Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(18. 11. 2020)
Tento blog bych chtěla věnovat Jirkovi Reizenthalerovi a jeho Nessie – Catness Ginger Taffy, které se před třemi roky zcela neplánovaně ujal, protože pro původní majitelku nebyla dost dobrá. Díkybohu obranné mechanismy mého těla fungují skvěle, takže dnes už naštěstí ani přesně nevím, co měla paní za výtky na adresu zdravého temperamentního štěňátka, které jsem jí jako chovatelka s důvěrou svěřila. Nikdy nepochopím, jak se někdo může zbavit čtyřměsíčního štěněte. Kdyby Nessie kamarádi neodkoupili zpět, kdo ví, kde by jí dnes byl konec. Ve zkratce je to příběh o tom, jak se z bezbranného, odstrčeného mimina stala hvězda a můj nejúspěšnější odchov :-).
Jirka Rejzik měl tehdy stejně stará svá štěňátka a doma poslední fenečku. Nessie u něj kamarádi cestou vysadili – a než jsem si pro ni stihla přijet a předat ji novému majiteli, Nessie dobyla Jiříkovo srdce a já byla v šoku, když mi pro nové majitele Jirka předával místo Nessinky svou holčičku, kterou si chtěl nechat sám. Měl těžké srdce, to jsem na něm viděla… Nessie si ho ale získala svou okamžitou oddaností, přilnula k němu, jako by s ním byla odmala. Cokoli s ní šel dělat, to dělat chtěla – ať to byl balonek nebo hadr, do všeho šla s maximálním nasazením.
Už jsem mnohokrát psala o Liz, že je to fena s fantastickou povahou, je temperamentní, učenlivá, a především naprosto oddaná. A tuhle skvělou stránku své osobnosti předala celému vrhu. Jsem v kontaktu se všemi majiteli Céček (stejně jako předchozích dvou vrhů po Ginušce a Taffynce) – a na čem se jednomyslně shodnou, tak to je naprosto senzační povaha každého z pejsků. A všichni litují toho, že už nechci dál chovat… Ale tak já to v životě už holt mám – jisté potměšilosti a naschvály osudu, překážky a léčky, které mi stále klade do cesty. Jen co se rozhodnu nechovat, tak šup, a je tady vrh, který je naprosto famózní a je zájem o další štěnda. Ale já už jsem z lidí vyléčená...
Když si Jiří před třemi lety vzal Nessie, vlastně jsem si nebyla jistá, zda mám vůbec radost. Co když bude litovat? Co když pak něco nebude v pořádku? Jirka je člověk, který by se nikdy nezbavil psa, protože mu není dost dobrý nebo má nějaký problém, toho si na něm vážím (a také toho, jaký je chovatel – od něho má člověk jistotu, že prckové dostanou jen to nejlepší, a ještě mnohem víc). Spíš to byl pocit jistého mého osobního závazku, protože mám Jiříka ráda, je to můj kamarád a přeju mu jen to nejlepší. Chtěla jsem – a tajně si přála – aby mu Nessie všecko vrátila. A ono se tak děje!
Nessie má po Liz a po Badíkovi (Bully Fei z Benáteckého dvora), který byl Jiříkův, přesně tu fantastickou povahu, v niž doufá každý majitel, který chce i sportovat. Je to rychlá, temperamentní fenka, stále chce něco dělat a z každé aktivity je nadšená, Jirka je pro ni na prvním místě za všech okolností, bezmezně ho miluje a věří mu. Jirka s ní letos složil tolik zkoušek, až už mi došla slova chvály a na jeho zprávy jsem mu už jen se smíchem odpovídala, že je magor :-). No řekněte mi, kdo jiný než pořádný magor (myslím to v hezkém ;-) pojede na zkoušky, ty složí a o týden později si střihne první místo na velkém závodě? :-) Mám hroznou radost za Jiříka, který mi stále opakuje, že za třicet let takového psa ještě neměl. A já mu to věřím, když je spolu vidím. Jestli ještě klapnou štěňátka po Nessie, bude to jen třešnička na dortu a naše velká společná radost.
Krycího psa pro Nessie jsme vybírali už před nějakou dobou – jet s prvničkou do zahraničí je hazard, ale nějak jsme si u nás nemohli vybrat. Až jsem jednou při lustrování databáze ADRK narazila na psa Enzo vom Arengerger Land. Byla to láska na první pohled – moje, Jiříkova i několika dalších lidí, kteří o liniích, dědičnosti a různých těchto faktorech něco vědí. Takže bylo vybráno, s majitelem Enza jsem se spojila, vše naprosto krásně vykomunikovala a jen jsme čekali, kdy začne Nessie hárat…
Lepší načasování než dobu covidovou by si jeden nevybral… Jak jinak :-). Ale já to tak mám vždycky – když už, tak se vším všudy. Takže jsme s Jirkou byli na testech na covid (au, nos mě bolí ještě teď – kdo tvrdí, že to nic není, tak neměl špejli zaraženou až do čela, slzela jsem ještě hodinu potom…). Pak jsme trnuli, kdy přijdou výsledky a jak mezitím poskočí progesteron. Já byla nastěhovaná u Jirky, abychom byli ready hned vyrazit. Rodičům jsem to doma ani nemohla říct, trnuli by strachem, že nás v Německu někde zavřou do karantény…
První cestu jsme absolvovali na noc. V pět ráno, než šel majitel Enza do práce, jsme měli mít první krytí. Cesta přes mlhavou černočernou noc vůbec nebyla příjemná, ale jinak nikde žádná policie, žádné kontroly, nic. Nicméně, nemít testy a podcenit přípravu, tak věřím, že by nás hnedle někdo zastavil. Na místo jsme přijeli včas, hodinku se prospali a v pět už byli u Michaela – měl připravenou kávu, přijal nás s úsměvem a stejně mile jako Enzo. Já toho psa prostě žeru! Sympatický, kontaktní, naprosto nádherný, hlava krásná, ale nepřehnaná, pěkné úhlení, super znaky, správně nesený ocas. Navíc zdravý pes s čistými testy, a dokonce má EZA-Körung! Nessie se evidentně líbil taky – pět minut si pohráli, hupsnul na ni, 25 minut byli spojení a my jeli naprosto nadšení domů. Co já, já zase nemám s krytím takové zkušenosti, ale Jiřík nikdy nic tak bezproblémového nezažil. Nemohli jsme se z toho vzpamatovat až domů. A když vám napíšu, že i druhé krytí mělo naprosto stejný scénář, tak prostě pecka. Teď už je to jen na přírodě.
Ještě než jsme na krytí jeli, Jiřík měl nějakých šest sedm zájemců na štěnda, bez ohledu na to, čím nakryje. A lidé se hlásí stále dál – naprostá kalamita a fantastický úspěch. Tohle spojení nepotřebuje žádnou reklamu, ale jestli malincí chlupáčci vyjdou, bude to dar. My s Jiříkem však stojíme nohama na zemi, zájemcům Jirka děkuje a zůstávají v kontaktu, ale už teď je jasné, že na všechny se nedostane. A především dokud tu prckové nebudou, nechceme nic zakřiknout. Nevěřím tomu, že Jiřík by měl mít stejnou smůlu jako já – nemá ji, to víme, a navíc nemyslím, že by byla přenosná :-). Kromě jiného – každé neštěstí jednou skončí, žádná smůla není bezbřehá a já ani ve svém případě nemám pocit, že by dnes byly věci stejně jako před léty. Navíc vzhledem k tomu, že přemýšlím o novém psím parťákovi, ale okolnosti jsou poměrně složité, tak je mi jasné, že prckové klapnou – abych zase měla co řešit :-). Jedno vám ale s jistotou povím – už nehodlám dělat žádná ukvapená rozhodnutí bez domluvy s rodinou, už nejsem takový střelec jako před pár roky. Takže jestli bude u nás doma nový prcek, tak ho musí chtít všichni :-).
Dlouho jsme s Jiříkem necestovali a hrozně jsem si to užila. Byla to taková prd… Legrace! :-) Jsme sehraní – on řídí, já naviguju, servíruju svačinky, no a melu a melu a melu… Ale on taky! :-) Probrali jsme RKČR nitku po nitce, každého z vás! :-) Ale jen v hezkém samozřejmě :-) A Jirka je hrozný hláškař. Třeba když jsme hledali konektor na nabíjení telefonu, štrachal v takovém barelu, který si přenáší z auta do auta (podle toho, kterým jede) – a když to nemohl dlouho najít, vzal prostě kbelík z auta a se slovy: „To je horší, než když ženská vysype kabelku!“ ho otočil dnem nahoru na chodníku jednoho německého odpočívadla. Takovou sbírku kravin fakt ani ženské v kabelkách nemají“ :-) Za zmínku také stojí fakt, že při druhé cestě nás navigace vezla jinudy než poprvé, a my, borci, jsme si toho všimli až hodinu před dojezdem do cíle – pět hodin jsme si krásně mysleli, že jedeme stejnou cestou… A to, že jsme ještě nepotkali některá z míst, která nám utkvěla v hlavě z první cesty, jsme si krásně osvětlili tak, že jsme se asi zrovna zabývali svačinou a honili rajčata po autě… Bez navigace bychom jistojistě skončili až u moře v Holandsku a jen koukali, kde že to jsme :-).
No, nesmála jsem se jen já Jiříkovi. Při druhé cestě jsem snědla nějakou ultra zdravou raw tyčinku, měli jsme hodinku do krytí a šli s Nessie ven. Při procházce po německých kopcích jsem se znepokojením zjistila, že se mi něco nedobrého děje v břiše. Pomalu nabývalo rozměrů basketbalového balonu… Jako já vím, co znamená „High Fibre Food“, ale nenapadlo mě, co to se mnou udělá… Parkovali jsme u nějakého kostelíku v lese, takové turistické místo. Když jsme přijeli, nikde živá duše. Zato když jsem hledala, kam bych se schovala, tu nějaké děti vyskočily ze křoví, támhle důchodci s vycházkovými holemi, za rohem zase milenci na procházce. V zoufalství jsem se drala přes pichlavé ostružiny a zapadla kamsi do tmavé rokle. Doma jsem se pak divila, od čeho mám na nohou ty hrozné krvavé šlince… :-) Dopadlo to dobře, a co z toho vyplývá? Všeho s mírou, i pokud jde o zdraví! …žádná raw strava mi dlouho nesmí na oči, po řízku by se mi tohle nestalo! :-)
Když jsme po druhém krytí Nessie vysadili doma, Jiřík mne ještě vezl do Kunic. Jen co jsme u nás podjeli dálnici, začal se evidentně ztrácet v těch pár místních uličkách – než odjel od nás, musela jsem mu nastavit navigaci, aby se namotal zpátky na dálnici. Chtěla jsem, aby mi poslal SMS, až bude v pořádku doma, a odrovnal mě slovy: „Když bych nepsal, tak jsem ještě v Kunicích. Sedm hodin z Německa v pohodě, ale Kunice – Sulejovice deset hodin!“ :-) Přesto nakonec dobro došli, vše klaplo – i Jiříkův návrat, i psí láska v době covidu, no a nám nezbývá než čekat, milé děti. Ale pohádky přeci mívají dobrý konec, no ne? :-) Pro tuto chvíli tedy zazvonil zvonec a pohádce je konec. …ale pokračování třeba příště! :-) D
PS: Cestou jsme poslouchali kromě jiného můj playlist Spotify, tak tohle je pro Tebe, Jiříku :-):
https://www.youtube.com/watch?v=y_v1bwwcrCk
 |  |  |  |
| Enzo | Enzo | Enzo | Nessie |
 |  |  |  |
