Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 199 aneb RTW párty 2016 :-)

Minulou sobotu jsem k nám pozvala pár kamarádů – toto pozvání jsem jim už dlouhou dobu dlužila, a tak jsem konečně své sliby zrealizovala. Naslibovala jsem spoustu dobrého jídla a pití, zakázala jakékoli dárky a začala plánovat, co budu vařit.

Úplně jsem si ale nenaplánovala, že onemocním – dalo se to vlastně čekat, protože kdykoli mám nějaký stres, který pak odezní, projeví se to u mne tím, že mne položí něco jako chřipka nebo angína, má to vždycky úplně stejné příznaky a stejný průběh – bolesti v krku (přestože nemám krční mandle), vysoká teplota, rýma, příšerný kašel a bolest na průduškách. Když jsem s tím byla u doktora, tak můj stav vyhodnotil jako vyčerpání, mám prý ležet, odpočívat a udělat si slepičí vývar…

Oslava s kamarády byla v sobotu, a já jsem od čtvrtka bojovala s nemocí – ztratila jsem čich, chuť a v tomto stavu jsem připravovala jídlo… Od úterka jsem nakupovala, ve čtvrtek jsem uvařila guláš, který se mi nepovedl, v pátek jsem celý den vařila polévku z kachny a připravovala bramborový salát – nic z toho jsem ani neochutnala a v duchu se křižovala, že to bude pěkná ostuda, až to budu podávat…

Den D nadešel – ráno jsem zajela pro cheese caky, vyrobila sushi, nakrájela taťkovo domácí uzené, nacpala se Modafenem a těšila se na hosty. Jako první dorazil Jirka Rejzik, a já málem omdlela – přijel s nádhernou kyticí! Bylo to tak galantní a milé gesto, že mne úplně dostal, nečekala jsem to, o to větší jsem měla radost. Jiříku, děkuju! :-) Dala jsem kytici do vázy a šli jsme se projít na zahradu. Když jsme se vraceli, zahlédla jsem u domu nějakou postavu. Kdyby někdo od tohoto momentu natáčel výrazy mého obličeje, bylo by to na velice zdařilou grotesku… :-) Protože jak jsme se k té osobě s Jirkou blížili, bylo mi jasné, že vůbec netuším, kdo to je. Polil mne horký pot – „Panebože, koho jsem to pozvala?“ přemýšlela jsem usilovně a snažila v dotyčné někoho rozpoznat. Dlouho jsem neviděla Simonku, že by to byla ona? Hned bych si za tuhle myšlenku nafackovala – Simča je nádherná ženská, zato osoba, která stála před domem a zjevně čekala na nás, až dojdeme, vypadala, jak bych to tak popsala – velmi divně... Měla dlouhé černé vlasy, dlouhou černou sukni až k botám, na sobě brčálově zelený svetr, přes to černý dlouhý kabát a na zádech baťoh. Čím jsme byli blíž, tím mi to bylo jasnější – ten zjev není nikdo z mých kamarádů, vloudila se k nám asi nějaká svědkyně Jehovova nebo nějaká jiná sektářka… „Prodáváte štěňátka?“ volalo na mne to zjevení, když jsme přicházeli, a já jsem konečně v obličeji té ženštiny dokázala poznat něco, co mi připomínalo Honzu, majitele Buddyho. „Honzí, jsi to Ty?“ zkoušela jsem nevěřícně… Byl to on, a aby můj úžas, údiv, mé konsternování bylo úplné, zpoza rohu vyběhla banda dalších zjevů – Dari Kahanová a la vyfintěná lady z cca 80. let, Zuzka Penglová coby školačka, její Vašek v teplácích vytažených až nad pupek a zmijovce, Jindra v loupežnickém kloboučku a oděvu homeless… Oba s Jirkou jsme na to panoptikum před námi nevěřícně koukali a dlouho jsme se pak celé situaci smáli, protože dávno mě nikdo nevypekl tak, jako se to povedlo kámošům v sobotu. Jejich převlečení mě bavilo opravdu celý den, byl to geniální nápad :-)

Originální partička mi i přes můj zákaz dovezla originální dárky – domácí vajíčka, svatební párky, špekáčky, domácí okurky, marmelády, kompoty, ale i výborná vína, krásné kytičky a sklo. Byla jsem velmi zaskočená a musím se všem, co u nás v sobotu byli, omluvit, pokud jsem třeba nedostatečně poděkovala za všechny ty věci – já prostě neumím přijímat dárky, dát najevo takovou radost, jakou mám, přestože ji mám velkou :-). Děkuji tedy ještě jednou! :-)

Sestavu mých hostů ještě o chvilku později doplnili Kačka s Jirkou a Jiříčkem, a úplně nakonec přijela Simča Kryeziu, co má ode mne áčkovou holčičku Abbynku. Myslím, že přestože se všichni neznali, úplně skvěle si sedli – myslím samozřejmě povahově, protože místa naopak bylo velmi málo, jen tak tak jsme se všichni vešli… Taky jako hostitelka přiznávám, že na tolik lidí nemáme úplně vybavenou domácnost, takže jsem nakoupila nevkusné plastové talířky a některá jídla jsem podávala z nich. Napříště se polepším ;-)

Sobota strašně rychle uběhla, večer jsme se rozloučili, já trochu poklidila a uvědomila si, že jak jsem přes den vařila a starala se o hosty, povedlo se mi malinko vytěsnit tu mou nemoc. Ale byla pořád se mnou, bohužel, a v neděli mi mé sobotní ejchuchu tralala vrátila s takovou silou, že jsem se zmohla jen na nehybné ležení v posteli, neměla jsem sílu vůbec na nic, jen jsem si říkala, že dost možná umírám, že to je má poslední chvilka… Nebyla, jak vidíte :-), nicméně tak zle mi opravdu asi nikdy nebylo, stále ještě bojuji s dost nepříjemným kašlem a denně si říkám, že už to přeci musí být lepší… A určitě ano, všechno bude jenom lepší! :-) Mějte se krásně, a především zdravě, expedice Apalucha zase napřesrok! D :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a pět (např.: sedm)