Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 224 aneb Ani nechci vědět, cos tam dělala

(17. 5. 2021)

Když jsem byla s Jiříkem krýt Nessie, bylo to těsně před tvrdým a zpřísňujícím se lockdownem. Čerstvě máme za sebou další z našich chovatelských cest, tradičně do Německa, a pro změnu jsme vyrazili na konci tohoto společensky nevlídného období, kdy se již opatření uvolňují. Nicméně jak pro cestu s Nessie, tak nyní s Gwen jsme nepodcenili přípravu – absolvovali jsme testy na covid, nahlásili své vycestování německé straně a vyzbrojeni i potvrzením o pracovní chovatelské cestě jsme vyrazili.

Z výběru krycích psů pro Gwenku (Gwen Nivanus) vyšel jako vítěz německý šampion, letos šestiletý krasavec Josch vom Findberg. Před pěti lety jsme už s Jirkou u chovatelky Jany Dreyer byli, tenkrát s mou Liz, nicméně když jsme cestu nyní plánovali, Jiřík stále mluvil o tom, že Jana bydlí hned za hranicemi (a já už si na to místo moc nevzpomínala). Když jsem ale koukala do mapy, trasa se spočítala na 2,5 hodiny – z čehož jsme vydedukovali, že se chovatelka asi přestěhovala, vždyť předtím bydlela „hned za hranicemi“, že? ;-)

Když jsme po dvou hodinách sjeli z dálnice a vydali se směrem na Aschersleben, měla jsem silný, neodbytný pocit, že tady nejsem poprvé. Se směsí údivu a pochybností jsem Jiříkovi říkala, že tady jsme už určitě byli, jasně jsem totiž poznala cestu, kde jsme tehdy stáli a venčili Liz. Jirka taky koukal jak z jara, protože to poznal i on. Za necelých pět minut od sjezdu z dálnice jsme ale odbočili v jedné vesnici, a to jsme si byli skálopevně jistí, že tehdy jsme tady nezahýbali, ale jeli rovně. Naši jistotu ovšem rozbourala hned další víska, kde Jirka uviděl kostel a trval na tom, že tehdy se u tohoto kostela fotil. Musela jsem mu dát za pravdu. A když jsme se v cíli ocitli naprosto na tomtéž místě, kde jsme před pěti lety byli s Lizinkou, připadali jsme si jak troubové oba dva – žádný z nás neměl ani tušení, že se vracíme na místo činu :-). Já většinou mapy studuju víc, ale tentokrát nebyl čas, takže jsem si neprohlídla ani letecké zobrazení, ani panoramatické. Neměla jsem navíc číslo popisné, jen město a ulici, nicméně ve WhatsAppu souřadnice GPS, takže jsme si prostě nezatíženi zbytečnými starostmi jen tak na pohodu jeli... :-) Můj muž, když jsem mu tuto story líčila, prohlásil: „Jeden neumí mluvit, a druhej se nevyzná v mapách. Já vůbec nechápu, jak vy dva můžete zplodit nějaká štěňata!“ :-) Což mi připomnělo můj oblíbený film Líbáš jako Bůh a tento dialog (kdy baba Aba, tj. Alžběta, dorazí na chalupu se svým novým přítelem, důchodcem Arnoštem):

Alžběta: „Ahoj, rodino, tak tohleto je Arnošt.“

Arnošt: „Já jsem trochu slepej a Alžběta je trochu hluchá.“

Alžběta: „Ale Arnošte, tys to trochu popletl – já jsem trochu slepá a ty jsi trochu hluchej.“

Karel: „A kdo z vás dvou řídil?“ :-)))

Takže asi tak nějak, ale podstatné je, že naše cesty vždy dobře dopadnou :-). A že zpravidla stihneme za těch pár dnů, kdy se nastěhuju k Jiříkovi, zvládnout i trénink a focení, to všecko navíc spontánně a bez nějakého plánování nebo snad stresu, tak to prostě je. Za ty dlouhé roky, co se známe, si rozumíme bez vysvětlování, jsme sehraní a precizně fungující jak švýcarské hodinky, na místa dojíždíme na minutu přesně! :-).

Jirku jsem neviděla od krytí s Nessinkou (ano, kvůli lockdownu a nemoci rodičů jsem neviděla ani štěňátka, což mě ještě nepřestalo mrzet), takže cestu na první krytí jsme nezavřeli pusu a mě večer z povídání celkem dost škrábalo v krku – ale všecko jsme probrali a naplánovali během chvilky spoustu dalších společných akcí :-). Stihli jsme se i zastavit v Lipsku u Völkerschlachtdenkmalu, a především úspěšně nakrýt.

Gwenka byla celou cestu moc hodná – Nessie si během čtrnácti hodin v autě nelehla, a neustále sledovala, kudy jede a co kde lítá. Gwen spala a byla krásně v klidu. Při krytí jsem ji pomáhala držet, Josch je šedesátikilový kus psa, nádherný, super hlava a moc příjemná povaha, ale mít ho na zádech asi nic moc… Takže jsem Gwenku malinko jistila, aby si náhodou nechtěla sednout, byla jsem u ní v takové prapodivné zkroucené poloze, na trávníku nacucaném deštěm, takže si asi umíte představit, jak jsem po krytí vypadala… Necítila jsem ruce ani záda, a když jsme se vraceli domů, najednou koukám, co mi to leze z výstřihu… Vypadalo to jako nožička od brýlí, takže na zlomek vteřiny mi prolítlo hlavou, že mi spadly sluneční brýle za triko, abych hned poté zjistila, že to je výstuž z podprsenky, která propíchla krajku a prokousala se ven, jak jsem byla zkroucená v té trávě… Málem jsem si v autě vypíchla oko, takže to na prvním odpočívadle letělo do koše a Pepča na konto mého vyprávění podotkl: „Ženo, co jsi v tom Německu dělala?! Já to snad ani nechci vědět!“ :-)

A tak máme za sebou zase dva dny plné zážitků. Bylo to dobrodružné a osvěžující po těch měsících poustevničení doma. A neodpustím si takový dovětek na závěr – Jiřík před cestou nakupoval nějaké jídlo na svačiny (vydatně jsem ho během řízení dopovala, aby neměl náhodou hlad – místo vděku prohlásil, že tolik papriky najednou v životě nesežral, a ještě za tak krátkou dobu :-), plánovali jsme také večer si posedět, takže mi koupil víno. Ptal se mě, jaké má koupit, řekla jsem mu, že může vzít nějaké polosuché červené, a protože z prvního krytí jsme se vrátili hodně pozdě, žádné mecheche se nekonalo, a dostala jsem tu láhev s sebou domů. Když jsem přijela, šla jsem ještě prát, uklízet a připravit si práci na další den, tak jsem si říkala, že na počest Jirky a úspěšného krytí si tedy dám jednu skleničku. …měla jsem si však vzpomenout na to, co říkal Jirka: „…prosím tě, to tvoje polosuchý, to nejde sehnat! To je všechno jen suchý – jediný polosuchý bylo za šedesát korun!“ „To máš jedno, to jsi klidně mohl koupit a neřešit to,“ smála jsem se já. Ovšem když jsem si nalévala tu skleničku, zapomněla jsem na to, co Jiřík odpověděl, a to bylo: „Však já jsem ho taky koupil!“ Ehm… Přátelé, takový humus jsem v životě nepila, po jediné skleničce mě tak takovým stylem rozbolela hlava, že to snad bylo pančované, a ze zbytku láhve si nedovolím udělat ani svařák. Když jsem ji ráno uviděla v lednici, trochu se mi z ní protočily oči… Takže super bezva výlet, a odměna za to všecko jedna radost! :-)))

Konec legráckám :-) – doufám, že za pár týdnů budou na sonu malé kuličky a Jiřík bude mít další nádherný vrh. Pro Gwenku je to její poslední, zájemci už čekají, tak držím pěsti, aby to klaplo, jak má, a všichni byli šťastní a spokojení. …a až zase někam s Jiříkem pojedeme, tak se zmíním… :-) D


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel dva a čtyři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz