Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Když jsme si Ginger coby dvouměsíční štěně dovezli domů, při první veterinární prohlídce paní doktorka zjistila, že má pupečníkovou kýlu. Bylo to pro mne dost nepříjemné překvapení, pan chovatel nám tuhle skutečnost nesdělil (a skutečně si myslím, že je slušnost takováto fakta uvést – od koupi bych necouvla; „zakopaný pes“ je ale možná v tom, že v případě operace by měla být o její cenu snížena kupní cena psa...). U takto malých pejsků se čeká, jestli se cca do dvou měsíců kýla sama neztratí, respektive nevtáhne se a nezaroste břišním sádlem. Někteří majitelé pejsků se stejným problémem doporučují na kýlu přimáčknout knoflík a ten pak něčím přes bříško zavázat – efekt by měl být ten, že knoflík bude kýlu stále tlačit do břišní dutiny, a pomůže tak k samovolné nápravě. Naše paní veterinářka mi asi četla myšlenky, protože k této „babské“ radě ihned dodala, že prokázaný pozitivní vliv to nemá a že přiměřeným pohybem pejska a správným vývojem se to většinou samo spraví. Kdyby do oněch cca dvou měsíců žádné zlepšení nenastalo, musela by Gin na operaci, což by mohl být u fenky do budoucna problém – pokud by se udělaly v břiše srůsty, mohly by komplikovat březost i porod. Ty dva měsíce jsem tedy Gin kýlu sem tam vmáčkla nazpátek (zapomněla jsem napsat, že ji měla naštěstí skutečně jen velmi malou) a s radostí pozorovala, že se zmenšuje. Přesto jsem s ní ale jela po čtvrtém měsíci věku na kontrolu.
Ten den jsem vzala na veterinu i Taffy, měla dostat očkování proti plísni (Gin se totiž udělala na čenichu vyrážka z toho, jak neustále cpe hlavu do myších děr; takže jsou obě naočkované a doufám, že podobným problémům tak předejdeme). Obě holky najednou neberu, čekárna je malá a někteří klienti by mohli mít strach. (Zde udělám odbočku – je zajímavé, jak majitelé malých plemen psů používají stejné fráze. Už jsem naprosto alergická na věty typu: „Honem pojď, ten by si tě nedal ke svačině!“ Naopak bezpočet malých psů se k nám chová naprosto nepříčetně, aniž by holky o ně vůbec jevily zájem...) Nejdřív jsem vzala do ordinace Gin, protože je to čertisko neposedné a z auta mi ve chvíli udělá kůlničku na dříví. (Čeká sice v kufru, ale její velké hobby je okusování vnitřního polstrování, cupování deky, kterou pod ně v autě dávám, žižlání dětských sedaček, pokud na ně dosáhne, a vyvádí další podobné věci, jimiž se mi snaží udělat radost ;-). Kýla se naštěstí opravdu zatáhla a strašák v podobě operace se definitivně rozplynul. Jen tak náhodou ale při celkové prohlídce paní doktorka zjistila, že má Gin vejpůl zlomený horní špičák. Že jde zub přerazit, to jsem věděla i viděla, ale zub ukotvený v dásni a rozštěpený podélně dolů – to jsem viděla poprvé. Naštěstí to byl mléčný zoubek, tak se paní doktorka rozhodla jí ho takhle ponechat, protože už ho prý stejně vytlačuje další a zánět nehrozí. (A skutečně – po třech dnech torzo z tlamky zmizelo, zato se na jeho místě leskl krásný bílý tesák :-)
Stále v údivu z Ginina zubu jsem šla holky do auta prohodit. Na řadě byla Tafka. Jakmile jsme ji postavily na stůl, objevila paní doktorka uražený dráp na přední pravé pacce. Už jsem si připadala trochu divně, že vezu na veterinu psy, kterým podle mého názoru nic není, a každý z nich má přitom něco... Taffynky dráp byl bohužel uražený hodně špatně – „nehet“ měla několikrát dost nepravidelně rozštípnutý, a stále přirostlý na poměrně silném kusu masa. Dostala jsem tedy poučení, jak se o drápek starat, a jely jsme všechny domů. Doposud jezdila Taffy na veterinu moc ráda, ale od posledního zážitku s drápem se obávám, že už se jí tam chtít nebude. Je docela cíťa, při ošetřování drápku si zakňourala, ale po nikom neňafla, je to hodná holka :-) Myslím, že Gin už by se ohnala, ona je naopak pěkná dračice :-).
Taffy a Gin sice mají kotce na zahradě, ale protože jsem letos Gin ještě nechtěla nechat přes zimu venku, mají pelíšky v garáži (neparkujeme v ní auta, je zde spousta světla, prostě psi a kočky u nás mají svou spešl místnost :-). Protože ale mi paní veterinářka doporučila, že ke zdárnému hojení je potřeba, aby packa byla neustále v suchu a teplu, rozhodla jsem se přestěhovat Taf do domu, do „technické“ místnosti, kde máme pračku apod. Zcela evidentně si to užívala, ležela slastně natažená a kolikrát jsem ji slyšela chrápat až do kuchyně. Méně ji už ale bavilo zavazování packy, protože další má péče spočívala v mazání drápku mastí a balením při každém venčení. Dnes máme za sebou více než týden „intenzivní péče“ a zdá se, že dráp bude OK. Spotřebovala jsem však kilometry leukoplasti a izolepy a nespočet igelitových sáčků, které budu asi až do jara objevovat na zahradě. Když jsem totiž holky vypustila ven společně, Gininým jediným cílem bylo servat v co nejkratší možné době Taffyny „zábaly“. Kousky izolep, igelitů a obinadel tak máme díky větru a našim dvěma divoškám takřka všude. Největší zážitek těchto dnů však pro mne byl jiný. Na radu kamarádky jsem Taffy dráp namazala gentiánovou violetí. Pěkně jsem jí packu ošetřila a šla s Gin ven. Po vycházce mne doma čekal šok – Taffy se mi chtěla asi pomstít, že nesmí ven, a dokonale se jí to povedlo. Vyskočila na pračku, kde rozkousala nejen čerstvou zásobu leukoplastí, ale i lahvičku s fialovou vodou. První pohled na tu zkázu mne úplně ochromil, když jsem viděla na naší světlé dlažbě fialové skvrny a cákance, málem jsem to nerozdýchala. Taffa navíc strašně slintala, jak si lízla té dobroty, takže do toho všeho sliny, kusy leukoplastí a nacupovaná deka... Fialové skvrny budu mít na podlaze asi ještě dlouho, ale sousedka mi radila, že to pouští lihem – tak to zkusím. Taffa příšerně slintala až do večera, dásně měla fialové také ještě pár dnů. Ale co by člověk neudělal pro zdraví svého psa... Přejeme zdravé drápky a pozor na gentiánovou violeť :-)
 |  | ||
