdenička se rozhodla dát parfému ještě jednu šanci a navoněla se. Kdybych neviděla, že to bylo celkem decentní šplíchnutí, podle šířící se omamné „vůně“ bych to definovala spíš tak, že se zlila fialkami od hlavy k patě… Ani venku, na čerstvém vzduchu, jsme se nezbavily přítomnosti odéru, ze kterého se člověku dělá mdlo. Takže: „Děkuju Ti, Ježíškuuu!“ :-)

Tak trochu symbolicky, ale opravdu neplánovaně, jsem 31. 12. 2015 ukončila svou poslední funkci, a to jednatelky RKČR. Nechci k tomuto svému kroku nic zásadního psát, jen že jsem nebyla domluvená s Jirkou Reizenthalerem, rozhodla jsem se sama za sebe a zcela uváženě. Že to Jirka zamýšlí udělat, jsme všichni věděli, a tak jsme si mohli promyslet případná svá rozhodnutí. A já jsem za to své velmi ráda – pracovala jsem pro RKČR tři roky, a to opravdu téměř denně, kromě času a nervů stála tato má funkce naši rodinu i dost peněz. Uzrál čas, aby si to zkusil někdo další, já už jsem odvedla dost práce a můj život jde jinou cestou. Zkušenost to byla pro mne velmi cenná a jsem za ni ráda – vím, zač je toho loket, pokud jde o chod klubu, organizaci apod. Největší oříšek ovšem nejsou byrokratické kličky, jsou to lidé. Tak bych opravdu chtěla popřát novému týmu, ať jim to spolu dobře funguje a stejně tak i s těmi okolo, pro které budou pracovat.

Jinak to, že končím i jako koordinátorka pro Německo a jazyková redaktorka zpravodaje, je pro mne jen další logický krok. Chci se od RKČR úplně oprostit a soustředit se jen na své věci, v mých rozhodnutích není ani špetka nějaké zlovůle :-). Jediné, co opravdu odmítám, je psaní zápisu na členské schůzi – není to má povinnost a nechci s dalším předsednictvem nic řešit, natož zápis. Takže pokud toto čte někdo z kandidátů ;-), nechť si najde nový tým někoho, kdo zápis pořídí, protože já to nebudu.

Připojuji pár fotek – první jsou ze sobotní oslavy Honzíkových narozenin, strašně se mi líbí jeho výraz, když mu přála kamarádka naší Naty, Linda. Honzík už si prostě sviští ve svém pubertálním rychlovlaku, a je to s ním docela legrace :-) V neděli jsem pak vzala Natálku a Lili do ZOO, bylo tam neuvěřitelné množství lidí! Nečekala jsem to, ani to, že bude ve výbězích k vidění tolik zvířat. Plameňáci na sněhu mi učarovali, bylo mi z toho pohledu trochu melancholicky… A vyloženě smutno bylo o chvíli později Natálce, když upustila do kaluže plyšového skunka, kterého si vybrala v obchůdku se suvenýry. Do té doby se s ním hrdě fotila, ale pak ho schovávala za zády a byla smutná, holčička moje malá… Ale byl to moc krásný den, splácaly jsme se teplými lázeňskými oplatkami, párkem v rohlíku (a já jsem byla jediná, kdo si zmatlal kabát od hořčice, holčičky zůstaly na rozdíl ode mne čisté ;-) a domů se vrátily příjemně uťapané. Radost mi zkazila až Liz, která rozcupovala svůj nový pelíšek. Když ho Pepča viděl, zlobil se, že nevydrží ani do druhého dne, že ho „ten pes“, jak nazval mé černé zlatíčko, zničí. Vsadili jsme se – a já prohrála… Hm, i prohra někdy k životu patří, ale tahle moje poslední mi až zase tolik nevadí :-)

Ať je váš rok 2016 plný výher, ze kterých budete mít radost, a jen takových proher, kterým se zasmějete. A pomyslně si s vámi připíjím na nové začátky: „Cheers!“ D :-)

Natálka ještě netuší...	...že jí Honzík za přání rozdrtí pacinku... :-)	Pan Vzorný ;-)	...s nejlepším kámošem Adamem
Zato holčičkám se buď škodí, nebo se na ně dělají opičky...	Další Honzíkova grimasa do objektivu :-)	Mikulášeeek :-)	Beze slov...

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel tři a pět (např.: sedm)