Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(23. 2. 2022)
Minulý týden sužovaly nejen Česko, ale celou střední a západní Evropu mohutné poryvy větru, a protože zákony schválnosti fungují v mém případě naprosto spolehlivě, přesně na tyto dny nám vyšla s Jirkou Reizenthalerem a jeho Nessie (Catness Ginger Taffy, můj odchov po Liz) cesta na krytí do Německa. Ano, taky jsme mohli jet na Štědrý den, na silvestra a jiné dny, kdy má člověk jasně dané plány, protože to už jsem taky zažila (a ve finále mají tyhle nejméně vhodné timingy nezapomenutelné kouzlo), nicméně tady asi zapůsobila jiná potměšilost osudu, a to ta, že já už od listopadu čekám na hárání Nessie jak na smilování, abych se konečně dočkala toho svého vytouženého rottweileřího chlapečka a mohla zase cvičit, chodit domů zablácená, se špínou za nehty, botami nabalenými od bahna apod. :-) Takže jsem se dočkala – ve středu jsme s Rejzikem vyrazili směr Friedrichshafen do nejznámější chovatelské stanice rottweilerů nejen v Německu, ale troufám si říci, že i na světě – do vom Hause Neubrand.
Protože mám opravdu neuvěřitelně laskavé a vstřícné kolegy a šéfy, měla jsem již od středy ráno volno, mohla jsem se tedy v klidu zabalit, připravit domácnost na dobu své nepřítomnosti a čekat na Rejzika. Domluva zněla, že dorazí mezi jedenáctou až dvanáctou. …a já jsem krajně pedantský člověk, pokud jde o dochvilnost… Uplynula dvanáctá, půl jedná a jedna, a to už jsem prostě nevydržela. My dva s Jirkou jsme věky věků ti nejlepší kamarádi bez náznaku čehokoli jiného, ale ve středu jsem se zachovala jako typická manželka z mnoha nablblých primitivních vtipů. Zavolala jsem mu s jedinou otázkou: „No kde seš?!“ Načež se mi dostalo celkem vysmáté odpovědi (Rejzika prostě nic nerozhodí :-), že v Praze na Muzeu. Když ani za půl hodiny se u nás ale neobjevil, zavolala jsem mu znovu s totožnou otázkou, nicméně má dikce byla zcela nepochybně mnohem příkrejší. Měl jediné štěstí, že už byl kousek od nás. Tak jsem vystěhovala z domu k bráně své dva kufry (jeden s oblečením, druhý s kosmetikou :-) a asi tři tašky jídla. Jirka dosvištěl, chvíli na připravené věci nevěřícně zíral, nicméně pak vše raději bez zbytečných komentářů naložil do auta (i když vlastně, pokud si správně vzpomínám, utrousil, když to stěhoval do auta: „…já se z Tebe poseru…“), a až když jsme konečně vyjeli, chytil se za hlavu a říká: „Tak tohle jsem prokoučoval, měl jsem ty kufry a tašky před domem vyfotit a dát to na FB s textem: Tak konečně ji Pepča vyhodil, jedu si pro ni!“ :-) Čímž mě Jiřík dost pobavil a já jsem rychle zapomněla na to, že mě doma nechal dvě hodiny čekat jak pecku, než se uráčil přijet. A víte, co dělal? Čuměl na hokej! No comment raději :-)
Cesta do Friedrichshafenu byla kvůli příšernému větru dost nepříjemná, navíc se k poryvům přidal na mnoha místech i silný déšť, a tak jsme byli hodně rádi, když jsme se vymotali z kolon u Mnichova a za večerní tmy dorazili do cíle. První krytí jsme měli u Olivera Neubranda domluveno na 10 hodin dopoledne ve čtvrtek, takže se čtvrtečním rozbřeskem jsme vyrazili s Nessie na vycházku k Bodamskému jezeru, protože ubytování jsem záměrně vybrala jen pár minut pěšky od něho. Prošli jsme parkem a už přes stromy jsme slyšeli bouření vln a já měla pocit, jako bychom byli u moře. Stále vál neskutečně silný vítr, já vlasy jako medúza a Nessie lítaly uši každé jinam jako strýčku Fidovi. Udělat v tomhle počasí nějaké fotky byl po celou dobu našeho pobytu učiněný zázrak.
Když nás konečně provedla cesta parkem na pláž Bodamského jezera, můj dojem, že jsme u moře, ještě zesílil. Písečné pobřeží, místy nánosy droboulinkých lasturek a hromady řas, rozbouřená masa vody se zpěněnými hřebeny vln, tmavé peřeje hučící a řítící se přímo na nás, aby se u našich nohou rozplynuly v bílou pěnou. A v pozadí toho všeho majestátní, zasněžené Alpy. Chvíli jsme všichni tři jen pozorovali tu úchvatnou, podmanivou podívanou, než jsme se najednou s Jirkou otočili, abychom vytřeštili oči na bernského salašnického psa, který kde se vzal, tu se vzal, utekl odkudsi asi po stopě Nessie – a zcela evidentně mu šlo jen o jedno, už si ji mlsně očuchával... Oba s Nessie byli volně, takže já skočila po Nessie (nic proti berňákovi neměla, potvůrka jedna, ale s křížencem já fakt cvičit nechci :-), Jirka po berňákovi, připnul si ho na Nessčino vodítko a snažil se ho odtáhnout. Dvakrát se mu vyvlékl z obojku, než se mu to podařilo a psa odvlekl kamsi pryč s tím, že jde najít jeho pána. Takže jsem zůstala sama s Nessie, bez vodítka, Jirka zmizel na víc než pět minut a já už se začínala dávat na modlení – po břehu jezera se pohybovalo víc psů, takže jsem čekala, kdy přilítne nějaký další, a co si bez vodítka počnu? Navíc Jirka mohl hledat majitele klidně na špatném místě, a ještě si na ubytování nechal mobil, takže já mu ani neměla jak zavolat… Byl to pro mne celkem nepříjemný čas, než se naštěstí zjevil – bez cizích psů :-).
K Olimu jsme to měli z ubytka ani ne deset minut, takže jsme k němu dorazili krásně včas, a v jedenáct jsme byli zpátky :-). Krytí totiž šlo jak po másle, Nessinka je prostě úplně nejúžasnější. Elgin vom Weiltal se nám hrozně líbil, měli jsme ho vybraného už od podzimu, a potvrdil nám naši správnou volbu. Yvonne s Olim nás ještě pozvali na občerstvení do takové jejich „síně slávy“, kterou v domě mají, a to byl pro nás obrovský zážitek… Vůbec celé setkání, hladký průběh krytí i to, jak milí manželé Neubrandovi jsou. Druhý den krytí proběhlo stejně hladce, ale protože jsme jej měli až navečer, přes den jsme vyrazili do Rottweilu. Jirka, ač tam byl stejně jako já již mnohokrát, doposud neměl fotku se sochou rotvíka na náměstí! Takže to byl náš cíl a myslím, že se zadařilo, fotku máme :-). Znovu jsme si prošli toto nádherné malebné město, jeho úchvatné náměstí, impozantní hrázděné a malované domy a nechali se zcela pohltit tou jedinečnou atmosférou, kterou Rottweil má. Každý rotvíkář by se sem měl opravdu podívat, protože mít rottweilery, a nebýt v Rottweilu, to je prostě neodpustitelný hřích – a především hrozná škoda :-).
Mějte se krásně, brzy bude jaro – sluníčko, kytičky, mláďátka, štěňátka… Štěňátko! A můj nový miláček po skvělé feně, jaká v českém chovu dlouho nebyla. Myslím, že toto spojení je zcela jedinečné – Nessie je s ohledem na svou povahu (práci), zdraví i exteriér naprosto výjimečná fena. Vážíme si toho s Jirkou oba moc, nicméně přistupujeme k tomu se skromností a nohama na zemi, tak uvidíme, co geny a další faktory udělají :-) Snad jen to dobré :-) D
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
