Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(4. 2. 2022)
Předevčírem jsem přijela k rodičům, abych se postarala o jejich domácí havěť (rozuměj „čtyřnohé miláčky“ :-), zatímco oni se pojedou na pár dnů plavit, zotavovat a relaxovat do lázní v Třeboni. Přijela jsem tedy jakožto poslušná dcera den předem, aby se páni rodičové v klidu zabalili a odjeli, jakmile budou připraveni, ovšem nalezla jsem své stvořitele při velmi zvláštní činnosti…
Ano, už se chtěli balit, jenže kufr, který měli na věci s sebou připravený, stál uprostřed obýváku – zamčený, a klíčky k němu nikde. Maminku jsem našla do půl těla zahrabanou ve skříňce s návody a záručními listy na nejrůznější spotřebiče, které kdy naši za svůj čtyřicetiletý společný život měli, a proč to vyhazovat, že? Třeba by se to mohlo hodit – maminka mi vysvětlila, že čtyřicet let starý fén například sice reklamovat nepůjde (fakt jo, mami?! …moc Ti nevěřím… :-), ale podle návodu si ho spraví… Ano, tak. Zatímco naše generace by to spíš vyhodila, moje maminka bude rozebírat fén a spravovat ho podle zažloutlého návodu z první světové… Ehm.
Nicméně – myslela jsem si, že když rodiče celý den klíček od zakódovaného skořepinového kufru neúspěšně hledají, tak že to snad již brzy vzdají… Ovšem chyba lávky – až do večera prohledávali důkladně každý hrneček v kuchyni, každou skříňku v obýváku, každý prostor v ložnici i v podkroví (a ráno jsem se dozvěděla, že mamka z toho v noci nemohla spát a řádila i na půdě…), a především jakmile vše prohledali, museli se ujistit, že se dívali pořádně – a začali znovu! :-) Při tom opakovaném a cyklickém prohledávání všech našich rodinných artefaktů na mou sympaticky cholerickou maminku přicházely stavy, kdy se musela z té frustrace z neúspěšného hledání nějak uvolnit, takže střídavě obviňovala mě s taťkou (byli jsme po ruce, že…), že jsme to někam dali my! A že určitě máme ten klíček někde my v Praze! …protože jsme si kufr chtěli půjčit na naši podzimní cestu do Paříže. Nebo to ztratil taťka, když letěl za Zdeničkou do Norska. Já jsem po pár hodinách jen těžko odolávala smíchu, celé mi to přišlo krajně komické a bizarní, navíc jsem stále měla před očima situaci z mých milovaných Snowboarďáků, kdy Jirka Mádl pytlačí s tátou štědrovečerního kapra a do telefonu Vojtovi Kotkovi říká: „…on tu loví…!“ Takže moji rodičové takto lovili také a taťka do toho hodil vidle hláškou: „Nesměj se tak blbě, dcéro. A nediv se pak, že důchodci nemaj žádnej čas – pořád něco hledají!“ :-D
A jen o chvíli později mě rozsekal ještě víc, když donutil mamku jít prohledat takové taburetky s úložným prostorem, kde si mamka schovává nejrůznější „cennosti“. Taťka nad mamkou postával, a nejednou zvolal: „Na co tu máš proboha ten revolver?!“ A to už zvedlo z pohody na sedačce i mne – abych zjistila, že moje maminka uchovává ve svých pokladech Honzíkův revolver, se kterým si hrál jako malý kluk… :-) No, každý si střežíme asi jiné věci, že? :-D
Abych to zkrátila – klíčky se nenašly, ale trochu jsem mamku uklidnila tím, že když kufr vezmou do nějakého zámečnictví, jistě jim to nějaký šikovný zámečník otevře. Čehož se maminka chytila a prohlásila, že se tam staví hned druhý den cestou do lázní. Což pro změnu otrávilo mého tatínka, protože chtěl jet prostě na dovolenou, a ne někde ještě řešit kufr a prázdný ho tahat s sebou. A protože je můj taťka nejšikovnější chlap na světě a má neuvěřitelně zlaté ruce, druhý den ráno si prostě klíček z nějakého měkkého plechu vyrobil a kufr odemkl… Takže odjezd do lázní zachráněn i s dobrou náladou rodičů – a já jsem se při jejich počínání opravdu neuvěřitelně nasmála.
A jedna drobná etudka na téma toho, jak naše mamča vždycky musí najít viníka :-) Líčila mi: „…tak jsem si po obědě vlezla do postele a četla jsem si, no a přišel taťka a nabízel mi čokoládovou kuličku z adventního kalendáře. Ale tak jo, tak mi jednu dej, řekla jsem mu, ještě jsem žádnou neměla, já si ji tady položím na ten polštář a pak si ji sním. No a pak mi najednou zazvonil telefon – a Praha, Drahuška volá… Takže jsem s Tebou mluvila, a když jsme skončily, všimla jsem si, že kulička není na tom polštáři, kam jsem ji položila… Takže jsem se zvedla – a pode mnou byla hnědá čokoládová skvrna, měla jsem to i v kalhotkách, prolezlo to pod prostěradlo, až na matraci! Takže jsem musela místo čtení všechno sundat, a ani vyprat to nešlo. A můžeš za to Ty!“
A co z tohoto blogu plyne? Je důležité označit viníka, děj se, co děj, uleví se vám! :-) A ještě důležitější je nezamykat prázdné kufry, protože klíčky se určitě nenajdou, jakmile je budete potřebovat. A třetí rada – nikdy si nepokládejte čokoládové kuličky na polštáře v posteli, protože gravitace a zákon schválnosti udělají své – nahnete se pro telefon, a už to jede… :-D
Krásné dny! :-) Příště nejspíš na téma osiřelé, mírně frustrované matky kvůli ztrátě syna, resp. jeho studijnímu vylétnutí z rodného hnízda do dalekého Dublinu :-) D
 |  |  |  |
