Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 229 aneb Pro Miloše :-)

(7. 11. 2021)

Znáte to – jak se člověku do něčeho nechce, dokáže to před sebou valit jak hovnivál pověstnou kuličku… Já jsem přirozeností puntičkář, takže když si něco usmyslím, chci to také dokončit. Jenže jsou chvíle, kdy se prostě k naplánovaným věcem z objektivních důvodů dostat nelze, a to pak má pedantská dušička převelice trpí… :-) Jsou však naštěstí i chvíle, kdy se mi do všeho chce a jde to pak i vlastně samo – a dnes se mi prostě chce… – psát! :-) Takže jsem se rozhodla překvapit všechny ty z vás, kteří čtete mé blogy, a přidat ještě dnes ten jeden slibovaný kynologický. Proč? Protože se mi chce. Protože je neděle. Protože je můj milovaný podzim a jsem šťastná. A třeba taky proto, že bych chtěla, aby byli šťastní i lidé okolo mne. Konkrétně jeden můj kynologický kamarád :-). Protože mi dneska psal a zcela náhodou jsem se dozvěděla, že od začátku čte mé blogy. Samozřejmě mi tím udělal velkou radost – a přišlo mi to především tak nějak symbolické, protože tento blog jsem plánovala věnovat právě jemu. Miloši Sladkovskému, úžasně milému kamarádovi-rotvíkáři, díky kterému mám vždy jistotu, že bude legrace a čas nebude prožitý zbytečně. Milý Milošku, tento blog je tedy pro Tebe – je to takové mé malinkaté osobní poděkování za to, jaký jsi :-).

Protože jsou všechny mé blogy hodně osobní a jsou takovou kronikou mého života, bude i tento blog takový – sice chci psát o Mistrovství světa IFR v Maďarsku, ale nikterak oficiálně, nechci už se vracet ani k výkonům, ani k dalším patáliím, které jsme zažili. Má hlava díkybohu špatné věci dokáže hodně rychle vytěsnit a zůstává mi v ní jen to hezké. Pojďme si tedy, pokud chcete :-), společně připomenout a zapsat to hezké, co si určitě budu s letošním MS spojovat. A můžete tak i vy.

Jako první, co se mi vybaví, jsou úžasné společné večery. Jeden byl pro mne obzvlášť výjimečný, a to když si Miloš s Pavlem Kubincem připravili scénku. Pavlíkovi se do ní evidentně nechtělo, v průběhu večera do něj Miloš šil a hecoval ho, aby do toho šel. A protože my ostatní jsme ve vzduchu cítili další Miloškovu poťouchlost a nemohli se jí dočkat, k přesvědčování Pavla jsme se připojili, takže neměl asi ani šanci odolat našemu přemlouvání… A přátelé, pozor, tady je třeba smeknout hodně hluboko, neboť to, co následovalo, bylo vážně jen pro otrlé… :-) Kluci nastoupili vymódění jako pitomečci, Pavel měl na sobě mé legíny (v tu chvíli mi došlo, na co je chtěl Miloš půjčit), oba měli na hlavě uvázané repre šátky pro psy a jali se zpívat takovou tu příšernou, unylou písničku „Chtěl bych být víc než jen přítel tvůj“, přičemž Miloš na Pavla dělal obrovské psí oči a do role se vyloženě vcítil. Pavel se asi propadal do země, ale kamaráda nezradil a vydržel. Nicméně – a to je to nejpodstatnější – jak tak kluci předváděli ten svůj neuvěřitelný duet, my ostatní přihlížející jsme na to v lehkém šoku a s narůstajícím otřesením zírali a každý z nás zjevně přemýšlel, jestli se jako máme smát nebo co to je?! …a mně celá ta situace najednou úplně rozsekala! :-) Ještě v životě jsem neviděla lepší a dokonalejší absurdní vystoupení – to bylo tak koncentrovaně trapné, tak nevkusné a příšerné, až to bylo v této extrémnosti prostě geniální! Jak jsem tak po očku sledovala ostatní v čele s kvílejícími kluky, dostala jsem naprosto nekontrolovaný záchvat smíchu. Normálně jsem smíchy brečela a tak strašně mě pak bolelo nejen břicho, ale i plíce, že je div, že jsem to ve zdraví přežila. Kačenka Hájků mi pak říkala, že mě ještě nikdy neviděla se takhle smát. No, já tyhle záchvaty smíchu někdy mívám, ale kluci, Milošku, Pavlí, vy jste byli naprosto nejlepší a vděčím vám aspoň za dva roky života navíc! :-)

Ještě jeden z následných večerů se nesl ve znamení Milošovy režijní taktovky – bylo to vystoupení k narozeninám pro Ríšu, tatínka Janičky Kumaresan. Byla to taková politická fraška, kdy Rejzika dovezl na kolečkovém křesle jakožto Zemana Pavel (Pavel byl oblečený jako osobní Zemanova ochranka a fakt mu to dost seklo ;-), Rejzik se rozmachoval s nějakou becherovkou nebo co to bylo, a naprosto famózní byla Lenička Fresserová jako Markéta Pekarová Adamová, která se nakonec usadila k Zemanovi do toho invalidního křesílka... Lenča je totéž jako Miloš – vždy je s ní mega legrace a skvělá zábava. Do téhle scénky se zapojil i Povík a Honzík Kuncl, který jinak samozřejmě perlil svými historkami a vtipy každý večer. Bylo to denně prostě neskutečně príma, kamarádi :-).

Na co ještě nechci zapomenout, tak na skvělou domácí kuchyni majitele našeho ubytka – jeden večer jsme si objednali večeři, a protože měli ten den zabíjačku, vystrojili nám úplné hody. Českou zabíjačku všichni samozřejmě známe, o to zajímavější bylo maďarské srovnání, protože dělají všechno maličko jinak. Měli jsme nejdřív silný vývar s obrovskými krupicovými noky – jako by v polévce plavaly bagety… Třeba Pavlíkovi moc nechutnaly, nám ostatním ano. Btw. na této večeři jsme byli s Rejzikem, Milošem, Pavlem a celou rodinou Povíkových :-). Po polévce nám donesl pan domácí kompot – a to byl pro mne největší gastronomický zážitek za celý týden – byly to totiž kdoule! Já o nich vždy jen četla, ale nikdy jsem je nejedla. Bylo to něco jako takové tvrdší jablíčko, delikátní. Pak na stoly přistály mísy s masem a dalšími dobrotami: byl zde plněný zelný list, různé klobásky, nějaké jelítko, přírodní řízky, zelí, brambory, kyselé okurčičky… Já už nevím, ale byla toho hromada, se kterou si však kluci nakonec poradili – aneb „Toho bohdá nebude, aby český jezeďák od stolu utíkal!“ :-) A kromě toho, že se pila i Milošova mandlovice, kterou si pak pan domácí s radostí ponechal jako dárek, ještě jsme na závěr celé té hostiny dostali skvělý štrúdl. Nikdy nezapomenu na příjemnou domácí atmosféru starého penzionu, na jejich kouzelnou babičku, která tam loupala a okrajovala ovoce a zeleninu na přípravu úžasné domácí kuchyně, ani třeba na to, jak jsme z našeho „nového“ penzionu přejížděli mezi poli naskládaní jako sardinky v mém autě, a ani raději nebudu psát, kolik se nás do něho vešlo, kdo komu seděl na klíně a jaké legrácky u toho samozřejmě létaly vzduchem, ehm… Tedy ve vší počestnosti – já řídila (nebo Pavel, který chtěl vyzkoušet jízdní vlastnosti auta, které jeho firma vyrábí :-), takže si můžete tipnout, kdo ze zbytku posádky asi perlil: jezdila s námi Darinka Kahanová, k jejíž grácii a šarmu pochopitelně pubertální vtípky nás ostatních úplně nejdou. Takže kohopak tu máme dále… ;-) Kačenka, Milošek a Rejzík samozřejmě. Tak si to zkuste nějak poskládat! :-) Užívali jsme si legraci každý den, a musím přiznat, že mi bylo poslední ráno před odjezdem i trochu smutno, když se kluci loučili.

Nicméně tomuto loučení předcházel ještě večer, na který bych také ráda uchovala vzpomínku. V sobotu po skončení závodu se koná již tradiční galavečer. Já tam ani nechtěla jít po tom strašně nevydařeném vyhlášení výsledků, kdy pořadatelé z Hynkova vítězství udělali dokonalou frašku… Bylo mi z toho vážně zle, navíc jsem se dozvěděla, že nebudeme celý tým u jednoho stolu, ale budeme rozděleni u tří, takže po faux pas s ubytkem na dvou místech mi už tohle přišlo tak nějak příznačné… Jenže – z mé letargie mě velmi svérázným způsobem vyléčila Kačenka Hájků. Aniž bychom cokoli snědly (a nutno dodat, že já za celý týden v Maďarsku pořádně jedla pouze na té večeři, jinak jsem vlastně skoro nejedla – takže jsem domů přijela o čtyři shozená kila krásnější :-))), Kačenka mě odvedla na bar. Na panáka. Tedy na dva. Nebo na tři? Bože… Připojil se k nám totiž Miloš (mimochodem, někteří pánové z našeho týmu měli košile a saka, moooc jim to slušelo :-), pak Ríša, Povík… A já pak asi na hodinu vím jen to, že mé starosti odpluly jak mávnutím kouzelného proutku, všechny si je ode mne vzal jeden galantní švihák, Johny Walker… Nejsem zvyklá pít cokoli tvrdého, pak ten prázdný žaludek, celkově opravdu velká hitparáda. Naštěstí to ze mne vyprchalo na parketu, protože to, co pro mě činí tento večer výjimečným, nebylo to pití, ale společné řádění s Pavkou Fialovou a jejím Péťou, s Kačenkou a Milošem, plus se k nám na chvíli nechal vytáhnout i Pavel. Miloš s Kačkou dali i skok/zvedačku na Hříšný tanec, takže Milošovo „Baby nebude sedět v koutě!“ na adresu Kačenky je pro mne od té doby s MS v Maďarsku neodpáratelně spjaté.

Asi by toho bylo ještě víc, o čem by se dalo psát, ale bojím se, že by vznikl tak dlouhý elaborát, který nikdo číst nechcete :-)

Mít kolem sebe veselé a správné lidi, kteří mají srdce na pravém místě, to je největší životní dar. A já ho mám. Do mého života totiž patří i bandička skvělých rotvíkářů, takže kromě Rejzika, který je již dávno součástí mé rodiny, je to už několik let právě i Miloš, jsou to Janička s Povíkem, kteří jsou ryzí zlatíčka… A je to určitě i Pavlík, který nikdy netrhal partu a jako nováček mezi nás perfektně zapadl :-). Jo – a nesmím samozřejmě zapomenout na Kačenku Hájků ani Darinku Kahanovou – to ona nás ještě částečně připité, ale hlavně utancované a celé rozjásaně rozevláté zase odvezla zpět na penzion. Byla by bývala velikánská chyba na večírek nejít, teď to vím… :-)

Na celý ten maďarský týden máme myslím všichni hromady jedinečných zážitků, které sdílíme společně. Milošku, Ty se hlavně neměň, protože to by byla hrozná škoda – lidé jako Ty dělají svět snesitelnějším při všech jeho překážkách, s fajn lidmi je člověk vždy nějak zvládne, a když náhodou ne, tak má někoho, kdo mu pomůže vše ustát.

Tak pac a pusu, kamarádi! …a já vám zase někdy něco napíšu :-) D

PS: Fotku Miloše a Pavla z onoho vystoupení sice mám, ale mám také zákaz ji publikovat – leda že by to kluci povolili ;-) Jinak ty hezké portrétové fotky jsou z Pavlova foťáku, zbytek můj mobil… :-)


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel tři a dva (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz