Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(27. 10. 2020)
Na CACIT ve Všestarech, kterého bylo letos součástí i mistrovství republiky rottweilerů, jsem se nechystala jet. Ano, máme to sice „za barákem“, ale prostě se mi nechtělo, neměla jsem nejmenší potřebu tam být. Jenže na závod se přihlásili majitelé dvou mých odchovů po Lizince, a všechno bylo jinak.
Jirka Reizenthaler nastupoval s Nessie v jedničkách, Jitka Turbáková s Cloudíkem v trojkách. Před víkendem 3. a 4. října, kdy se závod konal, se stahovala mračna v podobě blížících se vládních restrikcí a já vlastně do poslední chvíle nevěřila, že závod proběhne. Proběhl. Jirka na plac nastupoval už v pátek, kdy jsem měla kvůli práci pouze kratičký čas oba své svěřence přijet pozdravit, předat jim nějaké dárečky a popřát hodně štěstí. A protože jsem kvůli své nepřítomnosti byla odkázána na to, kdy se mi Jiřík ozve s výsledkem, zažila jsem si páteční odpoledne plné nervózního vyčkávání. Nakonec se sice ozval, ale v tu chvíli jsem také věděla, že nemám tu správnou náturu na to, abych zažila v podobném duchu i celý víkend, a že raději budu na místě, abych vše mohla sledovat sama. A tak se i stalo. Nicméně stalo se kromě toho ještě něco, s čím jsem v nejmenším nepočítala.
Poté, co jsem po několika letech ukončila ProfiDOG, projevilo se mé totální vyčerpání. Moc jsem se o tom nešířila, ne proto, že by to pro mne bylo nějak těžké či citlivé téma, ale byla jsem přesycená veškerou sportovní kynologií a naprosto vyčerpaná i komunikačně a lidmi. Necítila jsem žádné příkoří či negativní emoce, v průběhu těch cca čtyř/pěti let, kdy jsem se do celého toho šílenství pustila, jsem si prošla několika fázemi. Od počátečního amatérismu, přes prozření a nabytí spousty nejen zkušeností, ale především znalostí, až po vědomí toho, že na začátku to bylo nastavené špatně a už z toho bohužel nejde ven. To vše se odehrávalo v průběhu let, postupně, takže bez nějakých šoků. Projekt jsem paradoxně ukončila ve chvíli, kdy jsem sice přesně věděla, jak to má fungovat a co je pro profesionální práci třeba, ale už jsem nebyla ochotná dělat to za těch špatně nastavených počátečních podmínek. To by bylo ale téma na hodně dlouho… Píšu o tom všem jen takto ve zkratce proto, že celá tato anabáze mne fyzicky zničila. Teď nepřeháním, není to nadsázka ani metafora, můj skutečný stav byl takový, že jsem se po ukončení projektu zdravotně sesypala.
Nevím, jak jsem to dokázala, lidské tělo je neuvěřitelné a zvládne opravdu víc, než vůbec tušíme. Já jsem o sobě určitě netušila, že dokážu žít několik let v podstatě bez spánku, že dokážu (asi silou vůle nebo jak…) potlačit zdravotní problémy a že energii dokážu brát pravděpodobně přímo z kosmu... Těžko říct... Ale jedno vím jistě, už nikdy nic takového nechci zažít. Po poslední akci jsem přijela domů a chvíli nato jsem onemocněla. Dva měsíce jsem se nemohla dostat z horeček, vyčerpání a tak strašné slabosti, že to těžko můžu popsat. Tehdy mě bolela snad každá kost, každý sval, rozjelo se mi astma, o kterém jsem dělala, že není, prostě celkově úplná zkáza. Než si mé tělo zvyklo na to, že v noci se spí, než jsem se zbavila neustálé horečnaté neurózy z toho, že něco musím udělat, na něco jsem zapomněla nebo něco dalšího musím zařídit, trvalo to přibližně půl roku. Pak další rok, kdy jsem se učila znovu odpočívat, a hlavně myslet na sebe. To celé se mi ale povedlo až letos v létě, kdy jsem tak nějak přirozeně, bez vnějšího popudu, začala kromě odpočinku a spánku taky sportovat a zdravě jíst. Hodně, ale opravdu hodně zase čtu, taky píšu! :-) a mám ze sebe radost. Tím spíš, neboť jsem si dlouho myslela, že svého „přesycení“ sportovní kynologií se už asi nezbavím.
Změnily to Všestary. Abyste tomu ještě úplně správně porozuměli – já jsem necítila vůči nikomu nic špatného, žádnou zášť, jen jsem neměla potřebu na kynologické akce chodit, někam se jezdit dívat, sledovat FB… Měla jsem z éry PD tolik zážitků, že by to bylo na několik životů. A najednou jsem ve Všestarech začala vnímat, že mi chybí cvičení, výcvikové semináře, víkendy i tábory, že mám deficit práce se psem tak strašný, jako by mi někdo odsál část krve z těla. Ve Všestarech jsem si uvědomila, že mé vyčerpání a vnitřní blok jsou pryč, že toužím zase po práci a trénincích. Moji rodiče na tohle mají nejspíš jakýsi radar, protože jen co jsem s nimi mluvila po závodu, mamka mi hned vpálila, že se taťka prý bojí, abych zase nezačala někam jezdit :-).
Rozhodně už nehodlám zakládat jakýkoli projekt (byť myšlenka PD byla od počátku unikátní a správná) ani být součástí projektu někoho jiného. Jsem spokojená tak, jak jsem, má práce mne víc než baví a nehodlám to měnit. Ale co bych chtěla, je nový pes, se kterým bych mohla zase začít pracovat a dělat to, co mám tak strašně ráda. A to je rozhodně výcvik a sportovní kynologie. Taffynku ani Ginušku už nemám, Lizince bude příští rok osm, ta nejvíc na PD doplatila. Stále jsem s ní začínala, ale neměla jsem na výcvik čas, a dnes už to nemá cenu. Strašně ráda bych si pořídila mladou krev, ale řeším dvě zásadní věci – myslím, že Pepča a naši, kteří nám pejsky hlídají, když jezdíme na dovolené, z mého nápadu rozhodně nadšení nebudou… Druhá věc je ta, že nevím, zda to chci udělat Lištince. Užívá si toho, že je jen ona jediná, nemusí se dělit ani o mne, ani o pelíšek či cokoli dalšího. Mladý pes by ji určitě bavil a přijala by ho, ale na druhou stranu by ztratila své privilegium. Tak nevím… Navíc bych pochopitelně necvičila jen s mladým, ale i s Lizinkou, aby nebyla ošizená, takže zase by to bylo o dost náročnější na čas atd.
Tak to asi nechám osudu – vím, kde bych si štěňátko vzala, ale uvidím, jestli nějaká štěnda budou, a kdy vlastně, a pak to budu řešit. V mém životě je zpravidla vše zajímavější, než by bylo nutno, takže očekávám, že štěnda se povedou a já budu v pěkné bryndě, protože prcka budu chtít, a nepůjde to přes rodinu a pak taky kvůli práci – s pracovní dobou 9 až 18 si mladého psa a výcvik prostě neumím představit. Navíc řešit v dnešní době, kdy je vše nejisté, že bych chtěla méně práce a více volnosti, to je sci-fi a trochu nehoráznost, nerada bych pokoušela své dobré bydlo... Tak tomu nechávám volný průběh a co se má stát, to se stane. Ale ať už je to jakkoli, závod ve Všestarech byl pro mne zásadní – a jsem za to ráda :-) D
PS: Připojuji fotky Jiříka s Nessie a Jitky s Cloudíkem ze Všestar :-).
 |  |  |  |
