Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 228 aneb Neodolatelná Paříž

(7. 11. 2021)

Letošní podzimní Paříž mi v mnohém připomněla naši nezapomenutelnou posvatební cestu (ano, „posvatební“ je to správné adjektivum, na svatební cestě jsme byli jinde :-). Cestovní kancelář, která nám výlet zajišťovala, nám totiž tehdy zajistila pobyt o den kratší, a my jsme tak museli shánět na jednu noc ubytování. Dnes by to problém nebyl, cvakli bychom do Bookingu požadavek – a bylo by vyřešeno. Před dvaceti lety však neexistoval žádný Booking, internet byl v plenkách, a já v sedmém měsíci těhotenství… Shánět ubytování s těhotným břichem na jednu noc, a nevypadat přitom, jako že plánujeme nelegální potrat nebo porod a dítě na prodej, to bylo tehdy opravdu nezapomenutelné… A letos? :-) Jen co jsme přijeli do hotelu, recepční nám oznámil, že máme ubytování jen pro dvě osoby. A nás je kolik? Na pána za pultíkem s klíči od pokojů znepokojeně hleděly čtyři páry očí a já si říkala, že to určitě není má chyba, přeci nejsem tak bl…á, že bych takhle bookla ubytování… Ehm, jsem… Nechápu, na co jsem u objednávání hotelu myslela, ale opravdu jsem v kolonce pro počet hostů napsala jen dvě osoby… Nicméně dobře to dopadlo, hotel nás ubytoval všechny, pro tentokrát jsme tedy nemuseli shánět nic dalšího :-).

Jak se blížil odlet do Paříže, začala mne ovládat má fóbie z létání a zaplavila mne panika. Na letišti se mi už dělalo vyloženě zle od žaludku a jen těžko jsem od sebe odháněla vtíravé myšlenky, jak se třeba ještě z odletu vyvléknout… Na chvilku mě naštěstí rozesmál manžel, který mi na otázku: „Tak kde je ten Honza?!“ – poté, co Jeník těsně před odletem zmizel na záchod a opravdu dlouho se nevracel, se svým bohorovným klidem odvětil: „Polyká kondomy s heroinem!“ :-))) Při startu jsem i přes pusu plnou bonbónů málem přišla o uši – mé tělo letadlo dokonale odmítá na všech úrovních. Já prostě nikdy nepochopím, jak se takováhle věc udrží ve vzduchu… Na letišti Charlese de Gaulla u východu z příletové zóny čekali tradiční taxikáři s cedulkami, z nichž si mě okamžitě vyhlédl a oslovil jeden týpek: „Taxi, madam?“ A protože jsme taxíka do hotelu opravdu chtěli, hned jsem mu řekla, že ano, jenže v ten moment mě chytil za ruku Pepča a v naprosté souhře i s dětmi mě odtáhli pryč. Já jsem asi opravdu příliš důvěřivá – i děti věděly, že v Paříži na letišti je pro taxi oficiální, koordinované místo, a člověk nesmí využívat těchto nabízečů, pokud nechce být okraden apod. „Lásko, Tebe by obratem prodali, Ty jsi fakt tak důvěřivá…“ Pepča jen kroutil hlavou a já pro změnu zase poté, co nás do svého taxíku jen o něco později usadila statná černoška – jak si bravurně poradila s večerní příšernou pařížskou dopravou, zpívala si spolu s podivnou africkou hudbou, která se tvrdošíjně linula prostorem auta, a především jak byla naprosto v pohodě, její práce ji zjevně velice bavila. Za okny taxíku se večerní osvětlení míhalo jako pestré žhavé šmouhy, francouzská metropole sváděla nočním životem a já se na náš výlet konečně začínala těšit – jedno letadlo za námi, druhé v nedohlednu… Takže už jen pure Paris, splendeur! Parfémy, barety, šátky… Croissanty, bagety a káva…

Mimochodem, během studia na gymplu jsem měla pocit, že angličtina, němčina a latina jsou málo, takže jsem dva roky chodila do jazykovky na francouzštinu. Od té doby sice tvrdím, že jsem se nic nenaučila a francouzsky neumím – ovšem letošní Paříž mě překvapila, že celkem dost rozumím a i něco zvládnu říct. Tohle zjištění mi udělalo obrovskou radost – hned se cítím bezpečněji tam, kde vím, že když se třeba ztratím, tak že se domluvím :-).

Miluji hotelové snídaně. Na ty francouzské jsem se obzvlášť těšila. Zatímco doma snídám teprve poslední cca rok, a to se ještě do jídla musím nutit (protože snídat chci, i když na jídlo ráno prostě nemám chuť – už jsem poznala, že mému tělu snídaně opravdu dělá dobře a to, že je snídaně základ, není jen nějaké dietářské klišé), v hotelu se snídaně nemůžu dočkat. Nikdy bych nevěřila, kolik toho dokážu sníst… Taková čerstvá křupavá bageta, máslo, vynikající brie a nekonečné množství sladkého francouzského pečiva, to bylo v mém případě vskutku opulentní obžerství… Já prostě z hotelové restaurace nechtěla odejít, stále jsem ještě něco potřebovala ochutnat! Děti zpravidla nevydržely tak dlouho sedět u stolu, takže odcházely zpět na pokoj, zatímco Pepča mě po svém jednom jogurtíku, dvou croissantech a džusíku jaksi blahosklonně/shovívavě pozoroval a odevzdaně čekal, kdy i já budu mít dost. A měla jsem! Čtvrtý den našeho pobytu jsem měla pečiva, které běžně nejím vůbec, plné oči a nemohla jsem bagety ani vidět… A pokud jde o gastronomii, poprvé jsem v malebné restauraci kousek od Louvru ochutnala tarte Tatin, obrácený jablečný koláč sester Tatinových… Samozřejmě jsem ho znala, ale nikdy mě nelákalo ho ochutnat, nebo ho snad dokonce upéct. Životní omyl, přátelé! Kdo neochutnal, nepochopí. A já už chápu, takže jsem koláč připravila i doma a je opravdu skvostný…

Na našich dovolených celkem pravidelně řešíme mou obuv. Ehm… Tedy ne v létě u moře nebo v zimě na horách, tady jsem rodinu svých excesů naštěstí ušetřila, nicméně pokud jedeme někam za památkami a kulturou… Pochopitelně je třeba se krásně obléknout. Že. A také se krásně obout. Že. A to bez podpatků prostě nejde! Že! …takže už jsme například z centra Vídně odjížděli taxíkem na hotel jen kousíček vzdálený, protože mé botičky jaksi nebyly ideální a já si dokázala za pár hodin zničit nohy takovým (elegantním) stylem, že… Když jsme letěli do Paříže, uklidňovala jsem rodinu: „Nene, nebojte, tyhle boty mám jen na letiště a na snídaně, jinak mám ještě jiné, abych mohla celý den krásně ťapat…“ Jenže já byla z první snídaně evidentně tak paf, že jsem až na Champs Elysee zjistila, v čem si to vykračuji… Po snídani jsem se oproti všem svým plánům prostě zapomněla přezout… Bože, podpatky! Pro mě je to sice „pracovní“ obuv, jsem v nich zvyklá řídit a chodit v podstatě všude, nicméně mé prozření uprostřed nejznámějšího francouzského bulváru mi přivolalo mdloby… „Panebože, jak zvládnu v těchhle botách Louvre a procházky po městě?“ prolítlo mi hlavou… Rozhodla jsem se, že na sebe budu přísná. Budu statečná. A (zatím) nebudu rodinu děsit. Zpět na hotel už to nešlo, měli jsme booklý vstup na Monu Lisu a další umělecké skvosty, takže jsem se snažila na botičky nemyslet a statečně si vykračovat… A nebudete věřit, zvládla jsem tak celý Louvre, cestu k Notre Dame a k Eiffelce! Celkem přes dvacet dva tisíc kroků! Jenže pak to přišlo. U Eiffelovky jsem zničehonic poznala, že jsem definitivně dokráčela. Naštěstí už to bylo po všech našich výletech, takže mě jako obvykle zachránil taxík a další dny už jsem si po snídani botičky přezout nezapomněla! :-)

Paříž byla opět nezapomenutelná a já vám slibuji, že příští blog bude pro změnu kynologický – asi by se ještě slušelo vzpomenout na Mistrovství světa v Maďarsku… :-) Takže další blog o této akci brzy… A vy se mějte zatím krásně, au revoir! :-)


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel čtyři a čtyři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz