Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 230 aneb Genderově nevyvážený ;-)

(18. 11. 2021)

Vlastně nevím, proč jsme v tomto složení nevyrazily už dřív. Holčičí víkend! Pecka! Ta svoboda, když si můžete „mezi svými“ prostě pokecat, sdělit si své zkušenosti a zážitky z našeho křehkého ženského světa – a co víc:

1) Všichni, respektive všechny, vás opravdu poslouchají (takže to nemusíte opakovat, když očekáváte nějakou akci nebo reakci, nebo to dokonce stokrát připomínat, ehm…).

2) Nikdo neobrací oči v sloup a nekroutí významně hlavou (nad nedostatečně pragmatickým tématem, jeho filozofickou hloubkou, technickou vyspělostí či vědeckou průkazností).

3) Nestane se vám, že jen co vyslovíte nějakou myšlenku, okamžitě po ní skočí nějaký testosteronový sup, aby ji rozsápal, v lepším případě s vámi o její platnosti nekonečně diskutoval a snažil se vám dokázat, že nemáte pravdu. Že je to jinak. Že vy tomu nerozumíte. A podobně.

NE! Navíc: Všude všechno krásně voní! Včetně toalet! :-)

Naše dámská jízda byla zajímavá v jednom aspektu – všechny jsme spolu nějak příbuzné. Asi nemá cenu zabíhat do genetických provázaností, ale jen pro hrubou orientaci: celkem nás bylo šest: dvoje sestry, mé dvě neteře, jedna moje sestřenka, manželka mého bratrance a její sestřička. To je matematika, že? :-). A protože toto není jediná zajímavost našeho víkendu, který jsme strávily ve Vimperku ve vile Albrecht, zmíním dalších pár drobných detailů, které tak již nikdy nebudou zapomenuty ;-)

V pátek 12. listopadu večer jsme se s holkami měly sejít ve Vimperku přímo v našem ubytování. A protože jsem ho vybrala a zamluvila já, jela jsem jako první a měla jsem od paní domácí převzít klíče. Kdesi za Prachaticemi, jak jihočeská krajina kousek po kousku upadala to večerní temnoty, přispěchala spolu s ní i mlha. …za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, není rybníček Brčálník, ale – Vimperk! Dorazila jsem do tohoto šumavského městečka kolem šesté a přes mlhu nebylo vidět metr před auto. Kdysi jsme byli s gymplem ve Vimperku na lyžáku, ale to je fakt hodně dávno a od té doby jsem tu nebyla, takže pro mne neznámé končiny. Do navigace v autě i v mobilu se mi povedlo zadat špatné číslo (můj taťka by k tomu dodal: „Hlavně že máš vysokou školu, dcéro!“ :-), takže najít naši vilku pro mne byl značný adrenalin. Zejména ve chvíli, kdy už jsem si myslela, že jsem na místě a zajela jsem na takovou decentní cestičku, abych po chvíli zjistila, že končí a pode mnou hloubka a potok. Dalo se ještě jet přes velice úzký můstek – a já jen děkuji všem svým andělům strážným, že můj ženský element v tuto ošemetnou chvíli ukočírovali a já na ten můstek nevjela... Až druhý den, když jsme šly s holkama okolo a mlha byla tatam, jsem totiž zjistila, že jsem vjela do pěší zóny! A jestli by mé auto ta lávečka unesla, o tom ani nechci přemýšlet… Paní domácí mě nakonec k ubytování přes všechny možné zákazy vjezdu odnavigovala po telefonu a zachránila mě z mlžných vimperských osidel. Převzala jsem si klíče a vyslechla důrazné varování, abychom si je hlavně dobře hlídaly a nezabouchly si…

Chviličku po mně dorazily Anetka s Lucinkou a Šárkou – a už zbývalo se jen dočkat Ivči a Lucinky (ano, byly mezi námi Lucinky dvě – nechám na vaší fantazii, ať si vybere, o které píšu :-). A dočkaly jsme se – holky přijely, my vyběhly ven, jásaly a juchaly, a když jsme chtěly nanosit věci dovnitř, ledový noční vzduch rozčísla otázka: „Má někdo klíče?!“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. V předtuše toho nejhoršího jsem si prohledávala kapsy, holky totéž, abychom jen zjistily, že klíče jsou uvnitř… Kdyby mi to jen chvíli předtím paní domácí neříkala… Jajaj… Velice neochotně jsem jí zavolala, připadala jsem si jako blondýna... Paní se ovšem zachovala jako diplomat, jen bohužel prý nejsou z Vimperka a musíme počkat, než k nám s náhradními klíči někdo přijede. Šárynka a Lucka bez bund, OK, asi budeme venku tancovat, abychom se zahřály… V tu chvíli jsem zaslechla další větu, kterou jsem opravdu slyšet nechtěla: „A klíče jsou v zámku!“ A do pr…e! Tak to už jsem byla lehce na infarkt, protože znovu volat paní domácí se mi vážně nechtělo. Opravdu VIP job tohle... No, paní z hlasu úplně své zoufalství vymazat nedokázala, protože klíče zabouchnuté uvnitř v zámku, to je velká hitparáda. Asi si také říkala, co za bandu si to pustila domů a co ji s námi ještě čeká… Nedivím se jí :-) Začaly jsme samy zjišťovat, co se dá dělat. Zámečník by dojel až z Českých Budějovic, a kdo ví kdy… Zničíme dveře? Zničíme jedno okénko do koupelny a některou z nás se tím pokusíme procpat? Díkybohu, že k tomu nedošlo… Do okna bychom se jaly rvát Anetku, a když jsem se pak dívala uvnitř koupelny, kam by dopadla, tak by to bylo tak na špitál se zlámanými údy… Nebudu to natahovat – náhradními klíči se povedlo i přes klíč v zámku odemknout! Měly jsme víc štěstí než rozumu! A tak jsme zajásaly, strašně se nám ulevilo a náš víkend konečně mohl opravdu začít :-).

Než jsme do Vimperka vyrazily, z legrace jsem Šárku pověřila funkcí „snídaňového referenta“ – a Šárka si vzala k ruce Anetku a holky nám po obě rána připravily naprosto úžasné snídaně! Měly s sebou takový ten chytrý hrnec od Vorwerku, takže když s ním ráno kouzlily své gastronomické dobroty, Lucinka jen poznamenala: „Aha. Tak to už se nedivím, že jsme jely naložené až po strop!“ :-) Obě snídaně jsme si opravdu moc užily, stejně jako skvěle naložené maso z divočáka, co s sebou zase vezla Ivča. Mezi tím vším jídlem (a pitím, samozřejmě, v pátek jsme šly spát kolem druhé, v sobotu o fous dříve ;-) jsme ale nezahálely! V sobotu jsme proťapaly Vimperk – za mne město duchů, nikde nikdo… A pak jsme si střihly cca deset kilometrů v okolní přírodě. My s Šárynkou jsme chvilkami remcaly, když se cesta táhla na náš vkus příliš do kopce, nicméně bylo to super, Lucinka měla na zádech v termosce svařák, takže ten se rozhodně neztratil, a jinak jsme si celý den užily na vzduchu, v pohybu, v krásném holčičím tlachání a pohodě.

Má pohoda však skončila v noci. Když už jsme po večeru plném úžasného jídla, pití a zábavy zapadly do peřin, mně začalo lechtat v krku. Lucinka vedle mne už spala, tak jsem ji nechtěla budit kašlem, potichoučku jsem tedy vzala polštář a peřinu a přestěhovala se do obýváku na sedačku. A když už jsem téměř upadala ve sladké zapomnění, zaregistrovala jsem zvenku zhasnutí světla. Otevřela jsem oči, ale venku byla tma. Jenže než jsem stihla usnout, s lupnutím se na terase rozsvítilo znovu. A to se nemělo stát. Okamžitě jsem byla vzhůru, úplně čilá, a ve svých představách viděla na terase někoho se plížit. Ležela jsem na sedačce pod oknem a cítila bytostné ohrožení svého života. Najednou jsem si i uvědomila, že ta naše vila je součástí jedné z historických věží starého hradu, a co mi ve dne připadalo nesmírně krásné a genius loci úchvatný, tak totéž se pro mne v noci stalo zdrojem mých hororových představ – duchů, kteří bloudí po těch kamenných zdech, umrlců potácejících se jak mátohy venku za okny. …takže jsem se honem rychle i s peřinou a polštářem zase vplížila zpátky z obýváku do ložnice, a pochopitelně jsem svou akcí kulový blesk vzbudila Lucinku. Navíc jsem na ni přenesla své noční strachy, a abychom se vyschízovaly ještě víc, došlo mi, že nemáme zamčeno! Takže jsme se společně vydaly ke dveřím, zamkly, utekly zpátky do ložnice, zahrabaly se znovu do peřin, Lucinka hned usnula a já do rána koukala na dveře od ložnice, jestli jimi někdo nevejde nebo jimi neprojde… Božíčku! :-)

Náš holčičí víkend byl krátký, ale plný zážitků a každá chvilka stála za to. Opravdu jsme si to užily a myslím, že mužům se velmi vyplatí tyto víkendy svým dámám dopřávat. Protože jsme se vrátily sice společensky unavené, ale jinak veselé a odpočaté. A o to jde, ne? Pak se totiž i ta odvěká handrkování a neodmyslitelná škádlení mezi ženami a muži dají zvládat v pohodě, protože ono by to bez nich vlastně ani nešlo. Byla by to škoda. Byla by nuda být stejní. A navíc – co se škádlívá, to se rádo mívá, že? :-)

Tak se mějte krásně, a protože já jdu aktuálně z jedné společenské akce do druhé, další blog bude nejspíš ještě jednou na dost podobné téma tomu dnešnímu ;-) D

PS: Šárynka mi o víkendu říkala, že bych měla dávat pod blog pokaždé nějaký svůj recept. Pravidelně to dělat asi nebudu, ale jedna výjimka pro tentokrát – je to na můj oblíbený linecký koláč :-)

 

Můj křehký linecký koláč :-)

- 100 g mletých neloupaných mandlí

- 150 g hladké mouky

- 170 g cukru moučka

- špetka soli

- lžička mleté skořice

- půl lžičky mletého hřebíčku (doporučuji koupit již namletý, doma jsem si zničila robota a ani v hmoždíři jsem toho prevíta na jemný prášek nedokázala nadrtit)

Sypké ingredience smícháme a pak přidáme:

- nastrouhanou kůru z citronu

- 2 žloutky

- 150 g másla (je fajn ho nechat zmrznout a nastrouhat ho pak nahrubo)

Vypracované těsto dáme na chvilku do ledničky a rovnou si cca čtvrtinu dáme zvlášť, na mřížky na koláč :-). A teď pozor, má tajná finta fň! :-) Jakékoli těsto, které je potřeba rozválet, dávám mezi dva pečicí papíry, jejichž kraj si tělem u linky přidržím a krásně se takto vyválí :-) Těsto takto na těch papírech přenesu do formy (tj. spodní papír zůstane ve formě s těstem), odstraním horní papír, propíchám vidličkou, naspod těsta namažu jednoho Pribiňáčka (velkého), pak další vrstvu dám marmeládu a na to pak ze zbytku těsta mřížku. Koláč před pečením potřeme rozmíchaným celým vajíčkem (tedy jen tu mřížku z těsta samozřejmě) a propícháme vidličkou. Peče se cca 30–40 minut a je nutné ho nechat vychladnout – a tedy odhánět ty, kteří se nemohou dočkat :-).


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel čtyři a pět (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz